KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Ani vlast zradit pořádně neumějí

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Ani vlast zradit pořádně neumějí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Opravdu jsme se museli dožít toho, že se na scéně objevilo slovo vlastizrada? Asi ano, asi je doba, kdy jsou v kurzu hysterická gesta, která dohromady neskládají žádný logický smysl, ale právě jen hysterii. Ministr vnitra je obviněn z vlastizrady ve stejné době, kdy se mezi určitými lidmi stalo módou chlubit se, že ve sčítání lidu vyplnili, že jejich národnost je „evropská“. Vzniká zde otázka, co přesně je vlastí člověka s evropskou národností. Otázka, k jejímuž položení, zdálo se, není pořádná příležitost – a vida, příležitost je tu.

Pokud to někomu připadá přemrštěné, lze mu nabídnout úterní rozhovor Markéty Pekarové Adamové pro DVTV. Předsedkyně TOP 09 tam přirovnává svou snahu vyvolat hlasování o nedůvěře vládě – v parlamentní demokracii podle okolností hloupější či chytřejší, ale v každém případě standardní krok – k činům chartistů a lidí, kteří koncem 80. let chodili na nepovolené demonstrace (opravdu, zde v poslední minutě). Někde už je třeba tomu kolektivnímu slovnímu průjmu postavit hráz a přimět ty lidi, aby si pohlédli do úst.

S označením Hamáčkova jednání za vlastizradu je několik problémů, bez ohledu na to, že jednání popsané v investigaci Seznam Zprávy můžeme považovat za škodlivé a nechutné.

Zaprvé, informace z uzavřených jednání a provozů nemají unikat. Na to nemusíte být uctívačem předpisů nebo „deep state“, k tomu stačí velmi praktické ohledy. Ty informace unikají buď záměrně, anebo zkresleně. Ani jedno není dobře.

Investigace Janka Kroupy jsou často kvalitní, a někdy taky ne – nedávno jednu smetl soud. Třeba je jeho nejnovější investigace tak pravdivá, jako byla kauza ricin. Tam byly mediální reportáže taky pravdivé v tom smyslu, že státní orgány skutečně pracovaly s informací, že se tu pohybují agenti s ricinem. Bohužel to nebyla celá pravda. Proto jsou tajné služby tajné, že drby a kusé informace musí prověřovat, a ne je zveřejňovat v reálném čase.

Zadruhé, vrbětická kauza, tedy její zveřejnění, nese stopy řízených úniků informací. Proč vyšla najevo právě tehdy, kdy vyšla? Jedním z důvodů je, že vláda měla informace, že se co nevidět objeví v médiích. Což byla logická domněnka poté, co se ve zprávě serveru Bellingcat objevila informace, že agenti GRU, kteří měli na svědomí Skripala, se v době výbuchu pohybovali v Česku.

Četli jste zprávu Bellingcatu o Vrběticích? Toto sdružení si získalo jméno mimo jiné kreativním využíváním technik, jako je geolokace na základě veřejně dostupných dat. V některých svých zprávách z Ruska taky poodhalilo, jakým způsobem se dostává k informacím o ruských tajných službách. Ty metody mají svou gogolovskou logiku a půvab (jeden příklad: agenti registrují svá soukromá auta jako auta zpravodajských služeb, protože tak mají přednostní parkování).

Ve zprávě o Vrběticích nic takového nenajdeme. Jsou tam data o tom, kde a jak cizí občané vstupovali do schengenského prostoru a pohybovali se v něm, v jakých hotelech se ubytovávali atd. Beze slova vysvětlení jejich provenience. Takové informace nezíská novinář tak, že chodí a ptá se nebo hledá na internetu. Znamená to, že buď je v EU, s jeho vyspělou byrokracií a kultem ochrany osobních údajů, stejný s prominutím bordel jako v Rusku – anebo měl Bellingcat informace od tajných služeb. Ty si třeba takto chtěly zajistit, aby některá jejich zjištění, o nichž se domnívají, že jsou pravdivá, nebyla zametena pod koberec.

To se vám třeba v nějakém jednotlivém případě může líbit, ale bohužel ukázek, kdy to dobré není, máme z poslední doby ze světa až dost. Měli bychom trvat na politické odpovědnosti tajných služeb. Na tom, že musí být jasné, kdo je adresátem jejich informací, a kdo ne. Na tom, že nemají provozovat nějaký vlastní informační management.

A Hamáčkova vlastizrada? Na otázku, co ho navedlo na stopu tajného jednání 15. dubna, Janek Kroupa výstižně odpověděl, že Jan Hamáček. Jeho kličkování ohledně cesty do Ruska bylo skutečně tak chaotické a nedůvěryhodné, že si každý normální člověk musel říct: to by mě zajímalo, jak to ve skutečnosti bylo, protože to určitě ve skutečnosti bylo jinak.

Ale zobchodovat to, že se, co nejobecněji řečeno, nějaký exces na mezinárodní scéně něčím zahladí, to by rozhodně nebylo bezprecedentní.

V 70. a 80. letech, ve vrcholné éře palestinského mezinárodního terorismu, některé západní vlády, třeba italská a rakouská, uzavíraly neformální dohody s teroristy: my vás nebudeme zatýkat a vydávat ke stíhání do USA nebo Izraele – ale už žádné další násilné akce na našem území. Mně nebo někomu jinému se to může zdát odporné a nízké. Vedlo to dokonce k ozbrojené konfrontaci mezi americkými a italskými jednotkami. Ale byla to vlastizrada? To je otázka hlavně na ty, kdo se ve sčítání lidu přihlásili k evropské národnosti, protože to jsou tak trochu jejich vlasti. Ale myslím, že historický vývoj dal takovou odpověď, že se to dnes za nějakou formu zrady nepovažuje.

Všichni lídři koalice Spolu taky mají ve svém argumentáři, že je nemyslitelné, aby se Theresa Mayová po pokusu o otrávení Skripala vydala tajně vyjednávat do Moskvy. Nevydala se. Ale nemyslitelné?

Než tu byl Sergej Skripal, byl tu Alexandr Litviněnko. Ten byl otráven v roce 2006. Britská policie následující rok identifikovala pět ruských občanů, které chtěla vyslechnout, a u jednoho z nich, Andreje Lugového, požádala o vydání k trestnímu stíhání. To Rusko odmítlo a tím mohlo všechno skončit. Zodpovědnost za vraždu zůstávala ve vzduchu.

Neskončilo jen díky vytrvalému úsilí Litviněnkovy vdovy a jejích spojenců. Ti dosáhli důležitého procesního kroku, a sice že Litviněnkova smrt nebude vyšetřována v režimu nazývaném „inquest“, nýbrž jako „public inquiry“. Nebudeme se teď snažit rozplétat detaily britského soudnictví, ale v zásadě šlo o to, že soudce vedoucí public inquiry měl daleko větší možnosti klást otázky a lidé včetně státních úředníků daleko menší možnost odmítnout vypovídat. V roce 2016 dospěl soudce řídící toto vyšetřování k závěru, že za Litviněnkovu smrt jsou zodpovědní dva Rusové, kteří „s vysokou pravděpodobností“ byli řízeni FSB a jednali s vědomím tehdejšího velitele FSB Patruševa a samotného Vladimira Putina.

Proč až v roce 2016? Protože britské ministerstvo vnitra se zřízení public inquiry snažilo zuby nehty zabránit ve vleklém soudním procesu. Mimo jiné argumentovalo zahraničněpolitickými ohledy. A kdo byl ministrem vnitra po většinu této doby? Theresa Mayová. Takže raději neargumentujte tím, co by Theresa Mayová nikdy neudělala nebo udělala.

A jste si tak jistí, že by nic podobného nikdy neudělali třeba Izraelci? Nebo Francouzi nebo Pákistánci nebo Turci? Ale udělali. Jen by je nenapadlo nic tak hloupého jako vyměnit svůj nárok za vakcíny, které by mohly přijít přinejlepším v době, kdy už nebudou znamenat rozhodující změnu. A to ještě kdoví jestli.

My tyhle věci neumíme, jsme zvyklí žít v závětří nějaké silné země a kreativně bojovat tak maximálně o dotace. Nevymyslíme nic lepšího než nabídku poskytnout CNN panoráma Pražského hradu na jeden další efemérní rusko-americký summit. Nemáme se do toho pouštět.