KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Blbí, ale svobodní

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Blbí, ale svobodní

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Středeční povstání ve Washingtonu je z těch událostí, jež poskytují příležitost k ukázání pokrytectví či dvojích měřítek amerických médií a liberálních elit. Kde jste byli, když loni v létě demonstranti po celé Americe útočili na policii, zapalovali obchody, strhávali sochy? A – chcete-li něco blížící se útoku na sídlo vrcholného federálního orgánu – měsíce obléhali federální soudní budovu v Seattlu? lze se jich ptát. A, lze odpovědět za ně, násilí jste ignorovali, omlouvali nebo komicky zlehčovali s tím, že protesty byly „převážně mírumilovné“. Případně, lze dodat, pokud jste bohaté celebrity, skládali jste se zadrženým demonstrantům na kauce.

A je to všechno pravda (útok na budovu federálního soudu v Seattlu se opakoval ještě minulý týden). Jenže to tentokrát neobstojí.

Jednak dvě špatné věci nedávají dohromady jednu dobrou.

A jednak tohle bylo přece jen trochu něco víc. Byl to útok přímo na centrum jedné z větví moci, a to za účelem zvrátit výsledek voleb. Neodpovídá to sice učebnicovým definicím puče a na povstání to bylo příliš malé, ale náběhy k obou těmto formám či jejich zlomky to byly. Byla tu i ta nekonvenční okolnost, že povstalci byli povzbuzováni prezidentem Trumpem. A to ve veřejném projevu bezprostředně před akcí, ale hlavně dlouhodobě. Středeční protest Trump ohlásil na Twitteru již loni 19. prosince. „Buďte tam, bude to divoké!“ sliboval. A samozřejmě živil jejich fantazii o ukradených volbách.

Skoro jako by úřadující prezident Spojených států byl povstalcem, který útočí na panující řád, ale nemá v rukou všechny orgány státní moci. Kdekdo se vymyká jeho kontrole – od viceprezidenta Pence, který nevyslyšel jeho přání, aby zneplatnil sečtené hlasy v Senátu, a rozhodl o nasazení Národní gardy, až po federální soudce včetně některých jmenovaných jím samotným, kteří zamítli žaloby jeho kampaně na sčítání hlasů.

Obě konflagrace se ale zásadně liší. Letní vlna protestů Black Lives Matter a Antify byla vlastně klasickou revoluční vlnou, útočila na stávající společenský řád, ani ne tak na orgány moci jako na symboly jeho hodnot. Jednala ve jménu vlastní revoluční ideologie, vznášela v jejím duchu požadavky, jež se rovnaly zrušení velkého kusu amerických ústavních a politických zvyklostí. Třeba explicitní zavedení rasy jako kritéria do trestního práva nebo zrušení policie takovými požadavky určitě jsou (což samozřejmě nevylučuje, že se k ní družilo i prachobyčejné rabování).

Nic takového středeční útočníky ve Washingtonu nevedlo. Oni ve svých očích neútočili na demokracii, zvrátit výsledek demokratických voleb nechtěli. Oni se naopak nastolení toho, co považovali za právoplatný výsledek voleb, dožadovali. Podle reportáží v médiích mluvili o tom, že nelze dopustit, aby si americký způsob vládnutí uzurpovali „socialisté“. Mávali americkými vlajkami, vzpomínali na vlastenecké hnutí „tea parties“ a prý zmiňovali i ideál „omezené vlády“.

Pokud by měli svůj politický protějšek, pak by to nebylo ani tak hnutí Black Lives Matter jako lidé hlásící se k heslům „Never Trump“ nebo „#Resistance“, fantastové ruských spiknutí a podobně. Ti ovšem nikdy nevolili cestu masových pouličních protestů; působili v médiích a na sociálních sítích. Je sice docela pravděpodobné, že pokud by volby dopadly jinak, vyšli by do ulic oni. I v jejich kruzích byla již dlouho přítomna myšlenka, že pokud Trump zvítězí, tak jen podvodem. Ale volby dopadly tak, jak dopadly, a na Kapitol zaútočila družina povstalce Trumpa. A to se počítá.

Tím jejich nejcharakterističtějším rysem bylo propadnutí fantasmagorickému bludu o ukradených volbách. Což posiluje jakousi módní minivlnu komentářů o fantazijní povaze současné americké politiky, o tom, že to je všechno jenom LARP (live-action role-playing game).

Podporovala by to i vizuální reprezentace povstání, jež se pohybuje někde mezi VŘSR a Idiokracií (název Absurdistán, pod nímž byl film z roku 2004 u nás uváděn, není tak trefný). Ale podporovalo by to i něco, čeho si Evropan, zejména Východoevropan, všimne snadněji než Američan. Podívejte se na záběry útočníků opouštějících Kapitol. Jsou spokojení, triumfální, bujaří. Takhle se v Evropě chovají Němci na dovolené nebo fotbaloví fanoušci kdekoliv, ale ne političtí demonstranti. Takové záběry neuvidíte z Běloruska a samozřejmě ani z Číny. Tam demonstranti vědí, že se státní mocí podstupují nesmiřitelný boj. A policie ví, že má zadání ne kontrolovat pohyb demonstrantů, ale zneškodnit je, ponížit i zastrašit. Že je v policejních antonech čeká bití a pomsta policie, která ví, že na nepřátelích státu si může beztrestně zchladit žáhu. Ale i ve Francii nebo v Katalánsku se s policií bojuje úporněji. Policie tam nemlátí protestující jen tak bez omezení (tedy s výjimkou Macronova poradce Alexandra Benally, který jak vyšlo najevo, si rád občas navlékl outfit policejního těžkooděnce a šel si zabušit do demonstrantů). Ale její taktikou je, pokud jí síly stačí, divoké demonstrace neutralizovat a rozehnat.

Americká policie je relativně slabá, což si Američané neuvědomují. Někdy před pěti lety proběhla americkými médii vlna reportáží o militarizaci americké policie, o tom, jak lokální policejní sbory nakupují obrněné transportéry. Buď to bylo přefouknuté, anebo je z nějakého vrtochu nakupovaly právě ty jurisdikce, kde k žádným masovým akcím dnes nedochází. Místně příslušný ozbrojený sbor, Capitol Police, je zvyklý na masové, ale spořádané akce na washingtonském Mallu typu Million Woman March nebo March for Life. Ale ne na agresivní útočníky. V situacích, kdy čelí velké převaze a hrozí mu, že by byl přemožen, tak nesahá k ostřejším prostředkům, jako jsou střelné zbraně, nýbrž ustupuje a jde s proudem. Až to občas vypadá, že s nimi kolaboruje. Chovala se tak v létě, když padaly sochy, hořely ulice a povstalci přebírali kontrolu nad „autonomními zónami“, a chovala se tak i ve středu. To potvrzuje třeba i tento levicový aktivista se zkušenostmi s „přímou akcí“. A aktivisté Antify sice činí opatření, aby ztížili policii svou identifikaci, ale jak se tak vrhají do bitev zas a znova celé měsíce, strachem z pomsty státu zřejmě paralyzováni nejsou.

Ty sebevědomé obličeje povstalců opouštějících Kapitol jsou sice obličeje hlupáků, kteří právě přispěli svou troškou k rozpadu důvěry v systém vlády. Ale jsou to pořád obličeje svobodných lidí, kteří jsou přirozeně zvyklí být svobodní. Mnohé obavy klasiků americké demokracie, jako byli „otcové zakladatelé“, se naplnily. Ale ten svobodný duch, ta samozřejmá nepodřízenost státu, jaké si všímal třeba Alexis de Tocqueville, ta ještě trvá. Byť je možná za cenu toho, že je na štíru s realitou.

8. ledna 2021