Nepřeceňují politici vliv veřejnoprávního média?

Schyluje se k dalšímu boji o Českou televizi?

Nepřeceňují politici vliv veřejnoprávního média?
Schyluje se k dalšímu boji o Českou televizi?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kolem České televize začíná být zase živo. Postarala se o to Rada ČT, jejíž složení se letos obměnilo a noví členové veřejnoprávní televizi vnímají dost kriticky. Nečekaně a rychle odvolala svou dozorčí komisi, tedy poradní orgán, jenž pro radu připravuje podklady a analýzy. Vzbudilo to značný rozruch, nejenom proto, že se rada podle právních analýz rozhodla protiprávně. Někteří kritici jejího postupu v tom vidí projev snahy dosáhnout odvolání ředitele ČT Petra Dvořáka – dozorčí komise si může vyžádat přístup k dokumentům, do nichž členové Rady ČT nemohou nahlédnout a podle odpůrců postupu rady by v nich nová komise mohla pátrat se zadáním něco na Dvořáka najít. V reakci na hlasování odstoupili předseda rady René Kühn a místopředseda Jan Dědič. Nejistotu ohledně budoucnosti ČT může posilovat i to, že pro odvolání jejího ředitele se veřejně vyslovil i prezident Zeman, nakloněni mu jsou i někteří další politici. Co se  v ČT vlastně děje a z jakých důvodů? Redaktor Týdeníku Echo o tom debatoval s šéfredaktorem reportážní publicistiky ČT Markem Wollnerem, komentátorem a také někdejším zaměstnancem ČT Jindřichem Šídlem a šéfem konzervativního Občanského institutu Romanem Jochem. Z časových a dalších důvodů se debaty nemohl účastnit nikdo z protagonistů událostí posledních dní – nových členů Rady ČT, které jsme zvali.

Začnu stručnou a primitivní otázkou. Co se podle vás v České televizi děje?

Wollner: Česká televize má před sebou asi těžší období, které předznamenala volba nových členů Rady ČT, kdy se provalilo, že předseda volební komise Stanislav Berkovec instruoval své poslance notičkami, podle kterých mají volit. Kritériem nebyla odbornost, ale nepřátelský vztah k řediteli Petru Dvořákovi a přátelský k hnutí ANO. Radní Hana Lipovská se třeba přiznala, že nerozumí smyslu existence veřejnoprávních médií a nezná jediný pořad ČT, který by nemohla vysílat komerční stanice, přesto to nebyla překážka pro její zvolení. Pro lidi, kteří v České televizi pracují, to samozřejmě nevěstilo nic dobrého, postupně se ty obavy zřejmě začínají naplňovat.

Šídlo: Stalo se to, že složení Rady ČT dohnalo výsledky parlamentních voleb. Radní volí sněmovna a letos měla příležitost navolit tam lidi, které v Radě ČT mít chce. Jejich argument je, že v Česku existuje část veřejnosti, jejíž názory veřejnoprávní televize nereflektuje, patří mezi ně především voliči ANO a dalších vládních stran a SPD Tomia Okamury. To všechno se děje v situaci, kdy předseda vlády už část médií vlastní.

Ale nezdá se, že by šéf ANO a premiér Andrej Babiš o výměnu ředitele České televize nějak zvlášť stál. S Petrem Dvořákem se velmi ostentativně sešel a vyjádřil mu podporu.

Šídlo: To je pravda. Pro Andreje Babiše by představovalo velkou komplikaci, kdyby se k těm problémům, které teď už má, přidal ještě boj o Českou televizi. Může tímhle způsobem o dost víc ztratit než vyhrát. Politici, kteří současný rozruch kolem České televize inspirují, jsou Miloš Zeman, Vojtěch Filip, Tomio Okamura, Václav Klaus mladší a také Jana Bobošíková. Přitom jejich motivy mohou být různé. Stav Rady české televize je taky důsledkem způsobu, jímž jsou členové voleni. Dřív je volila sněmovna a bylo víceméně jasné, koho z nich si jaká strana vybrala. Po televizní krizi v roce 2000 se to ale změnilo, vysvětlovalo se to nutností zajistit ČT ještě větší nezávislost, takzvaně ji odříznout od politiky. Takže radní musejí navrhnout různé společenské organizace, někoho šachový klub, někoho svaz včelařů. Je to jenom často směšná kamufláž pro ty reálné politické síly, které za zvolením radních stojí, ti lidé nejsou voleni proto, že za nimi stojí to či ono sdružení. Myslím, že by bylo dobré to změnit a vrátit se k volbě zákonodárci. Třeba k modelu, kdy část radních by volila sněmovna, část Senát a část by třeba jmenoval, ehm, prezident. Bylo by to tak aspoň transparentnější.

Joch: Souhlasím s tím, že taková změna by měla smysl. Motivy lidí, kteří tvoří tu dnešní koalici proti televizi, jsou skutečně různorodé. Pro lidi jako Vojtěch Filip, Tomio Okamura nebo i prezident Zeman jsou to důvody politické; na České televizi jim vadí to, že je proevropská a proatlantická, nikoli proruská a pročínská. Já tohle na ČT naopak oceňuji, věřím, že by měla stát spíš na straně našich přátel, a nikoli našich nepřátel. Někdo jiný – domnívám se, že lidé jako Hana Lipovská nebo Václav Klaus mladší, důkazy pro to ale nemám – mohou o změnu usilovat z důvodů, řekněme, hodnotových. Mají za to, že v současné ČT převažují levicově liberální názory. A u prezidenta Zemana hrají kromě politických důvodů roli také ty osobní: jeho zapšklost.

Wollner: Souhlasím, že v Zemanově případě to má osobní dimenzi. Jeho vztah k České televizi se změnil po bamberské aféře v roce 1998. Česká televize tehdy v pořadu Nadoraz odvysílala reportáž o tom, jak se Zeman v Německu scházel s českošvýcarským podnikatelem Janem Vízkem, který mu sliboval peníze a kompromitující materiály na ODS výměnou za místa pro svoje lidi ve vládě ČSSD.

Politické strany, které dnes mají ve sněmovně většinu, ale taky někdo volil a ti lidé tu budou i po volbách, ať už dopadnou jakkoli. Není ta jejich frustrace, pocit, že ta veřejnoprávní stanice není tak docela jejich, přece jenom v něčem oprávněný? Nakonec dojem, že tradiční média a lidi, kteří v nich pracují, tvoří nějaké uzavřené názorové společenství, které může být hodně vzdálené velké části publika, se šíří v celém západním světě. Zdaleka se netýká jenom České televize.

Šídlo: Neřekl bych, že levicově liberální. Asi je pravda, že pražský novinářský svět je jiný než svět třeba na venkově.

Tak třeba velkoměstský. V českých podmínkách by se asi dal popsat jako napravo v pohledu na ekonomiku a nalevo v pohledu na otázky kulturní a společenské.

Šídlo: To, že novinářské prostředí se od zbytku populace nějak liší, je asi pravda. A určitě se to netýká jenom Česka. Moderátor politických diskusních pořadů Andrew Marr, který je jednou z nejznámějších tváří BBC, třeba před několika lety stanici charakterizoval jako „veřejně financovanou velkoměstskou organizaci, v níž pracuje abnormálně velký počet mladých lidí, příslušníků menšin a gayů, a která je proliberálně zaujatá, ani ne tolik v politickém smyslu, jako spíš v kulturním“. A je pravda, že ta část publika, kterou ČT nebere jako svou vlastní, kterou veřejnoprávní televize štve, tady zůstane, ať už volby příští rok dopadnou jakkoli. Zároveň třeba v Americe v devadesátých letech právě toho, že existuje část publika, kterou tradiční média neoslovují, využil Roger Ailes, koncipoval Fox News jako televizi zaměřenou právě na tyhle diváky a slavil s ní velké úspěchy.

Nemyslím, že by se v ČT manipulovaly zprávy, že by tam někdo vyvíjel vědomé úsilí vysílat to, co by se hodilo tomu či onomu politikovi. Co se ale může stát, je, že v redakcích, kde pracují lidé plus minus podobně smýšlející, existuje taky plus minus společná představa toho, co je důležité a co důležité není. A každé médium vytváří nějakou hierarchii důležitosti, určuje si pro sebe, co z té obrovské spousty věcí, které se doma i ve světě dějí, stojí za to být zaznamenáno a co ne a jak velkou pozornost je tomu potřeba věnovat. To pak samozřejmě vede ke spoustě sporů, které zahlcují sociální sítě. O tomhle jste vysílali nebo psali a o tomhle ne – jak si to můžete dovolit. Jenomže každé médium o naprosté většině událostí neinformuje, protože na to prostě nemá prostor a kapacity. Ten výběr ale může být a často je ovlivněn nějakým společným vnímáním nebo žebříčkem hodnot. Navíc veřejnoprávní vysílání je taky založené na představě, že existuje nějaký „společný základ“, hodnoty a postoje, které sdílí velká část společnosti bez ohledu třeba na politické rozdíly. V dobách ostré polarizace, k níž dnes na Západě a také v Česku dochází, se to společné může zmenšovat.

Joch: Veřejnoprávní televize byla dřív instituce s velkou autoritou. Ukazovala lidem, nejenom o čem mluvit, ale také jak mluvit. To s nástupem internetu a sociálních sítí zmizelo. Digitální svět obecně eroduje veškeré autority včetně autority médií, která už nikdy nebude obnovena v té míře, jakou jsme znali.

Wollner: Často slyším, že je Česká televize liberálně progresivní. Naposledy to napsal v poctivém a slušném komentáři Martin Schmarcz. Samozřejmě se nad tím člověk zamýšlí. Ale je to ideologická nálepka, která se snadněji napíše, než dokáže; a je založená spíš na „čtení mezi řádky“ než na věcné analýze toho, co ČT skutečně vysílá. Reportéři a zpravodajové ve skutečnosti mají mnohem méně příležitostí projevovat své názory než v ostatních médiích, jejich práce má jasně daná pravidla a jejich dodržování hlídají rady volené politiky. Těch skutečně dokázaných případů nějakého jejich porušení, třeba i formálního, ovšem existuje na obrovský objem vysílání velmi málo. Víckrát jsem zažil, že k nám přišel kolega, který byl třeba politicky výrazně vyprofilovaný. To byl i kdysi případ Martina Schmarcze, který před televizní krizí přišel do ČT jako pravicový komentátor MfD. Ve vysílání ale nemohl své názory projevovat tak jako v novinách a během televizní krize stál na straně zaměstnanců proti tehdejším politikům. Když si vezmeme třeba prezidentské předvolební vysílání, i Miloš Zeman oceňoval nestrannost, s níž Světlana Witowská vedla debatu. Ta také velice vynikla ve srovnání se způsobem, jakým debata probíhala na Primě. U politiků se ovšem často stává, že se jejich vztah k televizi a možná k médiím obecně mění s přechodem strany z opozice do vládní koalice. Dnes se ČT předhazuje, že je to opoziční stanice. Já ale pamatuju, jak nás kvůli reportážím o Marku Dalíkovi a dalších nesnášel premiér za ODS Mirek Topolánek. Lidé z opozičních stran často média hájí a říkají, jak si jich váží a jak jsou důležitá, pak se dostanou do vlády a najednou jim nemohou přijít na jméno, protože jim ta média najednou začnou překážet. Velice snadno si dovedu představit, že si na zaujatost České televize budou stěžovat třeba Piráti, až se dostanou k moci.

Joch: Já si nemyslím, že by v České televizi existovalo nějaké spiknutí, že by tam pracovali lidé, kteří záměrně manipulují zprávy, podsouvají jim nějaké politické vyznění. Může se to ale dít nějak nenápadně, samovolně. Určitá práce přitahuje určitý typ lidí, kteří mají hodně společného, třeba v nějaké míře společné vnímání politiky, sdílejí společné hodnoty. A to se pak ve vysílání projeví, aniž by si toho třeba byli vědomi. V současné době probíhá spor o to, jestli se institut registrovaného partnerství má změnit v manželství osob stejného pohlaví. Obě strany toho sporu zastávají ze svého pohledu legitimní stanovisko, přesto si myslím, že ze zpráv České televize a rozhovorů v ní vychází líp ta strana sporu, která je lidem v České televizi názorově blíž – a ta za manželství jenom muže a ženy to není. Líbí se mi představa debatního pořadu se dvěma moderátory, kteří by byli z různých názorových táborů, protože v debatních pořadech se jistě postoje moderátorů nějak projevují, i když si toho oni sami třeba ani nejsou vědomi. Zároveň je mi jasné, že by se takový pořad stal předmětem kritiky – když jsou tam zastoupeny dva tábory, proč chybí ten třetí a tak dál. Nakonec by se to celé dostalo do nekončící smyčky.

Budoucnost České televize ale v tuhle chvíli neplánujeme my, zjevně se do toho pustili jiní lidé. V tuhle chvíli není jisté, že by Rada ČT nebo její aktivistická část chtěla odvolávat ředitele, spíš se zdá, že jejím cílem je vytvářet permanentní tlak. Jak ten tlak může fungování televize ovlivnit?

Šídlo: Myslím, že se ten tlak může projevit v čase, který je velice citlivý, v čase předvolebním. Česká televize je před volbami vždycky velice opatrná, sám jsem to tam zažil. A existují pro to pochopitelné, správné důvody, takže je otázka, k čemu ten zvýšený tlak povede. Jiná otázka je, jak volby příští rok dopadnou. Nejde jenom o to, jak změní mocenské poměry, ale jaká bude atmosféra v zemi. A pak přijdou ještě volby prezidentské. Je možné, že se tahle země vbrzku docela změní, vznikne tady jiná většina, než existuje dnes. Radu ČT je také možné odvolat – neříkám, že by se to mělo stát, nebo že by pro to existoval plán. Jenom připomínám, že celý ten příběh může mít taky jiné vyvrcholení, než se dnes může zdát. A jenom připomínám, že podle mě se Babišovi do nějakého boje o ČT dnes nechce. Dnes je také situace jiná, než byla v 90. letech, kdy ČT měla skutečně velký vliv. Pořád je důležitá, ale netvrdil bych, že mocenské ovládnutí České televize může někomu vyhrát volby. Je to tak už delší dobu. Pracoval jsem v ČT v době voleb v roce 2010, kdy se Jiří Paroubek rozhodl pro strategii být v ČT co nejvíc. Až jsme tehdy museli v ČT přemýšlet, jak ho přibrzdit, aby to vůči jeho konkurentům nebylo nefér. I tak ale měl velký prostor, ale stejně ve volbách neuspěl. Jeho poradci pak mimo záznam připouštěli, že ta jeho „televizní“ strategie byla chybná. Samozřejmě se ale dnešní mediální krajina liší, část jí přímo ovládá Andrej Babiš, je také otázka, co udělá Petr Kellner s Novou a jak se bude vyvíjet situace v Českém rozhlase.

Joch: Také se nedomnívám, že by nějaké volby – sněmovní, prezidentské, jakékoli – někdo v téhle zemi prohrál nebo vyhrál proto, že měl na své straně ČT, nebo kvůli tomu, že mu ta televize nepřála. A jsem si také jistý, že ani ty příští volby nebudou rozhodovat média.

Už delší dobu mám dojem, že zdejší politika vliv České televize výrazně přeceňuje. Taky proto, že ji politici sledují, v kanceláři jim běží ČT24, mají chuť rozebírat, co bylo nebo nebylo v Otázkách Václava Moravce. Mimo jejich bublinu ale ty dopady nemusejí být velké, význam České televize vnímají přehnaně.

Šídlo: To vnímají. Zároveň ČT je jediná televize, jejíž vysílání mají nějakou šanci ovlivnit. A pořád tu je ještě docela velká část publika, které sleduje hlavní zpravodajské relace, takže je důležité, co bude v sedm vysílat ČT a s čím přijde Nova v půl osmé. A mimochodem, pokud jde o Události na ČT, Andrej Babiš si rozhodně nemá na co stěžovat, tenhle týden tam třeba měl dvakrát prostor říct si to svoje a nečelit při tom nějakým tvrdým otázkám třeba na téma rozpočtových dobrodružství jeho vlády.

Současné napětí kolem České televize vzniká skoro přesně dvacet let po televizní krizi, k níž došlo na konci roku 2000. Ta tenkrát ani jedné ze stran nepřinesla nějakou skutečnou katarzi. skoro to vypadá, jako kdyby si ji tehdejší strany chtěly „odžít“ teď. Protože ta tehdejší krize pořád působí jako nějakým způsobem neukončená a pro vztah části publika k ČT důležitá.

Wollner: Je pravda, že část protagonistů toho dnešního dění je stejná jako tehdy. Miloš Zeman, prostřednictvím svého institutu Václav Klaus, který objevil Hanu Lipovskou, na níž je zase navázaná Jana Bobošíková. Tu tehdejší bitvu prostě tihle lidé nikdy nevzdali. Ale v roce 2000 nastala velice specifická situace, existoval tu mocenský kartel dvou nejsilnějších stran, nejsilnější médium v zemi – Televize Nova pod vedením Vladimíra Železného – bylo jednoznačně a otevřeně na jeho straně. Strany opoziční smlouvy se také snažily změnit volební systém tak, aby sílu těch největších stran ještě zvětšil, což by snížilo šance menších partají. A v téhle situaci došlo k pokusu ovládnout ČT. Je logické, že se na stranu České televize v té době stavěli politici stran, které k opoziční smlouvě nepatřily a ta plánovaná změna je ohrožovala. V České televizi ale tehdy pracovalo nemálo voličů ODS a sociální demokracie, nedá se říct, že by proti těm dvěma stranám byla apriorně zaujatá. Samozřejmě pod vlivem krize pak dost lidí mohlo svoje názory změnit, ale to je dávno pryč a ty strany se mnohokrát výrazně obměnily, stejně jako redaktoři ČT.

Joch: Když se podíváme na události před dvaceti lety, vynikne jeden paradox – občanští a sociální demokraté tehdy chtěli měnit systém tak, aby ještě posílil nejsilnější strany. Dnes by o něco takového určitě nestáli, protože obě ty strany od té doby o status nejsilnějších přišly. A taky je vidět, že média ve společenském životě nehrají tu nejvíc rozhodující roli. Porážku opoziční smlouvy nezpůsobila televize, ale Ústavní soud.

Šídlo: Nemyslím si, že by reminiscence na televizní krizi hrály v tom dnešní dění nějakou roli, prostě se to tak po dvaceti letech sešlo. Fakt je, že část publika tehdy nabyla přesvědčení, že ČT není politicky nestranná, prostě proto, že zástupci některých stran tehdy televizi podporovali a spali ve velínu zpravodajství. Jsou lidé, pro které televizní krize neskončí, dokud v ní budou její „tváře“, lidé jako ty, Marku, nebo Nora Fridrichová.

Wollner: Připomenu jen, že Čtyřkoalice, jejíž politici byli v krizi na naší straně, následující volby prohrála. Potkal jsem nedlouho potom Jana Rumla a ten mi zklamaně řekl: „Myslel jsem, že nás podpoříte.“ Což jsme samozřejmě udělat nemohli a ani nechtěli, protože to není naše práce, a tak to lidé, které znám, taky naprosto zřetelně vnímají.

 

4. prosince 2020