Slyšel jsem od blízkých lidí, že Pavel Šrut umíral pokojně, obklopen svými nejdražšími. Poslední výdech už jeho téměř neexistující plíce nezvládly, a tak prý zemřel nadechnutý, stejně jako Jan Skácel, o jehož posledním nádechu napsal kdysi Pavel Šrut text na rozloučenou. Se Skácelem měli ti dva hodně společného, i když i rozdílného, určitě měli dokonalý sluch pro dech slov, kterými respirovali, když jejich plíce už nemohly.  

Pavla Šruta mělo rádo mnoho lidí a měl své čtenáře, kterým se přitom nevnucoval a nepodbízel. Byl tím případem, kterému Angličané říkají kouzelný člověk, muži byl ctěn, ženami obdivován, on sám byl plachý, ale mužným způsobem. Pro dospělé byl Šrut básníkem milostné skepse, kterou mírnil intelektuální ironií, což je nejrozumnější, co může v takových věcech intelektuál dělat. Pro děti byl kouzelníkem se slovy, s nimiž uměl provádět zázračné věci. Pro sebe samého byl možná člověkem, který „zná ostrov, kde rostou housle“, jenže zatím musí žít na Vinohradech, tak je hledá tam. A nestěžuje si.

Díky tomu, že se narodil na začátku války, nedotklo se ho blbnutí padesátých let, což by mu stejně asi vzdělaní a měšťansky založení rodiče rozmluvili, ale možná by se ubránil i on sám, neboť by na to neměl povahu. Vystudoval angličtinu a španělštinu na filozofické fakultě, což se mu pak hodilo, když překládal různé těžké básníky, třeba Dylana Thomase, který mu musel být sympatický i svým životním stylem: o jeho tváři se říkalo, že připomíná hodně uválený polštář.

K jeho generačním druhům patřili básníci, kteří jako mladíci vydali první knížku v polovině šedesátých let, což šlo hlavně díky tomu, že v redakcích seděli rozumní lidé. Když je z redakčních plánů začátkem 70. let vyhazovali, tak už tam byli jiní, což nevadilo mladším básníkům, kteří s chutí nastoupili na začátku normalizace na jejich místa. S lidmi ze Šrutova pokolení si osudy zahrály všelijak, ale v podstatě se dá říci, že jestli je po válce nějaká mužská básnická generace veskrze sympatická a opravdu silná, pak tato: Ivan Wernisch, Petr Kabeš, Andrej Stankovič, Antonín Brousek, Jiří Gruša, Tomáš Pěkný…

Šrutův debut se jmenoval hrubínovsky Noc plná křídel a vyšel v roce 1964. Po okupaci, v roce 1969, mu stihl těsně před vyhazovem Karel Šiktanc v Mladé frontě ještě vydat Červotočivé světlo, ale pak bylo s vydáváním „vážné“ poezie utrum, i když Šruta nikdy vysloveně nezakázali, vkus a takt mu nedovolily, aby se doprošoval. Mohl se ale literaturou živit, psal básně pro děti, překládal poezii, textoval písně. Byl to důstojný způsob, jak mít na činži, ale vykonával vše vždy s jistou rukou a nejspíš rád. V jeho bytosti bylo totiž něco šťastně říkadlového: sklon k hravosti a schopnost vytvářet básnickou situaci a obraz tak lehký, že lítá jako z papíru.

Výbor z vážné poezie z těch let mu vyšel až těsně před listopadem ’89, jmenoval se Přestupný duben a byl to bestseller, neboť ho národ znal z písní Luboše Pospíšila a Michala Prokopa, který zpíval o tom, že za jeho časů na koleji Yesterday „už ráno začal večírek“, o což se pak i autor tohoto textu párkrát pokusil, avšak na jeho koleji nebyla ta pravá atmosféra. Tak si to aspoň představoval. Kolej autenticky ostatně nepoznal ani Pražák Šrut. 

„Držím se při zemi a žiji vesměs ze zvyku,“ napsal v jedné básni. Měl-li Pavel Šrut důvod ke psaní, pak ne ve zvyku ani v poezii samé, ale v tom, že prostě takový byl. Psal i proto, že poezie byla způsobem dorozumění s přáteli, jimž věnoval v 70. letech celý cyklus „laskavých dedikací a invektiv“, psal pro vzpomínky na podstatné věci života, i na zážitky provázející postupné huntování těla, způsobované romantickou náplní života, a ovšem na skutečnosti citového povahy, z nichž vznikly zlomky jeho milostného románu o „zlých milých“. Prostě samé záležitosti, pro něž vystačí šifra, ironická zkratka, domácí narážka. Jak stojí v jedné dedikační básni – „důsledný zhoubný návyk / pokorné ironie“. A tu ovládal dokonale. A tak čtenáře napadá, zda právě tohle „zdomácnění“ není tou specificky šrutovskou hodnotou a zda zároveň nevystihuje osudy hodnotné kultury a literatury v této zemi: její odsunutí na okraj, přebývání v kruhu příbuzných, přátel, těch, kteří mu stáli nejblíž a kteří, když se rozhlédnou kolem, už skoro nikoho nevidí.