Válka je pokračování politiky jinými prostředky, zní často citovaná Clausewitzova poučka. Kulturní válka, která probíhá na současném Západě, je často vnímána podobně – jako boj o vyřešení nějakého politického problému. A to řešení může být mocenské, politické. Stoupenci pokroku se pokoušejí svoje ideologické představy vtělit do zákonných norem, nastavit podle nich politiku. Obránci statu quo nebo vůbec tradice se zas snaží politickými prostředky vzestup „woke“ ideologie zastavit. Francouzské úřady třeba zakázaly ve školách užívání takzvaného inkluzivního jazyka. Republikánští zákonodárci v některých státech USA usilují o nějakou formu zákazu nebo omezení „kritické rasové teorie“, to značně vágní označení se používá ve vztahu k soudobé pokrokářské ideologii, která prosazuje politiku identity (nejenom rasové).

Na stránkách tohoto časopisu se toho napsalo hodně o absurditě a také destruktivitě podobných trendů, agresivitě a hladu po moci, jimiž se projevují v západním akademickém a kulturním světě, odkud se šíří do dalších sfér. Bojovat proti tomu zákazy je ovšem pomýlené z důvodů principiálních i praktických. Zákaz je těžko obhajitelná forma boje proti těm, jimž oponenti vytýkají právě snahu umlčovat a postihovat lidi smýšlející jinak. Je to také argument pro ty, kdo v současné „kulturní válce“ vidí střet sil, které se jedna od druhé tolik neliší – mentalitou a metodami, jsou obě výrazem téže upadající (nebo už dokonce upadlé) kultury. Především ale – vzestup „woke“ ideologie není problém primárně politický a vnímat ho výhradně prizmatem politiky znamená míjet se s jeho podstatou, vlastně podobně jako ti pokrokáři, k jejichž článkům víry patří i přesvědčení, že „osobní je politické“.

Soudobí pokrokáři jsou vnímáni a sami sebe vidí jako revoluční sílu, která zboří nespravedlivý systém a místo něj vybuduje něco spravedlivějšího, ohleduplnějšího a vůbec lepšího. Jsou stoupenci utopie ani ne tolik v nějakém konkrétním smyslu – jejich společenský ideál není zrovna přesně definovaný. Zároveň jsou ale dětmi toho systému, patří do něj způsobem myšlení, v něčem ho spíš dotahují do dříve nepoznané krajnosti, místo aby ho bořili. Také to jsou děti svých rodičů, plody nějaké výchovy, kterou třeba absorbovaly, nebo se proti ní vymezují v něčem snad i oprávněně. Pokud si tedy lidé středního a vyššího věku třeba i právem stýskají nad tím, že svět se zbláznil a mladí lidé ho táhnou do horoucích pekel, měl by následovat i pokus reflektovat, jakým způsobem ti starší pomáhali ono „šílenství“ připravit.

Liberální demokracie, systém, v němž žijeme, po staletí – a jistě nedokonale a velice zvolna – osvobozoval člověka zpod vlivu nejrůznějších omezujících daností, umožňoval mu čím dál větší autonomii, rozšiřoval prostor pro jeho rozhodnutí. Díky tomu se na politické moci podílejí lidé neurození, volební právo je všeobecné, každý má právo říkat si, co chce, a v mezích zákona po svém usilovat o štěstí, nebýt diskriminován kvůli národnosti nebo rase, nebýt omezován v pohybu, volbě partnera, životních aspiracích, svoje životní volby by měl činit svobodně, nemusí si k nim shánět souhlas nějaké urozené autority. Soudobí revolučně naladění pokrokáři to všechno ale vnímají jako podfuk, svoboda jednotlivce je v současném systému iluzorní, protože jednotlivec je pod neustálým tlakem systému, v němž fakticky každá interakce je mocenská, určuje je skupinová příslušnost aktérů, někdo v ní utlačuje a někdo je utlačovaný.

Každý je systémem natlačen do nějaké role, která ho utváří a také předznamenává jeho životní volby, každý je vytvořen především svými životními okolnostmi, převzatými názory, hodnotami vštípenými výchovou a tak dále. V zájmu uskutečnění představy nějakého jiného, lepšího světa je potřeba tenhle vštěpený „nános“ odstranit, umožnit, aby se mohlo projevit, co je pod ním skryto. A taky dokončit lidskou emancipaci odstraněním té poslední a největší danosti. Toho, že člověk je nucen přebývat v těle, jež si nevybral, a je vnímán způsobem, jímž třeba vnímán být nechce.

Vrcholem osvobození jednotlivce je přiznat mu právo a dát mu možnost stvořit sebe sama, tentokrát už skutečně podle jeho představ. Je to jistě vnímání založené na striktní dichotomii těla a duše nebo jakési esence člověka, jehož tělo je pouhým „nosičem“, který vůbec nemusí odpovídat tomu, jaká je podstata jednotlivce, čím je tím skutečně nejniternějším způsobem. To nejautentičtější já může být odhaleno a plně se projevit pouze tehdy, když je zbaveno hmotného omezení tělem a internalizovaných společenských konvencí, zvenku vnucených rolí. V současné době se tenhle způsob uvažování, tahle touha projevuje v debatě o translidech a jejich právech, v jejím podtextu je ale daleko širší ambice.

Hlavní otázka v Hamletovi: Kdo tam?

Touha vykročit ze sebe, překonat se, překonat omezení, jež jednotlivci přináší lidská existence, je člověku vlastní. Shakespearovská badatelka Marilyn Simonová ji ve skvělém textu pro časopis Quilette označuje za ústřední téma Hamleta. Vnímá ho jako postavu rozpolcenou mezi společenskou rolí, jež vyžaduje, aby pomstil zavražděného otce, a představou autentického já, jehož tužby jsou jiné a taky těžko vyjádřitelné, nejistá je sama jeho existence. Centrální otázkou hry není to donekonečna citované „Být, či nebýt?“, ale první replika Shakespearova dramatu: „Kdo tam?“ Touha vyjádřit svoje autentické já ale Hamleta paralyzuje a přivádí k zuřivosti. Protože pochybnosti a nejistotu nevzbuzuje jenom otázka existence toho autentického já, ale i jeho povahy. Je to světlo? Nebo propast? Hamlet od paralýzy a pochybností dojde ke smíření a také k přijetí té role, do níž ho prozřetelnost postavila. Od znejistělého „To be or not to be?“ dospěje ke stoickému „Let be“, s nímž v posledním aktu hry vykročí vstříc osudu.

Soudobé „Hamlety“ také sužuje otázka „Kdo tam?“, nepřipouštějí možnost, že by mohla zůstat bez odpovědi a že by ta odpověď mohla nebýt osvobozující, to autentické, poměry světa lidí a dotekem lidského těla neznečistěné já tam někde uvnitř musí být a také bude osvobozeno a dostane se mu takové schránky a vůbec vyjádření, jaké si zasluhuje. Nejistota o jeho existenci a jeho povaze ale přetrvává, byť třeba nevyřčená. Ten nově a konečně správně stvořený člověk musí také dosáhnout respektu, musí být ostatními vnímán stejně, jako ho vidí jeho „stvořitel“. „... vsadili jsme příliš mnoho na svou sebeidentifikaci, a proto nemůže být brána na lehkou váhu. Místo toho se dožadujeme kalvinistické jistoty ve věci naší identity. A kdokoli, kdo s námi nesdílí stejnou víru v nás jako my, je odsouzen jako kacíř,“ píše Simonová.

Ta „naše víra v nás“ je založena také na přesvědčení, že míra naplněnosti života, lidského štěstí je úměrná míře kontroly, kterou člověk nad svým životem má. Až jednou bude absolutní a jednotlivec dosáhne naprosté kontroly nad všemi aspekty vlastní existence, bude úplné i to štěstí. Utopická představa, která naráží na skutečnost už teď, pro její stoupence možná nepozorovaně se obrací ve svůj protiklad. Ideologie soudobého antirasismu vede k ještě intenzivnějšímu vnímání rasy, což těžko může vést k nějaké multirasové harmonii. Snaha o osvobození od tradičních genderových kategorií vede ke vzniku až absurdního množství kategorií nových. Lidské úsilí často dosáhne opaku svých deklarovaných cílů, nic nového. A  poučování ze strany těch, kteří prožili mládí ve světě prakticky i morálně zkrachovalé utopie, těžko mohou odradit zapálené stoupence utopií nových – už jenom proto, že žádná zkušenost není bezezbytku přenosná, všechna ta odhodlaná „nikdy nezapomeneme“ jsou především výrazem zbožného přání. Shovívavé nebo podrážděné shlížení na utopisty dneška navíc může působit zaslepeně proto, že některé jejich představy vycházejí z „utopií“ generací předcházejících.

Co jiného se dá říct o představě neustálého růstu jako prostředku dosažení nejenom čím dál většího bohatství, ale také životního naplnění? Ta představa je prakticky těžko naplnitelná, také odporuje zkušenosti lidí po většinu dějin (zdaleka ne vždycky se jim vedlo generaci od generace lépe), už jenom proto je pošetilé stavět představu stability společnosti na tak vratkém základě. Výsledkem je oprávněný pocit křivdy, který dnes mohou mladší západní generace zažívat proto, že lépe než rodiče se asi mít nebudou. Někdo v nich ta nereálná očekávání vzbudil. Někdo je také přesvědčoval o tom, že život je jen a pouze „meritokratický“, každý dostane, co si zaslouží. A že člověk má svůj život mít plně pod kontrolou, že jeho osud je výsledkem jeho voleb. Což je všechno pravda, ale ne úplná, protože život vždycky byl a dál je taky to, co se jednomu přihodí, aniž má velkou možnost to ovlivnit. Z různých míst slyšeli, že mohou být, čímkoli se být rozhodnou, že jejich touhy si zaslouží být naplněny, právě to člověku přece zaručuje štěstí. To je ale maximálně možnost (a nijak zvlášť velká), ale rozhodně ne pravidlo. A i kdyby to tak bylo, nemuselo by to člověku moc přinést – taky proto si lidé po staletí vyprávějí příběhy lidí zničených tím, že dosáhli naplnění svých tužeb. Slyšeli, že štěstí si člověk může vyprojektovat, dosáhnout ho naplněním jeho ideálu, s nímž je potřeba se průběžně porovnávat. Jenomže klást si pravidelně otázku „Jsem šťasten?“ člověka pocitu štěstí naopak vzdaluje, jak potvrzují i psychologické výzkumy, nemluvě o tom, že představa smyslu a naplnění života ve štěstí je sama o sobě dost sporná. Narcismus, který je definičním znakem současné veřejné debaty, do ní nevstoupil se současnou mladou generací, dobře se v ní zabydlel už před desetiletími. Stárnoucí pánové a dámy, kteří dnes se zděšením pohlížejí na revoluční spády mladých, by v nich měli vidět také odraz vlastní pošetilosti.