Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih

Lži vznešené a jiné

Výpisky ze zahraničních deníků, časopisů a knih
Lži vznešené a jiné

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jak se mohl Západ vedený Spojenými státy dopracovat k takovému debaklu, že po dvaceti letech a bilionech dolarů odchází z Afghánistánu, aniž dokázal pozvednout tamní společnost k obrazu svému? Možná bychom se spíš mohli ptát, jak by nemohl? Na americkém webu Politico vyšla reportáž o ostrovech Tonga. Je hlavně o tom, jak do tohoto nezávislého království v Tichém oceánu, kde dosud hlavní zahraniční vliv vykonávaly Austrálie a Nový Zéland, proniká Čína. Zajímavé a atypické na ní je, že autorka Susannah Luthiová pochází z rodiny obchodníků s vanilkou, a když její otec přenesl působiště rodinné firmy z Madagaskaru na Tongu, chvíli v ní působila. Právě tento ne úplně obvyklý background umožňuje nesentimentální pohled.

Čínský zájem o Tongu vypadá asi tak, jak byste čekali: půjčky, které jednou možná budou bolet. Stavba nového královského paláce prováděná výhradně čínskými dělníky. Přislíbené investice do infrastruktury. Telekomunikace. Obchody s levným zbožím vytlačujícím jiné dovozy. Dotace, stipendia. Tonžští olympionici trénují v Číně, děti tonžské elity, jež jezdily studovat do Británie nebo USA, dnes volí čínské univerzity.

Co je kromě peněz klíčem k čínskému úspěchu?

„My palangi (jak se tam říká přistěhovalcům ze Západu) jsme většinou přijeli za zážitky a nechtělo se nám obětovat příjemně strávený čas. Žít si dobře v chudých zemích, to je návyk, kterého se nedokážeme zbavit. A když přinášíme pomoc, nepředáme ji, aniž bychom nejdřív přiměli domorodce vyslechnout si naše kázání. Misionáři jsou sice na Západě většinou passé, ale evangelium žije v našich hluboce prožívaných názorech na veřejné zdraví a sociální spravedlnost,“ píše autorka.

Číňané naproti tomu přijeli dělat byznys. „Pustili se do toho a založili obchody a podniky, bez nichž jsme my ostatní pak nemohli žít… Vytlačili místní firmy v oborech, kde se o to palangi vůbec nepokusili. Naučili se místní jazyk a až na pár notorických výjimek žili střídmě. Palangi pařili a kázali, ale Číňané, pokud jsem měla možnost vidět, nedělali ani to, ani ono.“

A to bylo ještě před nástupem pronouns a svobodné volby genderu, může si říci čtenář.

Ekonom Tyler Cowen, jeden z příslušníků amerických elit, kteří neztratili smysl pro realitu, přišel se zajímavým pohledem na život s covidem, kde využil odkazu na důležitého myslitele západní tradice, Lea Strausse. „Strauss, inspirován Platonovou myšlenkou ,vznešené lži‘, tvrdil, že politické společenství nemůže vždy mluvit o všech sociálních pravdách otevřeně,“ píše Cowen. „,Vznešenou lží‘ je v našem případě názor, že nejlepší je příliš se nevzrušovat počtem případů. Zastánci tohoto názoru – říkejme jim delta straussiáni – prostě pokračují se svými životy a byznysy a doufají, že to dobře dopadne.“

Tito lidé jsou někde uprostřed mezi úzkostlivými „zavírači“ a popírači covidu. „Bojí se, že z pečlivého studia dat budeme jen vystrašení a paralyzovaní, aniž to moc sníží počet infekcí. Vakcíny podle nich vytvořily nejbezpečnější situaci, jakou můžeme očekávat.“ A popisuje svého známého, majitele restaurace, který není „popírač covidu“, ale „usoudil, že normální život musí v nějakém bodě opět pokračovat, a ten bod je teď. Někdo se třeba v jeho restauraci nakazí, ale i tak se stejně dobře může nakazit jinde“.

Deník New York Post přinesl rozhovor se zpěvačkou Olivií Rodrigovou, o níž asi stačí vědět, že je jí osmnáct, má filipínského pradědečka a zpívá v muzikálech. Deník vystihl rozhovor titulkem „Olivia Rodrigová si kdysi myslela, že jen bílé dívky mohou být pop hvězdy“. To tedy není vznešená lež, je to holý nesmysl, ledaže by Olivie vyrostla zavřená ve sklepě. Vždyť na vrcholu amerických hitparád se vyskytují zpěvačky nejrůznějšího etnického původu už desítky let. Jak může někdo něco takového říct?

Možná je to tak, že média mají v očích mladé ambiciózní osoby jiný epistemologický status, než jsme zvyklí. Realitu nepopisují, ale formují. A když v nich člověk mluví, má k tomu formování přispívat. Momentálně je tou žádanou mediální realitou boj proti hegemonii bílého patriarchátu. Olivia to trochu přepískla, ale kolik lidí pojímá své výroky v médiích v zásadě stejně jako ona?

3. září 2021