Nejdůležitější zahraničněpolitické události posledních dvaceti let sovětských dějin před rozpadem SSSR v roce 1991, byly bezpochyby invaze do Československa a do Afghánistánu.

Výročí první z těchto dvou operací si právě připomínáme – už potřiapadesáté. V Československu se tehdy, v srpnu 1968, objevila řada zahraničních agentů – pracovníků KGB; nikdo neví přesně, kolik jich bylo a jaká zadání plnili, archivy zůstávají i po opakovaných žádostech českých vědců i politiků nepřístupné, a to i pro ruské badatele.

Tito pracovníci, zahraniční agenti na území cizího státu, zajišťovali hladký průběh okupace a z české či mezinárodní perspektivy představují jakousi kondenzaci zákeřného přepadení ze strany „bratrů z krve Kainovy“, jak ve známé písni zpíval Karel Kryl.

Ačkoli do konce studené války zbývalo ještě dlouhých dvacet let, agent se už transformuje do významné postavy popkultury, vyvolává smích, stává se předmětem svérázného, ironického kultu. James Bond získává ve východní Evropě bizarní dvojníky. V Československu je to příslušník SNB major Zeman, jehož 30 případů v letech 1974–1979 vyrobila Československá televize v Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti. Ale opravdový agent s dvojí identitou je sovětský Stierlitz z dvanáctidílného televizního seriálu Sedmnáct zastavení jara (1973) podle stejnojmenného románu Juliana Semjonova napsaného v druhé polovině 60. let. Tento nesmrtelný sovětský patriot a génius, hájící coby SS-Standartenführer zájmy SSSR v aréně světové politiky, se stal předmětem bezpočtu anekdot, které se vyprávějí dodnes.

Jak zasahují do politického a společenského dění cizích států postsovětští agenti, jaké cíle si kladou a jakými prostředky se snaží jich dosáhnout? To je otázka méně satirická a klade se i u soudů v souvislosti s průběhem amerických prezidentských voleb a také ohledně mobilizace pravicově populistických a antievropských politických sil a koordinace jejich snah. Mnohé evropské i mimoevropské státy jsou čím dál obezřetnější vůči ruským intervencím do médií, sociálních sítí a politického dění ve svých zemích, vůči hackerským útokům a dezinformačním trollům.

A v Rusku některá média v posledních letech čím dál ostřeji formulují obraz spiknutí Západu proti ruským zájmům a hodnotám, personifikovaný nejrůznějšími agenty a silami.

Relativně nedávno nastala ale nová situace, která sousloví „zahraniční agent“ přesouvá z úzce chápané terminologie tajných služeb nebo z repertoáru televizního, filmového a literárního mainstreamu do oblasti každodenní reality honu na představitele vnitrostátní demokratické opozice: za zahraniční agenty jsou totiž označováni i obyvatelé a instituce vlastního – ruského – státu, pokud se k domácím poměrům vyjadřují kriticky a způsobem, jejž držitelé moci považují za nebezpečný a nežádoucí. Jde o likvidační tažení proti zastáncům politické plurality, instrumentalizované jako vliv nepřátelských zahraničních sil – podobně jako v případě změny režimu na Ukrajině před sedmi lety nebo loňských protestů v Bělorusku, jejichž odpůrci argumentují tvrzením, že šlo nebo dosud jde o procesy „řízené ze Západu“.

Kampaň krytá diskreditací kritiků coby zahraničních agentů je provázena kampaní proti extremismu: extremistou – přesněji „extremistickou organizací“ – se nově může stát kdokoli, koho úřady potřebují zastrašit, pronásledovat, psychicky, finančně nebo fyzicky zdeptat, (u)věznit nebo donutit k emigraci do zahraničí, případně k přerušení jeho „nežádoucí“ činnosti.

Ještě jedna nová právní kategorie se ostatně jmenuje právě „nežádoucí organizace“ – touto nálepkou s dalekosáhlými právními následky může být označena jakákoli právnická osoba, kterou se představitelé vládní moci rozhodnou na základě své nevole nebo podráždění postupně zničit. O tom, že adjektivum „nežádoucí“ není žádný eufemismus, svědčí příklad Andreje Sergejeviče Pivovarova, opozičního politika a od roku 2018 předsedy společenské organizace Otevřené Rusko, který za „nežádoucí“ post na Facebooku už řadu měsíců sedí ve vazbě a Otevřené Rusko v květnu letošního roku v obavě před dalšími perzekucemi vyhlásilo přerušení veškeré své činnosti.

Vysoce nežádoucí jsou samozřejmě už dávno všichni, kdo se podíleli na vyšetření pokusu o vraždu Alexeje Navalného bojovým jedem novičok, který připravili a v Novosibirsku provedli pracovníci ruské federální bezpečnostní služby.

Extremisty (extremistickými organizacemi) se podle očekávání nedávno výnosem neveřejného soudního řízení staly všechny organizace hlásící se k Fondu boje proti korupci, založeného Alexejem Navalným, který je sám už víc než 200 dní svévolně vězněn. Všechny konkrétní, nespornými fakty doložené případy hospodářské kriminality v prostředí ruské elity, jejichž vyšetřováním se fond zabýval, se tak automaticky stávají projevem protiprávního extremismu.

A ačkoli Fond byl v této souvislosti donucen přerušit svoji existenci (stal se v Rusku zakázanou organizací, jako například Islámský stát nebo Tálibán), dostal nedávno pokutu půl milionu rublů (téměř 150 tisíc korun) za to, že na jedné ze svých internetových stránek neuvedl, že autorem jednoho z textů je „zahraniční agent“ (než se Fond stal extremistickou organizací, byl už zahraničním agentem).

Další předností zákonně uznaného extremismu je možnost zabránit všem, kdo kdy spolupracovali s Fondem boje proti korupci, v účasti na volbách. Toto právo bylo po celé zemi upřeno desítkám osob z protikorupčního hnutí ještě předtím, než uznání za extremistickou organizaci nabylo právní moci v soudním procesu, který byl pro veřejnost uzavřen, protože v materiálech šlo o „státní tajemství“.

Metodologicky tažení proti agentům, extremistům a nežádoucím organizacím navazuje na dichotomii (a často také zaměnitelnost) vnějšího a vnitřního nepřítele, která hrála významnou roli především v období stalinismu a legitimizovala mimo jiné vraždy či popravy a brutální věznění milionů lidí, občanů vlastního státu, z nichž mnozí byli z právního hlediska (pokud by se právo účelově nezneužívalo k odsouzení kohokoli, kdo má být odsouzen) naprosto nevinní a žádnou opoziční činnost ve většině případů ani nepraktikovali. Ale pokud všichni vědí, že kdokoli může být pod nějakou záminkou zatčen, vyslýchán, podroben domovní prohlídce, perzekuci rodičů a dalších příbuzných, mají nakonec všichni strach nebo se skrývají ve vnitřní či vnější emigraci. V takovém prostředí pak výkonná moc konečně může nerušeně pracovat na uskutečnění svých plánů, ať jsou jakékoli.

Pro dnešní verzi monolitní politické moci navíc nejsou třeba masové perzekuce, jejichž prostřednictvím ruskou společnost terorizoval Stalin a jeho podřízení. Ukazuje se totiž, že v sociálními sítěmi dokonale homogenizovaném informačním prostředí stačí zlikvidovat několik set osob (podle odhadů obhájců lidských práv je v Rusko něco přes 300 politických vězňů) – a všichni ostatní tento signál správně pochopí a budou se bát.

Za zahraniční agenty začaly být označovány, zdánlivě v rozporu se zdravým rozumem, ruské organizace zcela v souladu se zákonem registrované a na území Ruské federace vykonávající svou činnost popsanou ve schváleném statutu. Jak je to možné?

Na základě zákona z roku 2012 o neziskových organizacích. Podle něj je zahraniční agent každá nezisková organizace, která se zabývá politickou činností a má jakékoli příjmy ze zahraničí. S tímto odůvodněním se v roce 2014 ocitlo na seznamu „zahraničních agentů“ přes padesát ruských „neziskovek“, v roce 2018 jich bylo již 154. V roce 2017 přibyly sdělovací prostředky, které také mohou být považovány za zahraniční agenty (mohou sem spadat jakékoli sdělovací prostředky se zahraničními příjmy). V roce 2018 následoval další krok: zahraničním agentem se může stát i jakýkoli jednotlivec – tedy fyzická osoba, právoplatná občanka či občan Ruské federace, pokud jakýmkoli způsobem šíří informace a má jakýkoli zisk ze zahraničí. Za šíření informací se považuje i jakýkoli facebookový, instagramový nebo twitterový účet, každý blog, nebo dokonce i repost cizího sdělení. A nějaký ten příjem ze zahraničí mají mnozí aktivní občané dnešního světa, v neziskových organizacích často z mnoha různých zdrojů a od mnoha jednotlivců, téměř samozřejmě pak mezinárodně činní spisovatelé, hudebníci, výtvarní umělci, tanečníci, vědci, dokonce i studenti, podnikatelé všeho druhu, akcionáři, cestovatelé, filmaři i sportovci a nespočet dalších skupin obyvatelstva. Z toho logicky vyplývá, že zahraničním agentem se může stát téměř kdokoli.

Agenti Dostojevskij, Tolstoj, Turgeněv

V retrospektivním přístupu by pak byli soudně stíhatelnými zahraničními agenty téměř všichni klasici ruské literatury 19. a 20. století v čele s Gribojedovem, Dostojevským, Tolstým, Turgeněvem, Gončarovem, Čechovem, Buninem, Nabokovem a Solženicynem, téměř všichni významní malíři, hudební skladatelé, většina filozofů včetně oblíbence kremelských stratégů Ivana Alexandroviče Iljina, konzervativního nacionalisty, jenž žil většinu života v západní Evropě a zemřel v 50. letech na předměstí Curychu v Zollikonu – zkrátka všichni ti, jimiž se dnešní ruská patriotická osvěta pyšní jako výkvětem lidstva, ačkoli mnozí z nich, pokud nepatřili rovnou k milionům emigrantů, trávili opakovaně dlouhá období mimo Rusko. A svými příjmy i názory na domácí politiku často bezesporu naplňovali skutkovou podstatu „zahraničních agentů“.

V současnosti jsou automatickými adepty potenciálního stíhání přinejmenším všichni kvalifikovaní Rusové a Rusky, kteří podle oficiálních údajů z roku 2017 pracují (a tudíž mají příjmy) v zahraničí, stejně jako všichni, koho tyto osoby finančně podporují, a další početné zástupy ruských občanů vydělávajících tak či onak v jiných zemích, aniž tam žijí. Celkem nějakých 1,5 milionu lidí.

O tom, která osoba, nezisková organizace nebo který informační kanál jsou zahraničními agenty, rozhodují úředníci ministerstva spravedlnosti a ministerstva zahraničí.

Tato strategie nenechává nikoho na pochybách: cokoli může být prohlášeno za politický akt a jakákoli kritická iniciativa kteréhokoli jednotlivce či jakékoli instituce za akt zahraničního agenta nebo projev extremismu. Přeloženo do běžného jazyka: kdo kritizuje, je – nebo může být – zrádce (špion).

Termín zahraniční agent nahradil termín z období stalinismu „nepřítel lidu“ a patří do právní terminologie známé i z našich nedávných dějin, kdy bylo možné dostat se do vězení za „trestný čin nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení“ nebo „hanobení republiky a jejího představitele“ a podobně.

Tuto ruskou právní reformu kritizovali ještě předtím, než byla přijata, tři různé expertní skupiny Organizace spojených národů a i po jejím přijetí upozorňovala jak OSN, tak i řada evropských instancí včetně komisaře Rady Evropy pro lidská práva a Evropský parlament na absurditu kriminalizace jakýchkoli „příjmů ze zahraničí“ – nemá snad ruský stát téměř všechny své příjmy „ze zahraničí“? Nemluvě o tom, že nejen ruská státní elita, ale i široké vrstvy mohovitějších nebo mobilnějších obyvatel disponují obrovským množstvím firem, obchodních aktivit, nemovitostí a jiných zdrojů příjmů (honorářů všeho druhu) po celém světě – a z toho plynoucími příjmy. Stejně tak většina poskytovatelů grantů a stipendií má „zahraniční“ domicil.

Pozoruhodným detailem kritiky perzekučních zákonů proti „zahraničním agentům“ je hlas „Rady pro lidská práva při prezidentovi Ruské federace“, tedy orgánu, který je naprosto organickou vnitřní součástí kremelské administrativy. Ten označil zákon za „naprosto zbytečný a z právního hlediska nesmyslný“. Zmocněnec pro lidská práva Vladimir Lukin (jenž v roce 1968 pracoval v pražské redakci časopisu Otázky míru a socialismu a přátelil se s Lubošem Dobrovským a dalšími pozdějšími disidenty 70. a 80. let) podal dokonce už v roce 2013 žalobu k ústavnímu soudu, v němž upozornil, že zákon může protiřečit ruské ústavě. Není těžké uhodnout, že tyto apelace nebyly nijak zohledněny – jsou ale důležitým aspektem ruské inscenované demokracie.

Vývoj ruského politického systému posledních let je skličující pro všechny, kdo jsou za své veřejné aktivity nespravedlivě stíháni, ale přinejmenším i ze dvou dalších důvodů obecnějšího charakteru. Zaprvé devastují politickou kulturu, vzájemnou kontrolu, motivaci a korekci konkurenčních politických subjektů a programů. Politická pluralita dnes v Rusku existuje leda v podobě pověstných vesnic Grigorije Alexandroviče Potěmkina. Bez nezávislých soudů, médií a politické konkurence se moc, jak známo, stává utrženou ze řetězu a nebezpečnou především pro ty, komu má sloužit a prospívat – totiž pro vlastní obyvatelstvo. Zadruhé se Rusko hrou na agenty a extremisty stává stále izolovanější a paranoidnější hrozbou pro své okolí. Ti opravdu silní protihráči nebo spoluhráči ruské nomenklatury zřejmě na nynější situaci oceňují její relativní předvídatelnost, tudíž i srozumitelnost. Utěšují se asi potřebou bezpečí. Appeasement je však nejen zvrácený, ale ve výsledku zpravidla i nevýhodný pro ty, kdo z něj chtěli profitovat. Slabost a ústupky, provázené alibistickou rétorikou – a nic jiného ruská politická reprezentace od svých partnerů nezakouší –, totiž agresivní politiku utvrzují v přesvědčení, že její strategie je správná.

Nic nového pod sluncem

Na této situaci přitom není nic odvěkého. Ruský dvůr, ruská kultura, ruské hospodářství i ruská infrastruktura byly často velmi organicky a produktivně zapojeny do globálního dění, a to mnohem dřív, než vznikl pojem globalizace. Už v době Kyjevské Rusi postupoval její slovutný vládce Jaroslav Moudrý zcela neizolacionisticky: kolem poloviny 11. století se jedna jeho dcera stala francouzskou královnou, druhá se vdala za budoucího norského krále, třetí za budoucího uherského krále, jeden z jeho synů si vzal dceru polského krále a tak dále.

Ani v novějších dějinách nejsou strach a konfrontace zdaleka jedinými komunikačními vzorci ve vztazích mezi Ruskem a jeho bližším i vzdálenějším okolím. Nejen během legendární evropeizace Ruska za Petra I. na přelomu 17. a 18. století, ale i v pozdějších desetiletích a stoletích najdeme bezpočet příkladů nejen konkrétní kooperace, ta samozřejmě existuje i nyní, ale i vstřícné a kultivované, pohostinné otevřenosti vůči cizím vlivům na nejvyšší úrovni, byť v některých případech ukazovaly ruské poměry v nelichotivém světle.

Zahraniční agenti mohou být předmětem obav a likvidačních praktik, ale mohou být také vnímáni jako velké obohacení domácího prostředí. Cyril s Metodějem, takzvaní „slovanští věrozvěsti“, byli ostatně ukázkoví zahraniční agenti, stejně jako představitelé evropské renesance, reformace, baroka, osvícenství, romantismu, socialismu, futurismu, surrealismu nebo třeba abstraktního expresionismu. A ti všichni explicitně nebo implicitně kritizovali politické poměry.

Noví a noví disidenti v dnešním Rusku, označovaní za zahraniční agenty, na svůj status mohou být náležitě hrdi – ocitají se totiž ve velmi vybrané, úctyhodné společnosti. Problém ale spočívá v tom, že na ruské scéně mohou s těmito poctami působit jen ve vnitřní nebo vnější emigraci. Veřejný prostor má patřit těm poslušným, zastrašeným a přizpůsobivým, ať už dobrovolně, nebo pod nátlakem.