Okolí Jílového především směrem na jih k blízké Sázavě patří asi k nejmalebnějším okrskům pražského prstence. Je to pitoreskně se vlnící krajinomalba s mnoha záhyby a fasetami, s roklemi a kaňony, jimiž stékají kaskádovité potoky a vystupují čelisti skal a skaliček, které tam obrousily věky. Je to kout ozdobený železniční mašlí, asi nejoblíbenější tratí českého skautského etnika, jež se sem po generace nechalo vlakem vozit do vnitřního westernového exilu. Posázavský pacifik, jehož vozový park bohužel už moc romanticky nevypadá, si tu proráží cestu mnoha tunely, přičemž jeho jízda vyvrcholí nádherným žampašským viaduktem, což je taková stříbrná spona v krajině. Tou protéká Zlatá řeka, Sázava, většinu roku opravdu nazlátlá tím jílem a hlínou, kterou s sebou unáší, ale trampové a já s nimi věříme, že je to sluncem, které do sebe ta krásná řeka vsakuje.

Není překvapení, když se město, či spíš městečko, které sice neleží přímo na Sázavě, ale nějak k ní patří, jmenuje Jílové. Logicky to bude tím, že stojí na hlíně čili jílu, takže německy, jazykem jeho středověkých obyvatel, se jmenovalo Eilau, v čemž ten mazlavý jíl slyšíme. Jenže ten se německy řekne der Lehm nebo taky der Ton, takže to pravděpodobně Němci, když se tu začali ve 13. století shánět po zlatě, k čemuž na tom návrší založili hornickou osadu, převzali, nejspíš po Slovanech. Ale opravdu zajímavé to začne být, když zjistíte, že „eulau“ znamená „zlato“ nebo „zlatý“ velšsky, tedy jazykem, jímž by mohli přibližně mluvit naši Keltové.

To dává smysl, protože zlato tu nějakým způsobem ze země dostávali už oni, ti první permoníci našich dějin, takže si lze představit, že třeba tomu kopci, z jehož hlíny vypírali zlato, což Keltové uměli, říkali Zlatý. A smysl by to dávalo i řekněme alchymistický, neboť věci spolu žijí ve svých protikladech, takže zlato se proměňuje v hlínu čili jíl a hlína ve zlato, takže Jílové vlastně znamená Zlaté. A aby tato hypotéza, kterou tu odvážně navrhuju, fungovala dokonale, tak velký alchymista, černokněžník a dobrodruh Edward Kelley tady předtím, než upadl u císaře Rudolfa v nemilost, několik let žil. Patřil mu blízký Včelní hrádek, dnes zřícenina, a taky dům u kostela, dnes regionální muzeum, kde byla původně mincovna, taky proto se jmenuje dům Mince. A magistr Kelly (píše se oběma způsoby) tu nezakládal jen populární vokální skupinu Kelly Family (rozumíte ještě tomu „vtipu“?), ale hlavně měl za úkol namíchat pro Rudolfa II. elixír života a přijít na způsob, jak dostat z hlíny zlato. Těžká práce, ale kde jinde to zkusit než v Jílovém?

Dnes je Jílové takové poklidné předpolí Prahy, něco jako Zbraslav nebo třeba Říčany, dojet se tam dá linkou 332 až na náměstí, nebo elegantněji posázavským pacifikem, ovšem to musíte jít od stanice, nedávno docela slušně opravené, ale už bez hospody, pak ještě asi tři kilometry přes kopec. Hospody jsou v Jílovém samozřejmě teď zavřené, ale v jednom výdejním okénku měli koláče, ve druhém naproti tlačenku s chlebem. Obojí bylo zdárně vyzkoušeno a shledáno dobré kvality. Město sestává především z náměstí, na němž jsou, jaké překvapení, domy a ty se lehce svažují ke kostelu sv. Vojtěcha, jehož gotický chór vypadá, jako by se kostel otočil zadkem k příchozímu, jenž by si to neměl brát osobně. Původně byl jeho patronem sv. Mikuláš čili Niklas, tedy Klaus, což bylo těm Teutonům bližší, český Vojtěch přišel až s františkány po Bílé hoře. Na hořejší straně náměstí (jmenuje se úředně po Masarykovi) je původem gotická radnice s pěknou barokní věží s hodinami a s vymalovaným svatým Floriánem, lijícím ze džbánu na ohýnek u svých škorní. Druhou ozdobou radniční věže je znak, jímž je jednoduše český lev s písmenem W nad štítem: odhaduju, že se tam písmeno objevilo nějakým zásahem krále Vladislava Jagellonského. Oblíbeným městem bylo Jílové ovšem především císaře Karla IV., který ho povýšil na královské horní město se sídlem urburéře a mincmistra. Ten urburéř, to byl takový královský finanční úředník, starající se o to, aby král nebyl ošizen a dostal, co mu podle horního práva patří.

Od konce 13. století bylo Jílové hlavním městem českého zlata. Ročně jílovský revír přinesl do regálu kolem šedesáti, v nejlepších letech až devadesáti kilogramů tohoto žlutého kovu. Celkem se za těch klasických středověkých sto let vytěžilo v jílovském revíru, převážně hlubinným způsobem, kolem necelých sedmi tun zlata. Byla to asi třetina toho, co se v království zlatě třpytilo a co stát v tomto kovu spotřeboval. Touha po zlatě je zvláštní rys lidské povahy a má své jakési hluboké psychologické i mytologické důvody, zároveň je to opravdu podivné, neboť cín, rtuť nebo wolfram takové vášně nevyvolává. Ne všechny kultury k němu měly takovou vášnivou vazbu jako Evropané; ti přitom věděli, že je na té posedlosti něco nenormálního, takže když se Španělé snažili vylákat zlato od Aztéků, kteří na něj pohlíželi mnohem střízlivěji, tvrdili, že ho užívají jako lék na své chronicky nemocné srdce. Dobrá finta. Já jsem měl ke zlatu nejbližší vztah, když jsem od desíti do asi dvaceti let blyštěl při každém otevření úst zlatým zubem, na což rád vzpomínám. Umístěn mi tam byl poté, co jsem o přední zub přišel po zásahu pukem. Jednu dobu jsem měl přezdívku Zlatozub.

Pochybuju však, že by materiál na mou korunku pocházel z Jílového. Nebyl to ostatně nikdy žádný Klondike a zlaté opojení bylo v Čechách vždy spíš takovou mírnou podroušeností. Úspěchem bylo, když se to vůbec vyplatilo. Když se to srovná se stříbrem, které ještě stačilo udělat z posledních Přemyslovců nejbohatší středoevropské panovníky, tak dojdeme k váhovému poměru asi jedna ku stu: kutnohorské doly dávaly v nejlepších časech ročně asi šest tun stříbra – jílovské těch šedesát kilo zlata. Tedy: dávaly… Ony nic nedávaly, těch pár kabel zlata (šedesát kilo uzvedne chlap) se muselo složitě a nesmírně pracně vyhrabat, k čemuž byl potřebný důmysl, zkušenost, odhodlání a inteligence těch houževnatých mužíků v kutnách a samozřejmě také pomoc svatých patronů, především svaté Barbory, ale také svaté Anny, jejíž kaple je nad městem. Samozřejmě že vedle nesmírně tvrdé práce si ti kovkopové přišli i na slušný plat a živobytí, takže není divu, že horní města byla ta nejbohatší a nejvýstavnější v království: proto také na ně měli husité tak spadeno. A stejně jako později s uhlím na tom uměli ti nejpodnikavější „investoři“ hodně zbohatnout. Nejznámějším „uhlobaronem“, nebo spíš tedy zlatobaronem z Jílového byl Johann Rotlev, současník Karla IV., jenž si mohl koupit několik domů ve středu Prahy, ty přestavět na městský palác, ze kterého se pak po jeho smrti stalo Karolinum: kavárna se tam ostatně jmenuje U Rotleva. Údajně s Rotlevem je spojeno pojmenování nejznámější jílovské štoly Šlojíř, protože tak dlouho marně hledal výnosnou žílu, až se zadlužil a jako poslední cennost dal do zástavy šlojíř své manželky. Předpokládám, že víte, co je šlojíř. Kdo si myslí, že pás cudnosti, je můj ideální čtenář. Pointa je předvídatelná: žíla byla objevena a proud zlaté krve se vyvalil. Rotlev si mohl koupit ty domy v Praze a já jsem měl kde mít promoci. To už je skoro tak dávno jako to zlato v Jílovém.

Dolů či důlních děl bylo v okolí Jílového ve 14. století na pět set, některé štoly šly až do hloubky dvou set metrů a vedly v délce několika kilometrů, dohromady prý délka těch děr do země dá šedesát kilometrů. Z čehož je patrné, že jílovský revír čítající asi dvacet kilometrů čtverečních je slušně provrtán, jako by se ho zmocnili lidští krtci, jež ti středověcí mineři trochu připomínají.

Zlaté časy končí s rokem Karlovy smrti roku 1378, kdy doly zavalila voda, město, které bylo takovou menší Kutnou Horou, potom vypálili husité. Pak se ještě k dolování vrátí v 18. století Fürstenbergové a sporadicky se nějaký ten zlatý střípek či prach hledá až do moderních časů, definitivně se nad jílovským zlatem udělá kříž koncem šedesátých let. Čas od času je slyšet, že by se z jílu kolem Jílového pořád dalo něco vyždímat, ale bylo by ho tak asi do těch zubů. A to už se stejně, pokud vím, nedělá. I když je to vlastně škoda. Takový zlatý zub je docela sexy. Třeba se to vrátí.

www.jiripenas.cz/fotoblog