Páteční ráno na Malostranském náměstí v Praze. Na prostranství se shlukují desítky středoškolských studentů. Novinář spěchající do nedaleké redakce se podiví, co tady všichni dělají a jestli to není něco, o čem by měl vědět. Poté si všimne transparentů vyzývajících k boji proti globálnímu oteplování. Vtom si vzpomene, že jde o studentskou stávku Fridays for Future a že stejnou partičku tady potkal již před týdnem. Smutně potřese hlavou. Na tyhle výpadky paměti je přece jenom ještě dost mladý.

Páteční protesty středoškoláků, kteří místo vyučování vyzývají politiky k přijetí konkrétních kroků k zastavení změn klimatu, se na Malé Straně staly již tradicí. Poslanci odmítli zařadit projednávání globálního oteplování do programu sněmovny. Požadavky studentů se odmítla zabývat také vláda. Avšak studenti si přece jen mohou připsat první úspěchy. Přímo na jedné z demonstrací (24. května) prohlásil náměstek pražského primátora pro životní prostředí Petr Hlubuček (STAN), že navrhne vedení města vyhlášení klimatické nouze. Následuje tak městkou část Praha 7, která pod vedením Jana Čižinského vyhlásila stav klimatické nouze ve středu 22. května. Hlubuček doufá, že se Praha stane inspirací pro další města v republice.

Celá akce zavání „signalizovaním ctnosti“, anglicky „virtue signalling“. Označuje se tak krok, který má ukázat, že si myslím to správné, ale který mě nic nestojí. Typickým příkladem je sdílení nejrůznějších výzev na sociálních sítích, aniž sám nějak přispívám. Výraz pochází z anglosaského světa, kde jsou nejrůznější aktivisté z „virtue signalling“ nejčastěji obviňováni. Také většina ze zhruba 560 radnic, které klimatickou nouzi vyhlásily, je v Británie a Spojených státech. I v zeleném Německu vyhlásilo nouzi pouze osm měst, spíše menších. V Británii je to 114 včetně Londýna a Glasgow. Dále nouzi vyhlásila i velšská a skotská vláda a britský parlament. Ve všech případech je otázka, jaký je reálný dopad vyhlášených klimatických nouzí. Britská verze vládu vůbec k ničemu nezavazuje. Byla přijata aklamací po jedenácti dnech protestů organizace Extinction Rebellion, která paralyzovala dopravu v Londýně, neboť její členové se přilepovali k vagonům metra.

Jak má vypadat pražská klimatická nouze, zatím není jasné, město má připravit plán v rámci týdnů. V Praze 7 jsou přece jenom konkrétnější. Městka část zakáže používání jednorázových plastů na svých akcích, urychlí výsadbu stromů, u novostaveb bude požadovat takzvané zelené střechy, při rekonstrukci chodníků vymění asfalt za dlažbu, a až doslouží vozový park, bude vyměněn za ekologičtější.

Vysazování stromů a novou dlažbu lze podporovat již jen z estetických důvodů. Na požadavek drahých zelených střech lze namítnout, zda je to opravdu nutné ve městě, kde již nyní jsou ceny bytů mimo kontrolu. Lze však pochybovat, zda si soubor opatření zaslouží honosné označení „reakce na klimatickou nouzi“. Vyhlášení působí jako PR akce mediálně zdatného Čižinského.

Studenti nejsou jedinou skupinou, na kterou Hlubuček reagoval svým nápadem. K vyhlášení klimatické nouze vyzvaly magistrát také pražské kulturní instituce. A posloužily jako inspirace pro Brno. Tamní kulturní instituce napsaly podobnou výzvu vedení města. Brněnská rada odpověděla, že cíle deklarované v „Akčním plánu udržitelné energetiky a klimatu“ jsou dostatečné. Ten muselo město formulovat poté, co se připojilo k Paktu starostů a primátorů, v jehož rámci se dobrovolně zavázalo snížit emise CO₂ na svém území do roku 2030 nejméně o 40 %.

Pakt starostů a primátorů naznačuje budoucnost současné módy vyhlašovaní klimatických nouzí. Pakt sdružuje místní samosprávy, které se dobrovolně zavázaly splnit cíle EU v oblasti klimatu a energetiky. Na rozdíl od klimatických nouzí tedy aspoň obsahuje konkrétní kroky. Pakt podepsalo přes 9600 obcí, v Česku má 19 signatářů. Mezi nimi jsou Praha, Brno, Ostrava, Liberec, Písek a Tábor. Zbytek jsou malá města a vesnice. Zajímavé je, že toto masivní sdružení, které samo sebe nazývá „největším hnutím na světě, které se věnuje místním klimatickým a energetickým opatřením“, je v podstatě neznámé, bez větší stopy ve společnosti. Dá se očekávat, že zapomnění čeká také vyhlášky o klimatické nouzi, jen co opadne současná vlna nadšení. „Klimatická nouze“ je navíc ještě více bezzubá než akční plány přijaté podle Paktu starostů a primátorů, protože vůbec k ničemu nezavazuje. Je to jasný příklad „virtue signalling“.

Což je dobře. Dokud se klimatičtí aktivisté dají uchlácholit nic neříkajícími deklaracemi, nechají zbytek společnosti na pokoji. Pokud by se totiž měly vzít vážně jejich požadavky, znamenalo by to totální ekonomický a společenský rozklad doprovázený značným omezením svobod. Přitom je čím dál více jasné, že lidé nepřijmou jakékoli omezení svého pohodlí nebo finanční situace. Britové nejsou ochotni kvůli globálnímu oteplování vzdát se aut, hovězího nebo létaní. Jen asi třetina Němců podporuje novou klimatickou daň. Koneckonců omezit se nejsou ochotni ani největší zastánci boje proti změnám klimatu. Bývalý americký prezidentský kandidát a ekolog Al Gore žil ve vile, která měla energetickou spotřebu dvanáctkrát vyšší než průměrný americký dům, přestože vila je „jen“ čtyřikrát větší. Herečka a klimatická aktivistka Emma Thompsonová letěla letadlem, což je momentálně největší klimatický hřích, z USA do Británie, aby se mohla účastnit protestů Extinction Rebellion.

Podle známého kritika současné formy boje proti globálnímu oteplování Bjorna Lomborga by snížení vypouštění CO₂ do roku 2050 o 80 % vyšlo svět na 1,4 bilionu dolarů ročně. Navrhuje proto zvýšené investice do nových technologií, což by v důsledku mělo být levnější a efektivnější. Jenže to je něco, co zelení aktivisté odmítají. Environmentalismus je pro ně možnost, jak kompletně přetvořit společnost. Vysazování stromů v Praze 7 je z tohoto hlediska ještě celkem neškodné.