O velmocenském boji a kosmickém soupeření

Mohou lidstvu něco přinést vesmírné sny miliardářů?

O velmocenském boji a kosmickém soupeření
Mohou lidstvu něco přinést vesmírné sny miliardářů?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zakladatel firmy Amazon a nejbohatší člověk na světě Jeff Bezos si 20. července užil jedenáct minut ještě větší slávy, než je v jeho případě obvyklé. Tak dlouho totiž trval let rakety New Shepard vyrobené Bezosovou společností Blue Origin, na jejíž palubě byli kromě podnikatele jeho bratr Mark, dvaaosmdesátiletá Wally Funková a osmnáctiletý Oliver Daemen, který byl platícím „vesmírným turistou“. Suborbitální let, který se přiblížil hranici vesmíru, ale nedosáhl oběžné dráhy, je podle Bezose další krok jeho kosmického programu, jehož smyslem je podle něho „kolonizovat vesmír ve prospěch Země“. Počínání známého a kontroverzního boháče ale vyvolalo i množství kritických reakcí. O Bezosovi, jeho vesmírných spádech a stavu a motivech lidského dobývání vesmíru mluvil Týdeník Echo s Petrem Boháčkem, specialistou na americkou a kosmickou politiku, sociologem a publicistou Janem Jandourkem, který sleduje stav současného kosmického výzkumu, a kolegou Martinem Weissem.

V reakci na Bezosovu cestu do vesmíru vznikla i recesistická petice, která ho vyzývala, aby tam už zůstal. Máte pro její signatáře pochopení?

Boháček: Když jsem si tu petici přečetl, zjišťoval jsem, jaká je šance, že se Bezos ze své cesty do vesmíru nevrátí. Prý to bylo jedna ku dvěma stům. V souvislosti s tou peticí se pak psalo, že jeho let ve vesmíru trval stejnou dobu jako pauza, kterou mají zaměstnanci během dne, aby si mohli dojít na záchod, a že si za takovou dobu někteří z nich vydělali jen několik centů. Různých vtípků kolem Bezosovy výpravy se objevilo strašně moc a některé mě docela pobavily. A mám docela pochopení pro lidi, které pobuřuje, že Jeff Bezos v posledních letech prakticky neplatil daně nebo že se vehementně zasazuje, aby v jeho firmách nepůsobily odbory.

Weiss: Jeff Bezos tomu všemu napomohl, když po návratu dojatě poděkoval zákazníkům a zaměstnancům Amazonu, což jenom ukazuje, že lidi z jeho sfér jsou jistě trochu zvláštní. Nejsem si jist, že poměry v Bezosových podnicích jsou natolik odlišné od toho, jak to funguje jinde, nakolik jsou ty pobouřené zprávy o poměrech v Amazonu skutečně přesné. Svým odporem proti odborům se mezi americkými podnikateli nijak zvlášť nevymyká, a jestli neplatí daně, měli bychom se jako Evropané ptát, jak k tomu přispívají zákony v Lucembursku, kde Amazon papírově sídlí.

Ta averze vůči němu může souviset se vztahem části veřejnosti k miliardářům ze Silicon Valley. Bývají vnímáni jako neuvěřitelně bohatí „olympané“, kteří navíc prostřednictvím svých produktů ovládají lidstvo a plánují pro něj budoucnost, technoutopickou nebo dystopickou, záleží na úhlu pohledu.

Weiss: Představa miliardářů ze Silicon Valley jako těch největších bohatců v dějinách je ahistorická. Poměr mezi majetkem úzké vrstvy nejbohatších a průměrných Američanů je dnes podle statistik stejný, jako byl ve dvacátých letech minulého století, není tudíž bezprecedentní. Potom to ale dlouhou dobu tak nebylo, proto nám dnes míra majetkové nerovnosti může připadat mimořádná. V té mentalitě technologických miliardářů může hrát roli i to, že Silicon Valley je v Kalifornii, která má v americkém kontextu tradici místa, kde se myslí velmi volně, třeba až výstředně. V současné době prý mezi „geeky“ ze Silicon Valley letí uvažování o dlouhověkosti nebo o dosažení hranice, kdy bude člověk moci nahrát svoje vědomí někam do cloudu a dosáhnout jakési mentální nesmrtelnosti, má se tam diskutovat i o tzv. homesteadingu, tedy možnosti vybudovat umělý ostrov a na něm i vlastní politický systém. Slyšel jsem i o tom, že skupina miliardářů financuje tajnou výzkumnou skupinu vědců a filozofů, kteří mají odpovědět na otázku, jestli nežijeme v počítačové simulaci, Bezosovy kosmické plány do tohohle kontextu zapadají.

Jandourek: Velcí objevitelé a slavní průmyslníci byli vždy dost zvláštní lidi, v mnoha ohledech rozporní. Třeba Thomas Alva Edison. V něčem výrazně posunul svět dál, něco naopak vůbec nepochopil. Jeho firma sice vyvinula pětatřicetimilimetrový film, Edison ale vůbec neporozuměl tomu, že by jeho objev mohl přinést něco jako kino. A zároveň intenzivně bádal nad vynálezem přístroje, který by umožnil komunikaci se zemřelými. Pak tu máme Henryho Forda s jeho světonázorovými úlety nebo Tomáše Baťu, také člověka velmi zvláštního. Většina lidí tohoto typu se do bohatství nenarodila, musejí v sobě mít nějakou jinakost, díky níž se dostali tam, kde jsou, a která je zároveň pudí zkoušet věci typu rozmlouvání s mrtvými.

Boháček: Miliardářů, kteří mají vlastní kosmické projekty, je víc. Nejenom Jeff Bezos, Elon Musk a Richard Branson, ale třeba i Jurij Milner, miliardář ruského původu, který ovšem už v Rusku nežije. Ten má projekt Breakthrough Starshot, laserové pole, jež má pomoci vyslat sondu k nejbližší hvězdě Proxima Centauri. Oni to nedělají především proto, aby posunuli hranici poznání, zapsali se do historie a podobně. Jejich motivem je být ocenění dalšími lidmi z jejich vrstvy. Jestli za pár let mezi těmihle lidmi přijde do módy něco jiného než vesmírný výzkum, rychle se přeorientují a začnou financovat třeba biotechnologie.

Jan Jandourek zmiňoval lidi jako Edison nebo Ford, což možná byli lidé tak či onak posedlí, zároveň to ale byli skuteční vizionáři. O miliardářích Bezosova typu tedy říkáte, že žádnou vizi nemají?

Boháček: Určitě měli vizi v těch oborech, díky nimž zbohatli, ne v kosmickém výzkumu. Výjimku v tom ohledu představují Elon Musk a Richard Branson, kteří ve vesmíru skutečně chtějí podnikat. Bransonova firma Virgin Galactic skutečně chce provozovat vesmírný turismus, jeho další společnost Virgin Orbit zas vyvíjí skutečně efektivní a užitečnou kosmickou technologii. Jeff Bezos žádné takové záměry nemá, dělá to proto, že může, a baví ho to.

Weiss: Nevím, jestli se to dá říct takhle jednoduše. Vnímám to, že v Americe existuje vrstva lidí, kteří o dobývání vesmíru skutečně uvažují způsobem, který je většině Čechů jako příslušníků malého národa cizí. Ti lidé jsou přesvědčeni, že je potřeba mít nějakou „planetu B“. Promýšlejí, co konkrétně to vesmírné expanzi stojí v cestě. Jistě se mezi nimi dá najít hodně takových, kdo mají především rádi sci-fi, ale nejde jenom o ně. A taky si nemyslím, že se tohle zaujetí dá brát jenom jako projev komerčních zájmů nebo zbytnělého ega. Zrovna Elon Musk mluví o dobývání vesmíru podobným způsobem.

Jandourek: Osídlování „planety B“ je z komerčního hlediska ten nejhorší projekt, jaký si je možné představit. A je jedno, že podobným způsobem uvažoval Stephen Hawking, jeho genialita byla jiného typu. Z hlediska nákladů by bylo daleko jednodušší postavit nový kontinent někde v oceánu nebo pod zemí pod kontinentem původním než se přepravovat miliony kilometrů na místo, kde se nedá dýchat a je tam radiace.

Četl jsem nedávno tři roky starý rozhovor s Jeffem Bezosem, říká v něm, že expanze lidí do vesmíru je nutná, protože Země nebude moci pokrýt energetické potřeby rostoucího počtu lidí a civilizační pokrok, to by podle něj musela být celá pokryta solárními panely. Až zkolonizujeme další planety, bude moci existovat trilion lidí, mezi nimi tisíc Mozartů a tisíc Einsteinů…

Jandourek: Na pokrytí současné energetické spotřeby zeměkoule by stačily panely na ploše čtverce o straně plus minus pět set kilometrů, takže se mi Bezosovo tvrzení zdá v tomhle ohledu přemrštěné. A taky bych nepodceňoval rozvoj technologií, třeba právě těch solárních.

Má ta Bezosova cesta do vesmíru kromě velké publicity nějaký reálný praktický dopad, posunula aspoň maličko lidské poznání?

Boháček: Byla to kosmická turistika, která pro rozvoj kosmických technologií není nijak přínosná, raketa New Shepard žádnou novinky nepřinesla. To nejnákladnější a nejsložitější je pro současné cestování do kosmu doletět na oběžnou dráhu, na to se spotřebuje devadesát procent váhy rakety. A v tomhle ohledu se Jeff Bezos skutečně nemůže rovnat Elonu Muskovi, který dokázal začít revoluci v raketové technologii, dramaticky snížil cenu a energetickou náročnost dosažení oběžné dráhy a dopravování věcí na ni. Teď plánuje, že to bude dělat na Měsíc a na Mars. A tím může skutečně změnit paradigma, představu, že nemůžeme trvale pobývat na Marsu a Měsíci, a je si toho vědomý. Jeho byznys plán spočívá v tom, že ta jeho technologie je natolik atraktivní a potřebná, že všichni rádi zaplatí její vývoj.

Jandourek: Co dělají Jeff Bezos a především Elon Musk je taková lehká facka Rusům. Pravda, Bezos se se svou raketou s lidskou posádkou dostal asi tam, kde Američané poprvé byli balistickým skokem Alana Sheparda v květnu 1961, ale žádný ruský soukromník nic takového nepodnikl. Velká ruská agentura Roskosmos teď zápasí se spoustou problémů, technických, finančních. Poslední skutečně velké těleso, které Rusové vypustili do vesmíru, byl základ Mezinárodní vesmírné stanice, která se začala stavět ještě v dobách Borise Jelcina.

Boháček: Zrovna v těchto dnech se k té stanici připojil obrovský vědecký modul. Já bych Rusy nepodceňoval, i když je jejich kosmický průmysl v rozkladu, není na tom zdaleka tak dobře jako americký nebo čínský. Ale mají velkou tradici a spojenectví s Čínou. Nemají sice znovu použitelné rakety, ale Čína je nemá taky, stejně jako Evropa. V tomhle smyslu Američané určili trend vývoje, který skutečně jde ke znovu použitelným raketám.

Weiss: Dá se ale říct, že Musk a Bezos předstihli americkou státní agenturu NASA.

Když se bavíme o tom, jak si v kosmickém výzkumu vede Amerika, Rusko nebo Čína, zní to trochu, jako kdyby se vracel „kosmický závod“ šedesátých let minulého století.

Boháček: Ten už se vrátit nemůže, byl definován studenou válkou a jejími vojenskými zájmy, rakety se vyvíjely především proto, aby mohly nést jaderné hlavice. Bylo to jasné i prezidentu Kennedymu, když pronášel ten slavný projev o nutnosti letu na Měsíc. Věděl, že v raketových technologiích Amerika za Rusy zaostala, a vymyslel proto nový závod, který Spojené státy vyhrály a Rusové se už nikdy nedostali na jejich úroveň. Teď se zájem o vesmírný výzkum zase zvyšuje, protože do něj vstoupili soukromí komerční aktéři, ti jsou hlavními hybateli, od nichž státní sektor nakupuje a podporuje jejich výzkum, nevlastní tu technologii, ale kupuje si služby – dopravení lidí na oběžnou dráhu nebo jednou třeba i palivo, které někdo vyrobí na Měsíci. A samozřejmě je ten zájem o vesmír způsobený také tím, že vesmír je vzrušující. Touha vykročit do vesmíru, poznat ho, patří k lidství, člověka to tam táhne víc než třeba na mořské dno.

Weiss: Americký komentátor Ross Douthat nedávno vydal knihu Dekadentní společnost, píše v ní o úpadku USA ne v morálním smyslu, ale civilizačním, Amerika podle něj stagnuje. A počátek té stagnace vidí v konci programu Apollo, jímž americká společnost ztratila tu „novou hranici“, k jejímuž zdolání by se mohla upínat a kterou kvůli specifikům americké společnosti a tamní formy křesťanství potřebuje. A pak je tu ale také houf skeptiků, kteří se ptají, proč něco tak nákladného platit, když jediná technologie, která vznikla pro program Apollo a pak se široce rozšířila, je propisovací tužka, s níž je možné psát, i když je špičkou vzhůru.

Jandourek: A ještě suché zipy a teflonové pánve.

Weiss: A k těm technologiím, které kosmický výzkum přináší dnes. Elon Musk je také skvělý prodejce. Jeho technologie jistě přinesly pokrok, ale ve smyslu postupného zlepšování. Žádná Muskova inovace se nedá označit za průlomovou. Podobné to ostatně je i s jeho auty. Pořád nevidím nějakou jinou reálnou možnost komerčního využití kosmických letů než těžit něco na Měsíci a vozit to zpátky na Zemi.

Boháček: I v Česku se řeší několik projektů těžby ve vesmíru. Nedělá se to ale proto, aby se ty vytěžené suroviny nutně dopravovaly zpátky na zeměkouli. Celé je to postavené na představě, že pokud budou lidé chtít na Měsíci nebo Marsu nějak udržitelně fungovat, musí být schopni si prakticky všechno vyrábět tam, včetně paliva, nástrojů a podobně. Jestli tam jednou budeme chtít stavět města, postavíme je z toho, co tam najdeme. A pokud se to naučíme na Měsíci, můžeme se to třeba naučit i na naší planetě. Dovoz surovin z Měsíce by neospravedlnil ty obrovské investice, které by bylo nutné vynaložit, aby něco takového bylo možné.

Jandourek: Těžba na Měsíci nebo asteroidech by možná mohla pomoci získat vzácné kovy, které těžíme, abychom mohli vyrábět čipy, které potřebujeme, abychom mohli létat na Měsíc…

V tom dávném kosmickém závodě měli oba jeho aktéři – Spojené státy a Sovětský svaz – jasně definované zájmy. Vyhrát, přičemž představa vítězství byla na obou stranách plus minus totožná. Dá se něco takového říct i dnes? Chtějí Američané, Rusové i Číňané a další ve vesmíru vlastně totéž?

Boháček: Během té studené války v šedesátých letech také vznikla Kosmická smlouva. To je dokument, který upravuje vztahy všech zemí světa k vesmíru. A je velmi kosmopolitní. Říká, že vesmír patří všem, všichni na něj mají nárok a všechno, co se tam dělá, by mělo probíhat v zájmu světa jako celku. Něco takového mohlo vzniknout jen díky tomu, že tu existovaly dvě supervelmoci, z nichž si každá chtěla pojistit, aby ta druhá neovládla vesmír. Dneska je jiná, složitější situace, smlouva ze šedesátých let pořád platí, nemáme ale žádný právní rámec, který by na mezinárodní úrovni řešil nové aktivity ve vesmíru. Velmocí je přitom víc, svět je dnes multipolární, dohodnout se je skoro nemožné, do toho přicházejí soukromí aktéři, kteří by si třeba chtěli pravidla řešit sami mezi sebou. V něčem ale ta dnešní situace může trochu připomínat ten starý velmocenský boj, na jedné straně Amerika, na druhé Čína s Ruskem a mezi nimi Evropa, která se baví se všemi, ale je vnitřně rozdělená, někdo chce na něčem spolupracovat s Ruskem a Čínou, a někdo další ne.

No a chtějí dnes Čína a Amerika totéž, jenom s tím rozdílem, že to chtějí pro sebe?

Weiss: A co vlastně má dělat ta Trumpem založená Space Force?

Boháček: To nevědí ani oni. Plán byl vytvořit jednu vojenskou složku, pod niž bude spadat všechno, co nějak souvisí s kosmickou bezpečností. Jenomže to se nestalo, to nejdůležitější, co se ve vztahu ke kosmické bezpečnosti dělá, tedy monitorování oběžné dráhy, dělá nadále Space Force, ale zejména ministerstvo obchodu. Takže Space Force momentálně řeší, co by vlastně měla řešit. Zpátky k těm možným sporům. Jeden se rýsuje ve vztahu k vodě na Měsíci. Nachází se zejména na jižním, ale také na severním pólu, v permanentně zastíněných kráterech. Není jí tam moc. A není primárně důležitá proto, že je možné ji pít, ale proto, že se dá rozdělit na vodík a kyslík, dvě hlavní složky raketového paliva. A Rusko s Čínou tam plánují postavit stanici, Američané mají stejný plán v rámci jejich programu Artemis a dohod Artemis Accords, které Američané vytvořili s tím, že by na ně měli přistoupit všichni, kdo s nimi na Měsíci budou chtít spolupracovat. Rusové se ovšem odvolávají na starou Kosmickou smlouvu. Zároveň je jasné, že pokud někdo vybuduje na Měsíci stanici, nebude v její blízkosti z mnoha fyzikálních důvodů moci stát stanice jiná.

Když se vrátím k tomu rozpornému vztahu lidí k dobývání vesmíru, o němž jsme mluvili v souvislosti s programem Apollo, docela výstižně ho ilustruje i popkultura. Klasické sci-fi filmy jako 2001: Vesmírná odysea nebo i česká – přiznejme, trochu legrační Ikarie XB1 – nesou objevitelského a v zásadě optimistického ducha. Pojďme do toho. Nejslavnější vesmírná sci-fi následujícího období měla ten pověstný výmluvný slogan „Ve vesmíru tě nikdo neuslyší křičet“. Kosmos byl místo, kde filmoví hrdinové naráželi taky na různé podoby kosmického zla, ve filmu Event Horizon to bylo něco jako ďábel. Tradici mají taky filmy, v nichž hrdina vyráží na cestu kosmem, aby na konci našel sebe, jako třeba Neil Armstrong ve filmu – podle mě povedeném – První člověk nebo hrdina relativně nové, bohužel nepovedené sci-fi Ad Astra, na které je přitom vidět, že to mohl být velmi dobrý film. Ale v posledních letech se zase vrací ten „kosmický optimismus“. Třeba ve filmu Marťan nebo – asi nejvýrazněji – v Nolanově snímku Interstellar.

Boháček: Interstellar začíná na Zemi, která směřuje k záhubě a lidé také zapomněli na cestování do vesmíru, nikoho to už nezajímá. A ta kosmická výprava lidstvo zachrání.

Weiss: Jeden z nejúspěšnějších filmů posledních let odehrávajících se ve vesmíru, Gravitace, zase upozorňuje na reálný problém. Obrovské množství odpadu, který létá po oběžné dráze.

Jandourek: Ten nadšený optimismus byl charakteristický pro sci-fi někdejšího východního bloku. Pamatuju třeba na jednu sovětskou fantastickou prózu, jejíž hrdinové z nějakého důvodu proletěli Sluncem a pak byli velice pyšní, že tím Sluncem protáhli i rudý prapor. Západní klasika tak optimistická nebyla, už Bradburyho Marťanská kronika ukazuje, jak lidé do vesmíru vyvážejí i svoje problémy.

Martin Weiss mluvil o úpadku Západu ve smyslu stagnace, ztráty nějakého „drajvu“, vize, schopné lidi mobilizovat. Myslíte, že ten obnovující se zájem o kosmické lety by mohl „civilizační energii“ zase proměnit?

Weiss: Neřekl bych. Když jsem vyrůstal, bylo létání pro většinu lidí něco velmi nedostupného. Sám jsem za socialismu letěl letadlem jednou. Pak komunismus padl a pár let nato přišla revoluce levných aerolinek, ale teď to vypadá, že pro generaci dnešních dětí bude létání stejně vzácné, jako kdysi bylo pro mě. Myslím, že to vystihuje civilizační trajektorii, na které jsme, v níž dystopické uvažování má větší sílu než inspirační potenciál dobývání vesmíru.

Jandourek: Přitom se ví, že ekologický problém představují ne auta nebo letadla, ale obrovské lodě.

Boháček: Také si myslím, že civilizaci čeká v nejbližší době spíš utahování opasků. Ne že by se přestalo létat, ale existuje tady nějaká energetická kapacita a poptávka po energii, kterou by bylo potřeba uvést do souladu s tím, aby planeta zůstala obyvatelná. Kosmické technologie v tom mohou pomoci, ten problém ale nevyřeší.

5. srpna 2021