Šest desek s hudbou, která stojí za poslech

Písně pro podzim

Šest desek s hudbou, která stojí za poslech
Písně pro podzim

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pořád vycházejí nějaké nové desky, je to tak. Redaktor Týdeníku Echo dychtivému čtenářstvu předkládá další osobní výběr z novinek, které přinesly poslední týdny.

Lana del Rey. - Foto: Polydor

Lana del Rey: Norman Fucking Rockwell

Charakteristický dobový úkaz. Umělkyně, která před lety začínala jako internetová senzace, prokázala schopnost překročit jepičí čas, jenž takovým objevům bývá obvykle vymezen. Drží svou stylizaci elegantní melancholické dámy, jejíž srdce trýzní nezvladatelné city. Na NFR je s pomocí producenta a spoluautora Jacka Antonoffa vyjadřuje ve skladbách usilujících o nadčasovost, často inspirovaných orchestrálním folk rockem sedmdesátých let. Plyne to hladce a vůči posluchači velmi vstřícně, některé skladby z alba se mohou docela rychle oposlouchat, stylizace desky je ale důsledná, zní jaksi „nepřežvýkaně“, ne jako melancholický pop pro začátečníky. V pár písních na desce se otvírá nějaká hloubka prožitku, které by jeden u produkce určené pro masovou spotřebu nečekal. Hudba Lany del Rey zároveň zůstává také produktem – náležitě ošetřeným a vyšlechtěným na úkor skutečné individuality. Podivuhodná je ale reakce amerického tisku na tu desku. Dočkala se vskutku epických rozborů a kritik, asi jako kdyby se někde objevila dosud nepublikovaná Shakespearova hra. Pod vahou takové intelektuální nálože se album nutně hroutí, přemrštěné interpretace ho tlačí do nezamýšlené směšnosti. Zvlášť zaumných rozborů se dočkal vztah umělkyně k feminismu – zřejmě není úplně jednoznačný, nakonec ani ta její stylizace neodpovídá imagi superženy popírající omezení mužského světa, jakou si pěstují jiné kolegyně z oboru. Možná jde Lana del Rey na ten feminismus nějakou oklikou přes několik metarovin nebo tak něco. Snad se autoři podobných vět, které jako kdyby vypadly z nějaké obskurní disertace, aspoň smáli, když ty chytrosti psali. Až jednou (jistě zakrátko) budou zapomenuty, zůstane tu jedna docela poslouchatelná deska, která – v lepším případě – se může ukázat jako znamení, že někdo vyrazil na docela zajímavou cestu, která ho jednou přivede k osobitějšímu výrazu, než Lana del Rey na své novince ukázala.

Iggy Pop: Free

Potřebuje svět novou desku Iggyho Popa? Potřebuje ji Iggy Pop? Potřebuju ji já? Těžko říct. Ale člověka to album může potěšit, asi jako když dostane dopis od oblíbeného strýčka pobývajícího v cizích krajích. Free není album nijak zásadní, není ale ani trapné, přinejmenším se v něm dá vidět přesvědčivý důkaz toho, že umělec, který ho vytvořil, je ještě pořád naživu, nezabalil to, uchoval si elementární vkus a taky energii. A to jsou všechno velice důležité zprávy, svět, v němž by to bylo jinak, by kvůli tomu byl výrazně smutnější. Na Free se Iggy Pop pokouší přijít s něčím neobvyklým (podobně jako na sedm let starém albu Après), většina skladeb na desce je, řekněme, trochu do jazzu – nad klávesovými plochami poletuje tón trubky, do toho se ozývá zpěvákův hlas, často jen deklamující. Dějiny hudebního experimentu ta deska jistě nepřepisuje, pořád ale zachycuje unikátní Iggyho hlas s jeho nezměněnou barvou a silou, která nepotřebuje křik, aby vyzněla. Namluvit na desku jednu z „nejprovařenějších“ básní anglosaského světa – Do Not Go Gently Into That Good Night od Dylana Thomase – za doprovodu poněkud „kosmických“ zvuků nepůsobí jako zrovna nejlepší nápad. V Popově provedení je ale nějak opodstatněný, přinejmenším tím, že zpěvák z vlastní zkušenosti může vědět, co to je „rage against the dying of the light“, a nějak ten marný vzdor vůči konci přiblížit. Free je deska člověka, který si dělá, co chce, prostá skutečnost, že to Iggy Pop po všech těch letech ještě pořád dokáže, může být hodnotou sama o sobě.

The Murder Capital: When I Have Fears

Kapel, které navazují nebo rovnou kopírují zvuk postpunkových skupin osmdesátých let minulého století je poslední dobou (vlastně už dost dlouho) dost a dost. Možná až moc. Postaršímu posluchači to může dělat dobře. Třeba mu díky tomu bude připadat, že drží krok s dobou, když je mu mladá hudba tak blízká a v ledasčem povědomá. Debut irské skupiny The Murder Capital se téhle vlně ale vymyká – přesvědčivostí, věrohodnou emocí a někdy taky divokostí, která přesahuje pózu, prefabrikované drsňáctví, dobré tak nanejvýš na obálku nějakého toho prestižního hudebního magazínu. When I Have Fears je v dobrém slova smyslu mladická deska, zprostředkuje naštvanost a chmuru, která je charakteristická pro tuhle životní fázi, činí tak ale v jistém smyslu zrale. Velká slova a dramatická gesta se v písních The Murder Capital mají o co opřít, nemyslím tím jenom dunivou baskytaru a pádící bicí, ale taky schopnost prožitku. Zpěvák James McGovern podává texty, v nichž zpracovává zkušenost smrti blízkého člověka, s jakousi distancovanou, a nikoli teatrální vášní, nesoucí dotek skutečné tragédie. Zvuk kapely přeskakuje mezi skladbami ve volnějším tempu k písním, které utíkají dopředu, s naštvanou energií, zároveň jakoby připravené kdykoli změnit směr nebo zhroutit se do sebe. Rokenrol by měl být trochu nebezpečná věc. V podání The Murder Capital tak taky zní.

Black Pumas. - Foto: ATO Records

Black Pumas: Black Pumas

Docela povzbudivá historie. Dají se dohromady dva dobří, zkušení hudebníci, kteří si moc té slávy a souvisejících požitků neužili – multiinstrumentalista Adrian Quesada (mimo jiné vůdčí duch výborné tex mex / latino kapely Grupo Fantasma) a zpěvák Eric Burton, který dřív hrál na ulici v Kalifornii, později přesídlil do Texasu. Dají dohromady kapelu, která natočí desku. A to album se hodně lidem líbí, jakkoli na něm není nic vykalkulovaného, uzpůsobeného očekáváním marketingově vybrané „cílovky“. Písně navazující na psychedelický soul sedmdesátých let, na nichž je zároveň slyšet, že vznikly dnes. Velice elegantně aranžované a dobře zahrané, nesené narůstající emocí v Burtonově přesvědčivém zpěvu. Ani ne tolik „vypalovačky“, které rozhýbou lidi na parketu, spíš v něčem epické písně ve středním tempu, v nichž se neokázalá promyšlenost spojuje s radostí ze společného hraní. A kupodivu – líbí se to lidem. Skladba Colours má na YouTube už přes dva miliony zhlédnutí – zrovna tohle sice Black Pumas složenky nezaplatí, ale stejně... Kapely, jejichž hudba je k posluchači vstřícná a přitom není podbízivá, si zaslouží podporu. Tak jen ať lidé klikají a kupují dál.

Bon Iver: I, I

Písničkář Justin Vernon, který vystupuje pod jménem Bon Iver, se během let stal svého druhu institucí nezávislé scény se vším dobrým i špatným, co takové postavení přináší. Před jedenácti lety se proslavil deskou For Emma, Forever Ago. Je to – jak doba žádá – album s příběhem. Vzniklo během několika měsíců, kdy Vernon žil sám ve srubu kdesi ve Wisconsinu. Mohutný muž s plnovousem zpívá vysokým falzetem cituplné až srdcervoucí písně – to zní jako naplnění nějakého hipsterského klišé. Jenomže některé z těch písní jsou prostě nádherné. Vernon od té doby natočil další tři alba, v nichž se zvuku svého debutu čím dál víc vzdaloval, na tři roky staré desce 22, A Million dospěl až k jakémusi emotivnímu ničení zvuku, zkreslený hlas se na něm potkává s nárazy skřípající elektroniky, aby se z toho vyloupla jednoduchá píseň a pak se zas ztratila v šumu. Kromě alb pod vlastním jménem se účastnil mnoha a mnoha vedlejších projektů, spolupracoval na nahrávkách kdekoho včetně rapové megastar Kanyeho Westa. Jeho nové album v něčem navazuje na experimentálního předchůdce, vůči posluchačům je ale výrazně vstřícnější, pro některé umělcovy fanoušky až moc. Z velmi současně znějících zvuků Bon Iver dává dohromady skladby, v nichž je hodně slyšet vliv toho ambicióznějšího popu osmdesátých let, ozvláštněných Vernonovou barvou hlasu a jeho projevem. V některých písních zní Bon Iver jako futurističtější verze Petera Gabriela s přidanou vrstvou exaltovanosti až patosu. Pamětníkovi to vadit nemusí.

Raphael Saadiq. - Foto: Columbia

Raphael Saadiq: Jimmy Lee

Podobné desky se dřív stávaly klasickými. Těžko říct, jestli se Raphaelu Saadiqovi poštěstí. Přece jenom mu je třiapadesát let, což pro pop star není zrovna ideální věk. Má už toho hodně za sebou, jako hráč, doprovodný vokalista nebo producent vystupoval na nahrávkách různých hvězd, Whitney Houstonové, Mary J. Blige a mnoha a mnoha dalších. Do toho sporadicky natáčel vlastní alba, vždycky chytrá a hybná v nejlepších tradicích americké černošské hudby. Jimmy Lee je jeho opus magnum, na té desce se potkávají různé styly, z nichž Saadiq vytváří amalgám současnosti a tradice. Zároveň je to velmi osobní deska – Jimmy Lee z titulu je umělcův starší bratr, celoživotní narkoman, který se nakazil HIV a zemřel na předávkování heroinem. Saadiq z téhle rodinné tragédie (nikoli jediné toho druhu, přišel o čtyři sourozence) dělá centrální motiv nějakého širšího obrazu společnosti a jejích závislostí. Znějí velká slova, ale – podobně jako v jiných vrcholných dílech popu černé Ameriky – nepůsobí přepjatě a nepřípadně, provázanost s také burcující tradicí gospelu je zjevná.

 

28. září 2019