Na první pohled to vypadá jako další diplomatický kiks Andreje Babiše. Před měsícem ve sněmovně řekl, že musíme dostavět další jaderné bloky, i kdyby se přitom mělo porušit evropské právo. Načež se ozvala hornorakouská zemská vláda, že od evropského politika jsou to neslýchaná slova, a dala najevo, že teď bude plánům severního souseda vzdorovat tím spíš.

Ve skutečnosti Babiš svou nediplomatičností žádné obstrukce samozřejmě nenastartoval – z Rakouska chodí žaloby k evropským soudům rutinně na každou novou jadernou elektrárnu projektovanou kdekoli v EU. Kritiku si náš premiér zaslouží za pravý opak – totiž za zbytečné marnění času. Na konto Babiše a jeho předchůdce Sobotky jdou dva až tři roky, po které se na nových blocích mohlo pracovat. Otázka dneška je, jestli ty dva až tři roky České republice nebudou fatálně chybět při jednáních s Evropskou komisí.

Není jiné cesty

Státní energetická koncepce určuje, že jádro má tvořit polovinu české výroby elektřiny. Té poloviny by mělo být dosaženo k roku 2040. Do té doby se však zavře většina uhelných elektráren, také doslouží stávající reaktory v Dukovanech, což představuje asi 40 procent pro tu dobu odhadované spotřeby elektřiny v republice. Mezi experty celkem není sporu, že nejschůdnější cesta je nahradit tento výpadek novými jadernými bloky.

Kolik času ale taková cesta může trvat? Nejmenovaný expert z ministerstva průmyslu odhaduje, že vyjednávání s komisí plus příprava stavby jednoho bloku zaberou deset let. I kdyby tedy tendr vláda vyhlásila ještě letos (prakticky nemožné), stavět se začne cca v roce 2029. Stavba sama pak potrvá pět až sedm roků, když to dobře půjde. I v nejoptimističtějším scénáři tedy nové reaktory nenaběhnou dřív než v letech 2034, 35. Tou dobou pojede Česká republika energeticky už rok dva vysloveně z ruky do úst. A to ještě do výpočtů nezahrnujeme sny o rozmachu elektromobility, o smart-city atd., jimiž by se spotřeba proudu v Evropě, a tedy i u nás zvýšila o 50 až 80 procent (odhad pro rok 2040, od Evropské komise).

Z ruky do úst už dnes v některých dnech, kdy nefouká a nesvítí, žije Německo, to si ale zatím může vypomoci nouzovým nákupem elektřiny od nás, trochu z Polska a hlavně z Francie. Nám taková šťastná situace za oněch patnáct let bohužel nehrozí. Pokud se totiž Evropa neprobudí a nezačne masivně stavět konvenční zdroje, které na rozdíl od tzv. obnovitelných zdrojů (OZE) jsou stabilní a klíčové pro udržení sítě, hrozí Evropě celkový nedostatek proudu, výpadky elektřiny a civilizační úpadek s tím spojený. Jedinými zdroji, které zatím po Evropě statisticky významně přibývají, jsou právě OZE. Rigidně se držíme klimatických cílů přijatých v Paříži před čtyřmi lety. Kolektiv Evropské unie se tehdy zavázal snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 40 procent. Pochybovat dnes o správnosti těchto cílů je jako podat si přihlášku mezi pravicové extremisty.

Pokud by uhlí a končící jaderné bloky nebyly nahrazovány novými jadernými bloky, zbývá už jen plyn, tedy větší geopolitická závislost buď na Rusku, nebo na Německu – jinudy by k nám americký (norský aj.) plyn proudit nemohl, když už minulá vláda Sobotka–Babiš zločinně nedotáhla přípojku přes Polsko. Jaderné reaktory tedy nabízejí nejvyšší možnou energetickou svrchovanost.

Promarněná příležitost

Průmyslových reaktorů v České republice běží šest, modernější dva v JETE o celkovém elektrickém výkonu 2100 megawattů, výkon starších čtyř v Dukovanech je s Temelínem srovnatelný. Dohromady obstarávají třetinu české výroby proudu. Zatímco Temelín uvedený do provozu roku 2002 by měl v dnešním množství vyrábět elektřinu minimálně do roku 2050 a možná až o deset roků déle, Dukovany půjdou ze sítě mnohem dřív, odhadem před rokem 2035. Dřív, téměř o patnáct roků, byly také uvedeny do provozu.

Andrej Babiš by chtěl nahradit nejprve staré bloky novými v Dukovanech a posléze přistavět další blok v Temelíně. Celkem by nové bloky měly být aspoň tři. Vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl vyznává zásadu krok po kroku. Fakt je, že Dukovany jsou schůdnější vnitropoliticky, místní nemají žádný problém ani s obnovou, ani s novými bloky (dokonce ani s úložištěm). Limity Dukovan jsou přírodní, voda nutná pro ochlazování věží. Řekou Jihlavou jí neteče dost na to, aby elektrárna unesla větší výkon, než jakého dosahuje teď.

Kolik nové bloky, ať už tam, či tam, budou stát peněz? Podle odhadů jeden blok přijde na 200 miliard korun (takže reálně zřejmě víc), což vypadá nesmírně – ale jen do chvíle, než si spočítáme, že při 45 miliardách utracených každý rok za OZE (z toho 26 miliard přímá státní dotace) se od dob, kdy se boom zelené energie u nás rozjel, solárním baronům nastrkalo do chřtánu víc, než za co by šlo postavit dva nové bloky. Přitom jaderná elektrárna je na rozdíl od solárních panelů od uvedení do provozu něco jako výkonná slepice. Zlatá vejce za minimálních nákladů snáší dalších 50 až 60 let, násobně efektivněji a levněji než zelené zdroje.

O drastickém nepoměru mezi účinností jádra a OZE se samozřejmě vědělo už před deseti lety. Tehdy byla vyhlášena veřejná soutěž na dva bloky v Temelíně (nikoli náhodou krátce poté, co Zelení opustili českou vládu). Hlavně premiér za ODS Petr Nečas tlačil na ČEZ, aby se v tendru svižně pokračovalo. Zvrat nastává v únoru 2014, kdy nový kabinet Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše na jedné ze svých prvních schůzí odmítl poskytnout ČEZ státní záruky na cenu vykupované elektřiny, načež firma celý tendr zrušila.

Rozhodnutí nepomoci ČEZ se stavbou bylo ovlivněno jak nedůvěrou Babiše k vedení firmy, za nímž spatřoval jakýsi český deep state, tak i vrcholící protikorupční psychózou. To neznamená, že by Andrej Babiš principiálně jádru nepřiznával budoucnost, naopak. Řečnicky byl vždycky pro. Avšak teprve od letoška po slovech následují i nějaké činy. Neprůbojného Jána Štullera vystřídal na místě vládního zmocněnce pro jadernou energetiku bývalý ředitel ČEZ, suverén Jaroslav Míl, v létě kabinet konečně dospěl k názoru, že investorem bude (opět) ČEZ. Vláda se s firmou chystá uzavřít dohodu, že pokud stavba bloků překročí určitou sumu, převezme financovaní stát.

Místa nepřátelského útoku

Selským rozumem je zřejmý rozpor mezi odmítnutím vlády pomoci eventuálně ČEZ před pěti lety a chystaným slibem. Jedno z těch dvou rozhodnutí bylo špatně. I to nové bohužel úplně stejně zavání nedovolenou veřejnou podporou – na což právě Babiš narážel slovy, že stavět se bude když tak i proti evropským zákonům. Očekává se, že tudy povedou Rakušané svůj hlavní útok u Evropské komise. Budou tvrdit, že Česká republika se dopouští nedovolené podpory, neboť skoro třetinu akcií ČEZ drží soukromníci. Někteří kozáci na ministerstvu průmyslu by také byli radši, kdyby stavba nových bloků byla z ČEZ formálně vyčleněna a nové bloky stavěl čistě státní podnik. Vládní zmocněnec Míl naopak podle zákulisních informací schopnosti státu uspořádat něco tak náročného nedůvěřuje a naopak důvěřuje schopnosti vlády zvolenou formu veřejné podpory si před Evropskou komisí obhájit.

Druhé možné úskalí se jmenuje EIA, což je zkratka pro povinnou studii vyhodnocení vlivů stavby na životní prostředí. EIA se musí obnovovat každých deset let a i tady se našim rakouským a německým sousedům otevírá možnost, jak stavbu napadat. Nicméně Dukovany pro pátý a šestý blok na konci léta EIA od ministerstva životního prostředí dostaly, naneštěstí Temelín ji má z roku 2012, tudíž mu v dohledné době vyprší. Riziko je v tomto bodě poloviční.

V kuloárech panuje shoda, že rozhodující bitvu o právo zabezpečit si energetickou soběstačnost povede republika s Evropskou komisí nikoli nad rakouskými námitkami, ale kvůli protijaderným předsudkům, které jsou v Bruselu silné a letos dále posílily.

Už dosluhující Junckerova Komise vykazovala protijaderné sklony, nicméně byly v ní tu a tam možné ještě i záblesky rozumu. Ve strategické studii Komise z loňského října se píše, že „páteří bezuhlíkové energetiky v Evropě“ kolem roku 2050 budou OZE a jádro. Mezitím jsme však měli eurovolby, v nich lehké posílení Zelených a především bezprecedentní nadbíhání nové šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové zeleným poslancům s velkým i malým zet. V pověřovacích dopisech své komisařce pro energetiku Kadri Simsonové zmiňuje von der Leyenová jádro pouze ve dvou souvislostech – odstavování dosluhujících reaktorů a zvyšování bezpečnosti (tj. odstavování co možná nejvíc reaktorů každého typu a věku).

Hlavně se ale proti ideově nekorektním zdrojům energie vymýšlejí nové pasti. Aktuálně se vyjednává o jakési taxonomii. Půjde tu o kádrování jednotlivých průmyslových oborů podle hlediska udržitelnosti. Evropská komise bankám vydá doporučení, které obory jsou úvěrů hodny a které nikoli. U energetiky se v těchto týdnech a měsících vede spor o to, zda úvěry na stavbu jaderných bloků a plynových elektráren smějí být zařazeny mezi tzv. udržitelné investice. Pokud ne, znamená to, že banky si na úvěr řekněme pro Temelín zaúčtují speciální přirážku. Výstavbu bloků to samozřejmě dál prodraží.

Jak se dá čekat, ve skupině, která by jádro nejradši odložila do kategorie neudržitelných investic, někam po bok uhlí, vévodí Německo s Rakouskem. Proti jsou zatím kromě českých i vyjednávači Francie, Finska, zbytku visegrádské čtyřky, ale taky Švédska, Litvy, Slovinska. Reálně však půjde o to, jestli Paříž zůstane v naší skupině, nebo jestli ji Berlín přiměje k dezerci – třeba výměnou za ústupek Německa u eurobondů, které Paříž požaduje už od krize eurozóny a Berlín je po celou tu dobu vytrvale odmítá. Navíc „Francouzi jsou zvyklí, že z každého evropského pravidla si pro sebe mohou sjednat výjimku,“ obává se Čech zasvěcený do jednání. O co teď skupina přátel jádra hraje, je dostat jádro aspoň do tzv. přechodné, tedy neutrální skupiny. Tam mimochodem Německo bude chtít zaparkovat plyn, což je sice fosilní palivo, ale Němci se bez něj po zavření uhelných a atomových elektráren neobejdou.

Budíček

O taxonomii se jedná v tzv. trialogu. Evropský parlament a Komise tu stojí proti skeptičtější části členských států. Hlasovat se nakonec bude většinově. Komise zatím skeptiky chlácholí, že nařízení o taxonomii je nevinná záležitost, pouze dobrovolné vodítko pro banky. Údajně to byly samy banky, tísněné veřejným míněním (rozuměj zelenými „nevládkami“), kdo komisi o taxonomii žádal.

Politické poměry v Evropě jsou stále víc neseny emocemi. Vzhledem k tomu, kolik roků u nás uběhne mezi politickým rozhodnutím stavět bloky a jejich spuštěním, a vzhledem k tomu, že česká vláda se právě probudila, to může být zoufalý závod s časem. Andrej Babiš před měsícem kromě toho, že je ochoten kvůli novým blokům porušit evropské zákony, také řekl, že „u jádra jsme zaspali dobu. Temelín už jsme mohli stavět“. Kdyby použil jednotné číslo, bylo by to výstižnější.