Milan Uhde patří k Brnu a Brno k Milanu Uhdemu, a přitom se jeho nejosobnější a tím také „nejbrněnštější“ divadelní hra Zázrak v černém domě uvádí na brněnské scéně až jedenáct let po její pražské premiéře (2007 Divadlo Na zábradlí, režie Juraj Nvota): mezitím ji ještě viděli v Liberci a Olomouci. Inscenace Uhdeho textu na scéně brněnské Reduty lze brát proto jako splátku dluhu – a svého druhu dramatikovo dokonání pomsty ve svém městě.

Zázrak v černém domě je totiž vivisekce na těle jedné brněnské rodiny, v níž během rodinných setkání málem všichni přijdou o rozum. Mají k tomu dosti důvodů, neboť dlouhodobě neřešená traumata naprosto ochromují normální vztahy a komunikaci. Mezi všemi vládne klasická hassliebe, tedy smíšenina lásky a nenávisti, přičemž se každou chvíli jedna přelévá do druhé. Zdánlivě jde o spor o dědictví domu, funkcionalistické vily, ale cosi tísnivějšího je ještě za tím. Nad rodinou se vznáší jakási kletba a v útrobách domu vězí temné tajemství. Cosi se v této rodině kdysi stalo, mlčí se o tom, ti, kteří vědí, o tom nechtějí mluvit (matka Eva Durnová), nebo to zastírají nahluchlou senilitou (otec Pavel Zatloukal), která je zdrojem jisté komiky v jinak vážné hře.  Bratři, z nichž jeden má za sebou polistopadovou ministerskou pozici (Tomáš Šulaj), se nesnáší s mladším bratrem pragmatikem (Martin Siničák), mezi nimi se snaží dusno nějak odvzdušnit jejich racionálně založené manželky (Isabela Smečková Bencová a Barbora Bezáková). Popřené tajemství vede k nedýchatelné atmosféře, která se pak jako v psychodramatu projevuje u labilnějších jedinců sklony k duševním poruchám. Nejmladší dcera (Hana Tomáš Briešťanská) trpí sebevražednými sklony, což do jinak statické hry vnáší „akční“ prvky: dcera si do svého pokoje odnáší nože a jiné ostré předměty, které pak ostatní členové rodiny před ní musejí hlídat. Vedle toho se hroutí dům, nefunguje vodovodní těsnění, kdeco padá a drolí se – a kolem obchází soused (Jiří Pištěk) s kosou nikoli jen symbolickou.

Pro režiséra se tady nenabízí vlastně moc prostoru k výkladu. Důležité je, aby hra, ve které se bohužel víc mluví, než jedná, na jevišti obživla a dýchala dramatickým dějem. Jde o to, neudusit ji interpretací, jež by byla cizí duchu hry, nepřekroutit ji do podoby, která jí nepatří. Břetislav Rychlík pojal inscenaci jako rozumný kompromis mezi psychologickým dramatem a symbolickým danse macabre, soubojem vin a výčitek, vystupujících z nezvládnuté minulosti. Více realismu by směřovalo k literárnímu zploštění, kde herci odříkávají povýtce málo dramatický text, naopak více symbolismu či tvorby obrazů by poškozovalo odstíněnost Uhdeho charakterové drobnokresby. Řekněme, že se někdy dění na rodinné sešlosti blíží poslechu rozhlasové hry, ale režisér, stejně jako scénograf (Svatopluk Sládeček) a kostymérka (Markéta Oslzlá), se snažil poskytnut textu vizuální podobu, která má i svou jemnou melancholii a v závěru, když se scéna jakoby proboří do lepší budoucnosti – snad si ti lidé odpustí a najdou k sobě cestu –, i nečekanou poetickou krásu.

Důležitým prvkem je zasazení děje do časoprostoru, tedy do Brna, mytizovaného zde známým Kainarovým šlágrem o „hvězdách“, jež jsou „jak sedmikrásky nad Brnem“. Dalším klíčem je použití filmových záběrů, v nichž je představen malý Milan Uhde na dvorku onoho „černého domu“. V pamětech Rozpomínky. Co na sebe vím odhaluje, co bylo za tím nevinným výrazem filmovaného dítěte: klaustrofobně uzavřené dětství s rodiči, kteří raději neotvírali vrata svého dvorku. Až jako dospělý spisovatel se Uhde dozvěděl o tom, že maminka, pocházející z židovské rodiny, byla zachráněna od transportu fingovaným a ponižujícím soudem o paternitu, kdy se árijský přítel nabídl, že prohlásí tehdy už provdanou ženu a matku pětiletého Milana za svou dceru, již „odložil“ k židovským pěstounům: oba matčini rodiče zahynuli v koncentráku v Rize, o čemž se malý Milan dozvěděl až po válce – a o zoufalém kroku, jímž se (pra)rodiče zbavili dcery, a tím ji i jeho zachránili, až dlouho poté.

Je to silné a bolestné životní téma, ale také riskantní látka pro divadelní hru. Ale Milan Uhde ji s tím vědomím a rizikem napsal a předložil nejen svému městu. 

Milan Uhde: Zázrak v černém domě. Režie Břetislav Rychlík. Národní divadlo Brno, premiéra 27. 4. v divadle Reduta.