Sociálními sítěmi duní válka, moc algoritmů ale i tu její krvavou vážnost někdy dokáže zkroutit do grotesky. Momentálně (počátkem týdne) ke mně doléhají ozvěny „práskačského diskurzu“, který je zřejmě docela živý mezi stoupenci alternativních médií a alternativních pravd. Rozpoutala ho krátká výzva na webu Branmecesko.cz, spravovaném Úřadem vlády. Jsou na něm krátké tipy, jak se bránit dezinformacím a „ruským lžím“ (sdílet články z důvěryhodných zdrojů, před sdílením si je důkladně přečíst, diskutovat s druhou stranu, ale emocionálně se do toho nepokládat a podobně). Poslední z nich zní: „Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho nahlašovat, uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR.“

Nemálo bojovníků proti mediálnímu mainstreamu, odmítačů stádního myšlení a tak dále a tak podobně v tom vidělo výzvu k práskačství. No. Moje zkušenost s dezinformacemi na sítích není nijak velká, něco vidím ve screenshotech, které postují pobouření či pobavení známí, něco ke mně dorazí jaksi napřímo. Část toho jsou tvrzení tak donebevolajícím způsobem pitomá, že rozhodně nemá význam je někomu hlásit, protože uvěří-li jim někdo, je případem beznadějně ztraceným. Část jsou věci pomýlené a třeba i manipulativní, pořád ale jaksi v normě toho, co je na sítích obvyklé. Z části se mi zvedá kufr. Nahlašování na sítích se často používá jako zbraň, dělají to tak všechny možné tábory, někdy čistě ze zlomyslnosti. Dalším problémem toho „nástroje“ je, že autorita, jíž člověk to hlášení podává, je krajně nedůvěryhodná. Velké technologické firmy jsou ve svém rozhodování krajně netransparentní. Další otázka je, zda to nahlašování k něčemu vede, jestli v jeho důsledku ty dezinformace budou skutečně mít menší vliv a bude jim věřit méně lidí. Data k tomu nemám, nějaké pochybnosti by tu ale byly. Pak jsou tu ty případy „zvednutí kufru“, na policii s nimi asi chodit nebudu, určitých zábran se asi nezbavím, netvrdím, že jsem na to zrovna v tomhle kontextu hrdý, jestli to udělá někdo jiný, budu pro něj mít pochopení, dokonce chápu, že ve válečných časech se mohou hranice svobody projevu trochu zúžit. I tak by ale pravidla určující, co se smí, měla být pokud možno jednoduchá a přehledná. K tématu „práskání“ se vyjádřil i populární lékař Lukáš Pollert (necelých čtyřicet tisíc sledujících). „Občané ČR, to, co kolem sebe vidíte a slyšíte, může být klam. Proto se nám neváhejte svěřit a cokoliv sdělit. Budete mít čisté svědomí a my se o Vaše bližní postaráme. Nejen svět měl svého příkladného Jidáše, my měli Čurdu, tak žádný ostych.“ Jako. Míra samožerství v jeho postech nebývá zrovna malá. Implicitním přirovnáním Putinových fanoušků k Ježíšovi či Gabčíkovi s Kubišem tu svou docela vysoko nastavenou laťku suverénně přeskočil.

Tohle vydání rubriky V bublině je poslední. Možná už bylo na čase, vždycky jsem v ní kladl důraz na různé legrácky, jenomže doba nějak přestává být legrační, a nakonec i ty internetové fóry a bizarnosti se navíc dost opakují, moje myšlenky a nápady pravděpodobně taky. Všem, kdo Bublinu občas, nebo dokonce pravidelně četli, děkuji, všechny nečtenáře naprosto chápu. A teď se dostávám k oznámení, které se už tolik snadno nepíše. Po osmi (nebo kolika) letech z Echa odcházím, život si vynutil změnu; nebo jak to říct. Už teď vím, že mi tahle redakce bude chybět, je to pracoviště, kde jsem prožil nejdelší dobu, taky proto, že jsem se tu necítil nijak omezovaný a zažil tu docela dost legrace i zábavných a někdy i inspirativních výměn názorů až srážek. Do budoucnosti přeju Echu všechno nejlepší, nejenom ze zdvořilosti a kvůli přátelským vztahům. Myslím, že to je nějakým způsobem důležité médium, je dobře, že je, a věřím, že vydrží. Tak ho čtěte. A se mnou se snad taky v tom českém mediálním světě potkáte, bude-li zájem. To je asi všechno. Bylo mi ctí. Slzička zamáčknuta. Mějte se fajn.