V Evropě teď každý den padají rekordy ve zdražování. V Německu naposled tak prudce letěly ceny vzhůru po druhé světové válce. Ve většině zemí ale leží poslední rekordy v sedmdesátých letech. V době dvou ropných šoků let 1973 a 1979 a následné éry velké inflace a stagflace. Nebezpečné diagnózy, kdy se potkává prudký růst cen s ekonomickou stagnací. Vše, co napáchal globální prudký růst cen ropy, ještě zhoršovaly vystrašené a chaotické reakce politiků na něj. Rozjela se doslova epidemie státních zásahů do ekonomiky. Nových regulací a sociálních dávek, vedených snahou ulevit lidem od zdražování. Výsledkem bylo další zdražování. Nemohlo to být jinak. Když se leje do ohně víc benzinu, víc hoří. Dnes to vypadá jako nebezpečné déjà vu. Déjà vécu.

V té době se jako reakce na to zrodily nezávislé centrální banky. Ve vyspělých zemích byla snaha odstřihnout politiky od správy měny a svěřit ji profesionálním ekonomům, kteří nemusejí sledovat politické zájmy. Jejich posláním je hlídat stabilitu cen. V některých případech výhradně. Jinde jako třeba u amerického Fedu zároveň s péčí o hospodářský růst. Zdaleka ne všude přišly nezávislé centrální banky už v sedmdesátých nebo osmdesátých letech. V Británii Bank of England zcela zbavil politické moci až labouristický kabinet Tonyho Blaira. Do té doby rozhodovalo o stanovení tak citlivé věci, jako jsou úroky, ministerstvo financí. Představit si to u nás třeba v éře ministra Andreje Babiše zní hodně divoce.

Od zrodu nezávislých centrálních bank, které jsou od výkonné moci odděleny skoro stejně ostře jako soudy, žádné velké inflace ve vyspělém světě nepřišly. Česká národní banka patří k těm, které mají jasný mandát a oddělení od politiky velmi striktní. Členy bankovní rady jmenuje prezident bez kontrasignace nebo schválení kohokoli jiného. Jejich odvolání je velmi složité, až téměř nemožné, pokud nespáchají něco opravdu závažného. Mandát je jednoduchý a jasný. Vrcholnou prioritou je stabilita cen. Za ni je považován jejich vzestup nebo pád nejvýš o dvě procenta. Guvernér má právo chodit na vládu naslouchat, nikoli mluvit do jejího rozhodování. Taktéž může člen vlády přijít na bankovní radu. Nikoli mluvit do jejího rozhodování. Za všech dosavadních guvernérů byli centrální bankéři velmi zdrženliví k rozhodování vlády. Vláda zase, až do éry premiéra Andreje Babiše, respektovala a nekomentovala rozhodování centrální banky. To jí dávalo vysokou důvěryhodnost instituce, která ví, kde je její role a místo. A chová se podle toho. U nového guvernéra Aleše Michla panují silné pochybnosti investorů, že bude podle těchto pravidel hrát. Proto na jeho jméno reagovala koruna tak prudkým pádem.

Co jsou ale naše starosti s Alešem Michlem proti tomu, co aktuálně zcela bez skrupulí předvádí guvernérka Evropské banky Christine Lagardeová. Ta minulý týden na konferenci ve Švýcarsku bez okolků prohlásila, že se nebude ohlížet na žádné meze svého mandátu. A Evropskou centrální banku zpolitizuje. Přesněji řečeno: zapojí ji do tažení za bezuhlíkovou ekonomiku. Svět podle ní potřebuje výrazně ambicióznější cíle v transformaci k bezemisní společnosti. To bude podle ní dál zvedat ceny energií i surovin. Lagardeová vůbec nenaznačuje, že by proti té zelené inflaci nějak zasahovala, k čemuž ji zavazuje její mandát v ECB. Naopak rovnou nabízí, že banka je otevřena „půjčovat na dosažení cíle uhlíkové neutrality“. To znamená nebojovat proti inflaci, ale dál ji zvyšovat naléváním dalších peněz do ekonomiky. To je už v přímém rozporu s jejím mandátem. Lagardeová si to zjevně uvědomuje, a hlavu si s tím vůbec neláme. „Vím, že to není v našem mandátu a není to v souladu s naším primárním posláním. Ale to víte, když to nezkusíme, tak nemáme šanci uspět,“ říká guvernérka. „Můžete se mnou počítat,“ vzkazuje politikům. Je to tak okaté porušení mandátu, že to připomíná bezelstnost bývalého ministra zdravotnictví Petra Arenbergera, který předem ohlásil, že bude porušovat zákon.

Že podobná přiznání euru k pozici stabilní měny nepomáhají, je zbytečné připomínat. Jeho setrvalý pád proti dolaru to přesně vystihuje.