Že by se situace na frontě obracela? Minulý týden přišly se svou kritikou americké tzv. woke revoluce dvě velké, etablované centristické publikace, respektive autoři – britský The Economist a v americkém Atlanticu Anne Applebaumová. Economist má sice články nepodepsané, nicméně v textu zmiňuje interesantní detail, že James Bennet, redaktor, který loni odešel z New York Times po progresivistickém povstání v redakci, nyní pracuje v Economistu. Není nad osobní zkušenost.

Je vidět, že tyto publikace si zachovávají značné novinářské kvality, jde jen o to, kdy a jak se je rozhodnou použít. Text Economistu projevuje obeznámenost s intelektuálními i ekonomickými kořeny, zná data ukazující, že to byla americká levice, která se v posledních letech „utrhla“ od mainstreamu. Je osvěžující, když kanonické texty proroků iliberální revoluce, jako jsou Herbert Marcuse a Paulo Freire, označuje přívlastkem „tmářské“.

Applebaumová, jež se v posledních letech stala na mezinárodní scéně velkou bojovnicí proti polským a maďarským vládám a ruskému vlivu, si doma zachovávala obezřetnost. Za obojím zřejmě stojí osobní situace. Její text se soustřeďuje na anatomii „zrušení“ v prostředí elitních médií a univerzit. S citem autorky, která něco ví o fungování reálného socialismu, zaznamenává, jak obvinění přicházejí o přátele. Jak se jim ti zbývající svěřují, že s nimi souhlasí, ale veřejně to neřeknou. Jak se jejich nepřátelé i zaměstnavatelé začnou hrabat v jejich minulosti, aby našli nějaký další prohřešek. Jak je povinným krokem obviněného veřejná omluva, jež ale nic neřeší. (Když byl hudební skladatel Daniel Elder zrušen poté, co kritizoval žhářství při protestech Black Lives Matter, „jeho vydavatelé na něj tlačili, aby zveřejnil poníženou omluvu – dokonce mu ji napsali“.)

Má to mrazivý dopad na běžný život. „Kolegové se někdy spolu po práci napili a někdy šli společně domů. To dnes může být nebezpečné,“ píše Applebaumová. Když si člověk znovu přečte ta slova vytržená z kontextu, je to šílené. Není těžké si představit obžalobu epochy postavenou na takovýchto citátech. Ale v tom textu se to nějak ztratí. Jedním z důvodů může být, že Applebaumová i autoři Economistu se zabezpečují. Předesílají a opakují, že mnohé ideály a změny mravů, jež woke revoluce přinesla, jsou správné a prospěšné. V zásadě se s nimi shodují v cílech, ale liší v metodách. Připomíná to diskurz u nás na sklonku 60. let nebo za perestrojky: Když předešlete, že i vy jste pro socialismus, tak pak už projde leccos.

Další případ, kdy se něco může zdát šílené, je postup, který v pandemii zvolily některé země jihovýchodní Asie. Tedy tvrdá mezinárodní izolace a trasování každé infekce, „jako by to byla vražda“. Ten teď narazil na své meze, protože varianta delta je nakažlivější a protože tyto země zanedbaly očkování (všechny kromě Singapuru – zjevně to nesouvisí tolik s kapacitou státu jako s absencí pocitu naléhavosti, k němuž nízký počet infekcí vede). Austrálie se teď ocitla v centru pozornosti kvůli drakonickým opatřením, jež zavádí.

Zajímavé je, že ta opatření iritují víc zahraniční kritiky než Australany samé. Ano, protesty jsou, ale opatření zatím mají většinovou politickou oporu. Kde je pořádná vzpoura?

Australsko-britská právnička Helen Daleová již v textu z loňského prosince varovala, že australská zkušenost je nepřenosná. „Austrálie má sice vysoce rovnostářskou kulturu a chvályhodnou sociální mobilitu, ale je to autoritářská země a zejména její policie očekává poslušnost… Australané jsou potomci jak trestanců, tak jejich žalářníků.“

Stejná politická kultura, jež vyprodukovala systém kontroly migrace, jaký mnozí pravičáci ve světě záviděli, teď vyprodukovala pandemickou strategii, jež mnohé pravičáky na světě pobuřuje. Nebylo by lepší nechat společenství, jež se odchylují od nějakého momentálního politického ideálu (Austrálie, Polsko, Maďarsko…), ať se na tom dohodnou po svém? Nebo si potřebujeme po Afghánistánu znovu nechat vysvětlovat, že lidé nejsou všude na světě jako my?