Velcí Češi 1918

„Pozdravil jsem se s Nixonem,“ vzpomíná na svou práci na železnici autor knihy Velcí Češi 1918

Velcí Češi 1918
„Pozdravil jsem se s Nixonem,“ vzpomíná na svou práci na železnici autor knihy Velcí Češi 1918

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V Edici Echo v těchto dnech vychází kniha Velcí Češi 1918 historika a novináře Josefa Landergotta. Sbírka portrétů známých osobností první republiky je doplněna o nevšední pohled autora i zahraniční archivy, do nichž se při svém bádání ponořil. Neméně zajímavý je i život samotného autora – Josef Landergot v roce 1975 absolvoval Karlovu univerzitu, kde se věnoval studiu historie, latiny, řečtiny a asyrologie. Po studiu byl přijat na místo asistenta na Filozofické fakultě, odkud byl krátce nato pro neochotu vstoupit do SSM propuštěn.

Patnáct let pak strávil prací pro Ředitelství poštovní přepravy a překládal na nádraží poštu. Již během studia se začal zajímat o antiku, o níž tvoří unikátní web Kleió. V rozhovoru pro deník Echo24 přibližuje i to, jak rozsáhlý archiv vznikal.

Na svých webových stránkách zveřejňujete své rozsáhlé vědecké výsledky, týkající se období antiky. Jak jste se ke studiu tohoto historického období dostal?

Svého času, když jsem se na fakultě o tyto věci začal zajímat, to bylo v letech 1968/1969, bylo jediné volněji přístupné vědecké pracoviště katedra věd o antickém starověku, především jejich knihovna. Kdo tam neměl přístup, ten byl prostě outsider. Ani knihovny podobných oborů v Brně nebyly tak vybavené. Je pravda, že ten archiv je vlastně sólopráce, srovnatelná s pracemi na některých amerických univerzitách, kde to doplňují originálními texty a slovníky. Ovšem tam jsou to týmové práce.

Pokračujete v té práci nadále, jakým tématem se teď zabýváte?

Ono se to postupně rozšiřovalo, původně to bylo omezené jen na helénismus. No a pak jsem to rozšiřoval. Řekl jsem si, že to ukončím tím rokem 390, symbolickým koncem polyteismu, kdy byly zakázány olympijské hry. Takže je to dovedené do roku 393. Momentálně se zabývám obdobím Isin-Larsa. To jsou jihobabylonská města, předchůdci staré říše babylonské. Nějaký čas se ještě budu potloukat v těch starších dějinách. Ale ona to je víceméně nekonečná práce.

Celý web, který  v současné době obsahuje podrobně zpracované informace o více než tisícileté historii, je dostupný zcela zdarma. Z jakého důvodu jste se ho rozhodl široké veřejnosti poskytnout?

Když chcete někomu něco zprostředkovat, musíte otevřít ty dveře i lidem, kteří na takové pracoviště přístup nemají. A dodnes jsem zůstal v Čechách jediný. Zpočátku to vznikalo pro vlastní účely. Ty prameny jsou dost roztroušené, takže původně šlo jednoduše i o to, abych měl kam sáhnout.

Po dokončení studia jste se z politických důvodů nemohl věnovat své profesi historika, a pracoval jste jako zaměstnanec poštovní přepravy. Jak na to vzpomínáte, a jak to šlo dohromady s vaším studiem antiky?

Dohromady to šlo celkem dobře. Ale samozřejmě, profesně vás to vygumuje. Jakmile nemůžete pracovat v oboru, nemáte přístup ke vzdělání, tak vaše znalosti zastarávají. Čili, chcete-li se tomu oboru dál věnovat, tak to chce úsilí. Což tehdy nebylo až tak jednoduché, dostat se k nějakým knížkám. Jsou jen na jednom místě v Celetné ulici, v knihovně katedry věd o antickém starověku. A tam mi jeden docent poskytoval o víkendu přístup. Pár drobností jsem napsal, ale normální vědecké práci se věnovat nešlo. Vše zkrachovalo na tom, že jsem byl dělník. Když jste v dělnické kategorii, svět s vámi zachází jako s dělníkem.

Během své práce na pražském hlavním nádraží jste se setkal s bývalým americkým prezidentem Richardem Nixonem. Jak k tomu došlo, a jak na to vzpomínáte?

To bylo v roce 1986, nebo 1987. Došlo k tomu jednoduše. Ta naše práce byla na šichty. Já jsem měl denní, a tehdy vyjížděla z prvního nástupiště pošta. Ta překládka už dnes neexistuje, byla 90. letech přesunuta do Malešic. A jednou sedím takhle, koukám z takového okýnka, kde se vydávaly materiály. A na prvním nástupišti byl tehdy přistaven rychlík do Budapešti, kde byla také vlaková pošta. A přiběhne kolega, který jel kolem, a říká: „Člověče, ten chlap vypadá jako Nixon.“ Tehdy jsem ještě lépe viděl, tak kouknu ven, a říkám: „Vždyť to je Nixon.“ Tak jsme tam šli.

Měl jste možnost s ním mluvit?

Ano, pozdravili jsme se, zamávali jsme si. On tam stál s tajemníkem. Snažil jsem se pak dopátrat toho, jak to bylo. On byl předtím v Berlíně, a pak jsem zjistil, že byl na takové sondážní cestě mezi Berlínem a Budapeští. Takže on tady byl na nějaké neoficiální politické misi.

V Edici Echo nyní vychází vaše knížka Velcí Češi 1918. Jak přišel ten nápad, a co rozhodovalo při výběru osobností, jejichž příběhy jste popsal?

Původně to vznikalo jako jednotlivé články, jako seriál. Přišlo mi to celkem atraktivní. Řekl jsem si, že všichni píšou o takových těch vzletných věcech, o politice. A to je dílem otravné, dílem se v tom hrozně lže, a navíc to ani nikoho moc nezajímá, protože všichni víme, jak to dopadlo. Tak jsem si řekl, že napíšu o těch lidech. Protože ten obraz republiky, a to platí pro dnešek taky, nedělají jen politici.

Vyzdvihl byste nějaký příběh, něco zajímavého, co na co byste upozornil?

Je tam halda lidí, kteří nějakým způsobem reprezentují venku, jednají ve prospěch nějaké věci. Což řekněme, že v tom roce 1918, kdyby nebylo té zahraniční akce, tak by žádná republika nevznikla. Proto jsem si říkal, že tam musím zahrnout i lidi, kteří byli venku, a vůbec nebyli v politických pozicích. Tak se tam dostala pěvkyně Ema Destinnová, nebo Aleš Hrdlička, který se hodně zasloužil, protože měl vysoké vztahy ve Washingtonu. Konec konců, i pozoruhodný Jan Eskymo Welzl. Pozoruhodný tím, že dokázal žít, aniž by tu republiku potřeboval. To je také velmi zajímavé.

Překvapilo vás něco během práce na jednotlivých příbězích?

Překvapilo mě, že se čeští historikové, kteří o tématu píší, zabývají jen českými prameny. Že vůbec nepoužívají pohled na Čechy zvenku. Vůbec si nevšímají archivů z té doby, co se říkalo o Češích, co říkali lidé venku. To jsou diametrálně odlišné věci. Masaryk  pro svou věc podváděl, vyprávěl třeba o tom, že tady Rakušani vraždí vlastence. Je zajímavé, že tyto informace nechávají ležet. Ale psalo se to ve velkých novinách venku. Když se díváte zvenku, tak vidíte, že zas tak velké věci se nestaly.

Takže vy jste k práci využíval i ty zahraniční archivy?

Ano, především. Není možné psát o Emě Destinové, když tam neuvedete články z té doby, kde vystupovala. Takže tam musíte mít k dispozici i německé a americké noviny.

Knihu Velcí Češi 1918 si můžete objednat v e-shopu Echo.

Petra Kašpárková