Mezi zahradníky se má za to, že chryzantémy považuje lid obecný za kytky na hrob, a ty si to nezaslouží. Je to jedna z nejzakořeněnějších představ o zažitých postojích našich zákazníků, co vůbec znám. A ne a ne dojít nějaké změny. Buď zákazníci mají skutečně „chryzule“ jen za hřbitovní kvítí, nebo jsou zahradníci národ pařezů. Vsadil bych na to druhé. Ne nadarmo se říká „hluchý jako pařez“.

Říkám si ovšem: No a co? Vycházíme vždy z našeho civilizačního kréda, kdy smyslem života je ubavit se k smrti ve volném čase na lůžku z bankovek. Každý máme ovšem svou minulost, své vzpomínky a smrt nás potkává v mnoha podobách. Pokud má být zrovna poslední květ sezony důvodem k zastavení, tak to beru. To není hanba, ale krásný atribut. Kvítí přece vyvolává nejen radost, ale má v popisu práce řadu dalších emocí. Trochu je to takříkajíc každého věc. Občas ty příběhy slyším a musím říct, že květena toho unese docela hodně. Vzpomínky na maminku, na náš starý dům, vesničku na Spiši, dědu, co uměl víc německy než česky, tetu, co nad zahrádkou nechala vyvětrat buchty. Je tam uloženo cokoli. Květinka je pak živým obrazem naší paměti. Každým rokem vykvétá.

Jeden takový příklad se úplně nabízí. S podzimem jsou všechny hobbymarkety přeplněny trochu děsivými barevnými koulemi, při jejichž bližším ohledání zjistíte, že jde o živou rostlinu. Ano, i takhle může vypadat chryzantéma. Zaštipovaná, dovedně morforegulovaná tou správnou koncentrací omezovače růstu, šlechtěná všemi způsoby, aby se koulí stala. Od vás se očekává ji zakoupit a spolu s dýněmi, šustím z kukuřice a všemi možnými cajky si těmito dekoracemi obklopit dům, nebo aspoň vchodové dveře. Cílem pěstování těchto barevných mičud je, aby byly vyhozeny do popelnice v reálném čase. Učiněno je pro to opravdu mnoho. Malé květináčky, vysýchavý substrát, snadné rozlomení. Barvy jsou ale barvy a některé berou oči. Třeba ty zelené. Dost ale jízlivostí.

Ve skutečnosti se kolem domů, v pangejtech i na hřbitovech už přes století vine krásná barevná nit zahradních listopadek, které sem čas zvolna navál a které si žijí svůj underground. V megagarden centrech je fakt nekoupíte, ale dostanete je od sousedky přes plot, když budete hodní. Nebo si odlomíte oplégr, když budete stateční o půlnoci na krchově. Jsou to svou povahou velice zvláštní květiny, protože celý rok zdánlivě zbůhdarma rostou a baví se pouze vytvářením nových a nových lupenů. Pak, náhle, jak se zkrátí den, změní čas, olezou jinovatkou a zapadají listím, začnou zničehonic kvést. Poupata jsou na nich přitom už celé týdny. Čekají ovšem na tu slotu, která to v nich spustí. Nějaké vnitřní sebemrskačství nebo snaha být poslední za každou cenu? Nechoďme daleko. Znáte ten typ lidí, kteří chtějí mít poslední slovo? Květiny mají různé touhy, ovšem nemluvíce, zanechávají nás netušící.

Listopadky mají mé sympatie, už jen proto, že si život v zahradě díky nim prodloužím o pár týdnů. V tyhle dny je s ukládáním zahrady k spánku spousta práce a takováhle drobná potěšení se počítají víc než kdy jindy. Sice nám tak nějak barví stromy a keře, jenže to se odehraje většinou ještě s astrami v říjnu báječnou souhrou studených a teplých barev. Listopad ctí své jméno, listí opadá a vláda hnědi se rozleze. Zahradní listopadka je v tom jako královna. Nejpodstatnější je na nich jedna drobná věc. Vytrvalost. Drtivá většina chryzantém totiž u nás nepřezimuje. Ty, které to umějí po celá léta, jsou o to vzácnější.