KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Sbohem, pravice. Sbohem, levice. Sejdeme se v SPD

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Sbohem, pravice. Sbohem, levice. Sejdeme se v SPD

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V senátních volbách budou v Praze za SPD kandidovat také někdejší tajemník prezidenta Václava Klause Ladislav Jakl a bývalý sociálnědemokratický ministr zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana Ivan David. Pro Okamurův podnik tyto přírůstky mohou znamenat drobný pokrok na cestě ke zdání respektability – bude mít v řadách lidi s delší politickou zkušeností, navíc z těch nejvyšších pater –, jakkoliv hodnota té zkušenosti může člověku připadat sporná.

Zároveň ty kandidatury jsou dalším projevem procesu, který na Západě už nějakou dobu probíhá. Jakéhosi zásadního politického přeskupení, přerýsování těch hlavních rozdělovacích linií ve společnosti i politice. Jakl a David mohli dřív představovat její opačné póly – Klausův tajemník se hlásil k pravici, bývalý ministr zas patřil k levicovému křídlu sociální demokracie. Dnes se sešli na kandidátce autoritářské strany, jež má v názvu přímou demokracii.

Často se mluví o tom, že dělení politiky na pravici a levici už je překonané, a někdy jsou to dost mělké řeči. Ale v nějaké míře se to skutečně děje. Je to paradox – tradiční, komunistická i nekomunistická levice, stejně jako klausovská pravice razily velmi ekonomizující pohled na člověka. O peníze jde až v první řadě. Lišily se samozřejmě v názoru na to, jak peníze přerozdělovat či nepřerozdělovat, jak ekonomiku regulovat nebo neregulovat a tak dále. Zdá se, že jim historie – alespoň v tomhle ohledu – nedává za pravdu. To nejdůležitější dělítko dneška je nakonec v širším slova smyslu kulturní.

Popisuje se různými termíny – progresivisté proti konzervativcům, otevření proti uzavřeným, globalisté proti lokalistům či nacionalistům. A to se pak mohou Ladislav Jakl i Ivan David, Institut Václava Klause i obskurní internetový časopis Nová republika, kam David poslední dobou píše, sejít v jednom táboře, za praporem pana Okamury a jeho značně bizarního, ale přinejmenším obchodně úspěšného spolku.

Zvlášť v Česku může mít ta nová podoba politického boje smutně groteskní podobu, odehrávajíc se ve stínu dominanty zdejší politické krajiny – Andreje Babiše, jehož ambicí zjevně je být tím největším tradicionalistou i pokrokářem zároveň, podle potřeby. Vychází ale z něčeho skutečného, možná i proto je veden s takovou mírou slovní agrese a ufňukanosti.

Nakonec si jsou ti čeští pokrokáři i národovci v něčem dost podobní. Snad i jakousi nepřiznanou bezmocí. Na jedné straně lidé donedávna přesvědčení o tom, že jsou vývojově napřed, ukazují směr historii, která je bude nutně následovat. Na druhé obránci tradic, které sami nezřídka ani neznají a nechápou. Hlasitým, plytkým a často nezamýšleně směšným národovectvím a rozžvatlanou „postpravdou“ jako kdyby se snažili přehlušit zděšení z vykořeněnosti, prázdnoty, jež namísto té vzývané tradice fakticky hájí. Z toho, že tam, kde by měla být kotva, jenom zeje velká díra. Vejde se toho tam hodně. Třeba i Ladislav Jakl s Ivanem Davidem. 

3. srpna 2018