V nejlidnatější zemi světa celý minulý týden probíhal sjezd vládnoucí Komunistické strany Číny. Tradiční akce, opakující se každých pět let, tentokrát měla zvláštní účel, stvrzení pokračování generálního tajemníka Si Ťin-pchinga v úřadě. Jde o přelomovou událost v historii strany. Po smrti Mao Ce-tunga strana usoudila, že jeho katastrofální vláda se již nesmí opakovat. Zavedla proto vnitřní brzdy, které měly zabránit tomu, aby jakýkoli další vůdce Číny získal tak obří osobní moc. Součástí toho bylo i pravidlo, že generální tajemník smí stát v čele strany, a tedy i státu, maximálně dvě pětiletá období. Si Ťin-pchingovi se to podařilo odbourat. O tom, co to znamená, o čínských snahách o světovou hegemonii, postoji Pekingu k válce na Ukrajině a hrozí-li válka o Tchaj-wan, debatovali hosté Salonu Echa. Sešli se v něm tři sinologové: profesorka Olga Lomová, David Gardáš z projektu Sinopsis a Filip Jirouš. Naše debata proběhla ve čtvrtek, před oficiálním koncem sjezdu, ale naaranžovanost akce nepřipouštěla žádná velká překvapení.

Všeobecně se očekává, že čínskému prezidentu a generálnímu tajemníkovi KSČ Si Ťin-pchingovi bude prodlouženo funkční období bezprecedentně potřetí. Lze očekávat nějaké překvapení, nebo je to celé tak připravené, že něco takového je vyloučeno?

Gardáš: Prostor pro překvapení je velmi omezený, spíš nulový. Jsou indicie, například ve stranickém Lidovém deníku, že Si Ťin-pching skutečně nastoupí do třetího funkčního období, minimálně tedy na následujících pět let. Ale je tu i možnost, že bude u vlády doživotně.

Lomová: Když jsme sledovali, jak probíhaly přípravy na ten sjezd, volby delegátů a různá vystoupení, včetně zasedání politbyra, bylo jasné, že je to všechno pečlivě připravené.

Jirouš: I co se týče nějakých programových změn, tak nějaké překvapení se nedá očekávat. I úvodní projev, který Si Ťin-pching přednesl, ze kterého čerpají všechna média, byl prakticky úplně ten samý jako před pěti lety. Byl o něco kratší, změnilo se pár slov, ale v zásadě jádro zůstává stejné. Je to i taková zpráva o tom, že co se naplánovalo, tak i vyšlo. Je to vlastně oslava. Když to řeknu zjednodušeně – jde o  prohlášení, že jedeme dál ve stejných kolejích.

To potvrzení třetího volebního období je v čínském systému velká změna? Po smrti Mao Ce-tunga se ujala zásada, že vůdce má maximálně dvě období u moci a pak musí odstoupit.

Lomová: Signalizuje to revizi Teng Siao-pchingovy (de facto nástupce Maa v čele Číny – pozn. red.) politiky a návrat k té, jak se provozovala za Mao Ce-tunga. Vedení strany, reprezentované Teng Siao-pchingen, ale nebyl to jenom on, bylo to celé nejužší vedení, po strašlivé katastrofě kulturní revoluce vytvořilo mechanismus, který vyvažoval různé zájmové a mocenské skupiny uvnitř strany. Cílem bylo vytvořit mechanismus, který by bránil tomu, aby byla moc soustředěna v rukou jednoho jediného člověka, potažmo jedné zájmové skupiny uvnitř strany. Si Ťin-pching už od nástupu k moci na podzim 2012 systematicky bourá zažitý systém vyvažování různých skupin a frakcí uvnitř strany. Ty měly příležitost v politbyru a v nejvyšším vedení strany prosazovat průběžně své zájmy a svého kandidáta na nejvyšší funkci. Mohly mu prošlapat cestičku. Takže se vědělo, že například skupina A má generálního tajemníka, ale za dvě volební období má šanci se prosadit skupina B, a přitom zájmy skupiny A zůstanou jaksi zaopatřené. To, že Si Ťin-pching bude zvolen sjezdem na další období, v podstatě znamená symbolickou tečku za tímto systémem. Bylo to dobře promyšleno a vedení Komunistické strany Číny vědělo, proč to dělá. Chtěli zabránit tomu, aby jeden jediný člověk a jedna jediná skupina soustředili veškerou moc ve svých rukou.

Jirouš: Už na 19. sjezdu v roce 2017 bylo řečeno, kam Čína půjde, a z tohoto pohledu je to vlastně pokračování politiky, kterou zosobňuje Si Ťin-pching.

Lomová: A je to samozřejmě návrat ke kultu osobnosti.

Gardáš: Když se podíváme na současnou vedoucí ideologii strany, takzvané Si Ťin-pchingovo myšlení o socialismu s čínskými rysy pro novou epochu, tak jeho osoba je nyní momentálně spjata s tím, jak funguje strana. Útok na Si Ťin-pchinga je de facto útokem na stranu jako takovou.

Lomová: A na stát.

Gardáš: To je jeden z prvků kultu, který kolem sebe vybudoval. Často má až tragikomické podoby. Například křesťanské komunity musely vyměnit obraz Ježíše Krista právě za obraz generálního tajemníka. Je tu i několik dalších instrumentů, které používá. Například protikorupční kampaň sloužící mimo jiné k eliminaci jeho protivníků nebo vytvoření výborů a malých řídících skupin, kterým Si Ťin-pching předsedá a které zaštiťují velmi široké pole socioekonomických aktivit. Ať už je to samotná ekonomika, digitalizace, či prohlubování reforem. Všechno to je nyní v gesci Si Ťin-pchinga, který si vysloužil přezdívku Předseda všeho. V podstatě zkoncentroval funkce širšího státního aparátu a získal je pod svou kontrolu.

Lomová: Je vlastně taktika, kterou Čína používá i v mezinárodní politice a v mezinárodních institucích, a to nahrazování existujících institucí, vazeb a procesů novými, které de facto přebírají jejich funkce. Vezměte si například to nešťastné 16 + 1 (organizace sdružující Čínu a státy středovýchodní Evropy – pozn. red.), dnes již 14 + 1, jehož jsme stále členy. To je typický příklad vytvoření nové instituce, která by de facto měla plnit funkci stávajících institucí mezinárodních styků, jako jsou bilaterální smlouvy, závazky dané členstvím v různých mezinárodních organizacích, jako je například Světová obchodní organizace, až po mezinárodní závazky na úrovni OSN. Samozřejmě se to týká i našeho členství v EU a s tím souvisejícího dialogu Evropa–Čína. 16 + 1, takzvané regionální sdružení, které ale zorganizovalo vedení KS Číny, mělo ambice nahradit tyto funkce vlastními mechanismy. My čínské ambice neovlivníme, ale měli bychom dbát na to, aby se neobcházely a nerozbíjely stávající instituce, a to je i v našich rukou.

Jirouš: Celý projekt Pásu a cesty neboli takzvané nové hedvábné stezky, jak se nakonec vyvinul, tak s ohledem na to, co dnes obsahuje za agendu, se dá říct, že je to paralelní OSN. Agendu ale nastoluje Komunistická strana Číny. Jsou tam všechny aspekty nějakého rozvoje, ekologie, bezpečnosti, spolupráce na forenzní vědě, spolupráce v oblasti práva obecně atd. Takže když se podíváme, co to dnes všechno obnáší, tak to vlastně nikdy nebylo jen o nějaké ekonomice nebo nějakých konkrétních infrastrukturních projektech. Je to obsazení celého pole. Jde o nastolování čínských ekonomických a politických norem a standardů tam, kde by to jinak šlo těžko prosadit.

Často se mluví o tom, že Čína uvažuje v jiných horizontech než Západ, má prý dlouhodobý plán na dosažení světové hegemonie. Na druhou stranu jsem četl i analýzy, které to zpochybňují. Tvrdí, že Čína spíše postupuje procesem pokus-omyl. Jaký je váš názor?

Gardáš: Nepodceňoval bych ani postavení Číny právě v samotné OSN, tam pronikají taky velmi razantně. Samozřejmě to doplňuji i Pásem a stezkou, ale současně například na půdě OSN od loňského roku prosazují takzvanou Globální rozvojovou iniciativu. Tady je třeba zmínit, že Čína má velmi odlišné pojetí rozvoje jako takového. V jejich pohledu to je primárně důraz na extenzivní ekonomický růst s upozaděním jiných oblastí.

Lomová: Když mluvíme o udržitelném rozvoji, tak automaticky myslíme na šetrnost ke zdrojům, k životnímu prostředí, na to, aby lidská prosperita a rozvoj mohly trvat opravdu dlouho, třeba i za cenu toho, že vývoj bude méně rychlý. Kdežto v čínském pojetí udržitelný rozvoj je udržení vysokého růstu HDP za každou cenu. Je to myslím docela hezký příklad, jak stejná slova nebo koncepty jsou naplněny různým obsahem. A čínští politici s tím velmi dobře kalkulují. Na rozdíl od našich lidí, kteří naivně skáčou na líbivá slova.

Gardáš: V posledních letech šlo vidět, že projekt Pás a stezka poněkud ztratil na reputaci, jak státy začaly přehodnocovat, jestli to vůbec je k jejich prospěchu. Čína byla označována jako neokoloniální mocnost. Například co se týče jejich aktivit v Africe nebo Latinské Americe. Přesto se ale čínské globální působení mnohdy setkává s nekritickou podporou z řad představitelů OSN nebo například Světového ekonomického fóra.

A co plány na čínskou hegemonii?

Jirouš: Pokud se bavíme o konkrétních krocích, které strana plánovala a jak je plánovala dopředu, to se asi nikdy nedovíme. Důležité ale je, že se i napříč obdobím sbližování Číny se Západem prolíná myšlenka, v oficiálních čínských zdrojích i velmi otevřeně, že konflikt s imperialismem, NATO, se západní buržoazií nebo liberalismem nikdy neskončil. Dnes se mluví hlavně o nebezpečí liberalismu. V Číně je představa, že je to velké nebezpečí pro fungování samotného režimu. Pod pojmem politická bezpečnost, což je oblíbený termín Si Ťin-pchinga, se skrývá obava o přežití režimu. Nebezpečí pro politickou bezpečnost jde napříč celým obdobím posledních čtyřiceti let sbližování. Takže ten střet, o kterém lze mluvit jako o studené válce, v ideologickém a politickém rozměru na straně Číny nikdy neskončil. Zatímco na straně Ameriky a Západu bylo velké sbližování myšlenkou mírové spolupráce, na čínské straně ten konflikt vždy existoval. Dodnes je to stále to největší nebezpečí, které čínský režim vnímá. Mluví se o tom, že Si Ťin-pchingův nástup je takový krizový management. Pro širší čínské komunistické špičky situace dosáhla bodu, kdy tyto ideologie měly potenciál narušit hegemonii a vládu jedné strany. „Musel“ proto přijít Si Ťin-pching, který svým „krizovým managementem“ – vytvořením všech svých malých řídících skupin a pak protikorupční kampaní – zlikvidoval veškerou opozici na různých úrovních státu a strany. Má to být řešení právě tohoto nebezpečí. Vnímaný úpadek Západu v Číně je potřeba chápat v tomto kontextu. Čínská komunistická strana si vyhodnotila, že Západ je v úpadku a že přišel ten moment, který měl na mysli Teng Siao-pching, když hovořil o tom, že Čína musí skrývat svoji moc a vyčkávat na vhodný okamžik. Rozhodli se tedy ten konflikt pojmenovat a jít do něj více otevřeně.

Lomová: Neměli bychom zapomínat, že pomineme-li Severní Koreu, je to poslední komunistický režim s leninským politickým systémem s vedoucí úlohou strany. Ten systém vylučuje střídání moci. Je také postaven – omlouvám se za přednášku, mám zkoušku z marxismu-leninismu – na myšlence historického materialismu a přesvědčení, že po kapitalistickém období musí přijít socialistické období. Socialismus pro Čínu je politický systém s vedoucí úlohu komunistické strany. Ten systém vznikl v revoluci, vznikl v opozici ke kapitalistickému systému a vznikl s myšlenkou, která se nikdy neztratila z ústavy, z žádných významných státotvorných dokumentů, ze státní ideologie ani z učebnic, že prostě jednou „socialismus“ jako čínský politický systém musí převzít moc nad prohnilým kapitalismem. Tímto přesvědčením je čínský politický systém nesen. A to i tváří v tvář skutečnosti, že experimenty s plánovaným hospodářstvím úplně zkrachovaly. Čína  byla okolnostmi přinucena otevřít se trhu, získávat technologie, získávat know-how, získávat odbyt na Západě, aby se země ekonomicky postavila na nohy a získala nějaký vliv. Ale komunistické vedení nikdy nerevidovalo základní program budování socialismu, který musí zvítězit nad kapitalismem.

Zároveň se ale často mluví tom, že komunismus je v Číně již jen taková nálepka. Že je tam kapitalismus.

Lomová: Co je to kapitalismus? Kapitalismus není jenom, že můžete vyvážet na trh v Americe. Kapitalismus je také nějaké společenské uspořádání. To je jedno z velkých nedorozumění, kterého se dopouštěli i známí badatelé, kteří tvrdili, že v Číně je vlastně kapitalismus, protože je tam tržní hospodářství, a jaksi automaticky předpokládali, že trh přinese také individuální občanská práva, svobodu slova, svobodu tisku atd. Ostatně s tržním hospodářstvím je to v Číně dost vachrlaté, když pravidla nakonec vždy určuje strana.

Gardáš: Pokud západní země zastávají kapitalismus nebo liberální demokracii, tak ta primárně dává možnost jedinci k projevení jeho plného potenciálu, kdežto v Číně je kladen důraz na masy, na kolektiv a na ekonomický rozvoj na národní, případně globální úrovni. Kdežto práva jednotlivců, lidská práva, svoboda projevu, náboženství jsou často omezovány za tím účelem, aby se mohly prosadit tyto proklamované kolektivní zájmy.

Lomová: Co to jsou ty kolektivní zájmy? Jsou to zájmy státu a daného politického zřízení. To není kolektivní zájem ve smyslu, kdy si v naší vesnici svobodně řekneme, že potlačíme nějaké své osobní přání, abychom společně něco vybudovali.

Jirouš: V posledních čtyřiceti letech tržní principy – nebo dejme tomu ekonomické stránky kapitalismu – byly zavedeny, ale to se nyní do značné míry redukuje a velmi koriguje. Koneckonců o tom může vědět své například i společnost PPF, která v Číně má stále větší problémy, kvůli stále větší regulaci trhu a zásahům strany i přímo do tržního hospodářství. Navíc tržní principy nejsou nic proti komunismu v tom smyslu, že v tomto je marxismus otevřený systém, kde je všechno do určité míry povoleno, a strana to může ideologicky posvětit, pokud cílem stále je socialismus, nějaká „komunistická utopie“. Takto to zdůvodnil i Si Ťin-pching v roce 2017. Ale teď se zas vrací zpátky původní myšlenka komunistické revoluce. Všechny tendence, které by potenciálně mohly vést k nějaké změně systému, jsou potlačovány a vrací se pevná stranická kontrola. Takže je to země s leninským řízením a rozhodně je to komunismus v tom smyslu, že socialismus je hlavní ideologie.

Gardáš: Doplnil bych, že Komunistická strana Číny v posledních dekádách hodně stavěla svou legitimitu na ekonomickém růstu. A je poněkud paradoxní, že jedním z těch architektů reforem vedle Teng Siao-pchinga byl i otec Si Ťin-pchinga, Si Čung-sün, který jako tajemník provincie Kuang-tung vlastně otevřel tamní oblast západním investorům a de facto umožnil ekonomický růst, o který se následující tři dekády Čína opírala. Nicméně v posledních letech, především od počátku pandemie covidu, můžeme sledovat slábnoucí a zpomalující ekonomiku, která do jisté míry koresponduje i s regulací, na kterou v posledních letech výrazně klade důraz Si Ťin-pching. Dodal bych, že to není jenom PPF, která se stala terčem regulací, ale například i v té době nejbohatší Číňan, Jack Ma. Ten se poněkud kriticky vyjádřil na adresu oné přílišné regulace, následně na několik měsíců de facto zmizel někde v útrobách stranického řízení a bylo mu jasně vysvětleno, že kritika strany má své limity a on je překročil.

Lomová: A musel odstoupit a část majetku rozdat. Takových případů je víc. Někteří skončili hůř než Jack Ma.

Jak čínský režim vnímá válku na Ukrajině? Na jednu stranu se zdá, že stojí za Ruskem. Jindy zase vyjadřuje „závažné pochyby“.

Gardáš: Čínský postoj ke konfliktu na Ukrajině je od začátku pojmenováván jako proruská neutralita. Naoko se snaží tvářit jako stát, který usiluje o deeskalaci konfliktu, o klid zbraní, o dialog. Nicméně když se podíváme na reálné činy, tak můžeme vystopovat v propagandistické, diplomatické nebo i ekonomické rovině spíš podporu ruského režimu. A dokazuje to i partnerství bez limitu, které bylo uzavřeno v den zahájení zimních olympijských her v Pekingu 4. února, které stvrzuje a  prohlubuje spolupráci mezi oběma státy.

Lomová: Všechny žurnalistické zmínky o rozkolu mezi Čínou a Ruskem, to je chytání se stébla v nouzi. Čína si v podstatě jen nechává otevřenou cestu pro případ, že Rusko prohraje. Proto je třeba trošku volnější cenzura a na internetu bez ohledu na oficiální čínské zpravodajství můžeme číst komentáře u článků, které fandí Ukrajině. Ale jinak vůbec bych si nedělala jakékoli naděje, že Čína pomůže zkrotit Rusko a ukončit válku na Ukrajině.

Jirouš: Čína se to snaží hrát na obě strany tak, aby sama vyhrála, ať ten konflikt dopadne jakkoli. Pokud se bavíme o nějakém mediálnímu obrazu války v čínských médiích, tak v posledních měsících se to trochu změnilo, od toho dejme tomu čistě proruského narativu do takového jakoby vyvažování. Třeba včera (ve středu 19. října – pozn. red.) byla tisková zpráva od agentury Nová Čína, která vypsala asi deset krátkých shrnutí z války a pět z nich bylo z oficiálních ruských zdrojů, pět z ukrajinských. Celé naprosto bez komentáře, bez nějakého hodnocení. To je poměrně odlišné od začátku války, kdy to byl čistě ruský narativ.

Takže přece jenom se trochu odchyluje od Ruska?

Jirouš: Čína doufá, že se bude moct zúčastnit poválečného znovuvybudování Ukrajiny a vytvořit si mnohem větší pole působnosti než v tom neplodném 16 + 1. Ukrajina je ostatně země, která bude mít v té válce tak či tak poměrně vysoký kredit v rámci západních struktur, a zároveň země, která bude velmi náchylná podlehnout čínskému vlivu v mnoha různých aspektech.

Gardáš: Já bych ještě doplnil, že když se podíváme na ryze ekonomické zájmy, tak podle oficiálních čínských zdrojů bilaterální vztahy mezi Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou v tomto roce výrazně rostly, o nějakých 30 procent narostl vzájemný obchod, o padesát procent import především energetických surovin jako plyn, ropa nebo uhlí z Ruska do Číny. Když Západ uvaluje sankce na Rusko, tak bohužel sekundárně obě země přibližuje. Začátkem října například bylo oznámeno, že platby za tyto suroviny budou probíhat už ne v dolarech, ale právě napůl v rublech a v čínských jüanech. Takže tady můžeme vidět nějakou vyvíjecí se měnovou politiku, která může mít velmi výrazné geopolitické dopady ve střednědobém a dlouhodobém horizontu.

A co otázka Tchaj-wanu? Spekuluje se o tom, že Západ, především USA, je předurčen k válce s Čínou ohledně tohoto ostrova.

Lomová: Nevím, jestli jsou předurčeny ke konfliktu. Jak tady zaznělo, čínská propaganda je schopna odcitovat některé zprávy z Ukrajiny jakoby neutrálně, ale zároveň permanentně líčí Spojené státy jako hlavní negativní sílu, která může za válku. V čínských médiích je patrná snaha v zásadě Západ diskreditovat a nějakým způsobem ho neutralizovat a činí tak velmi konfliktním způsobem. Jestli bude válka o Tchaj-wan, to je těžké říci. Čínští představitelé si musejí moc dobře uvědomovat, že konflikt není v jejich zájmu, nebo přinejmenším není jednoznačné, zda přinese víc užitku než škody, ale bojovnou rétoriku vedou. Přesto bych nemluvila o předurčenosti. To, zda nakonec vypukne válka, záleží na spoustě okolností. Podobně jako na Ukrajině – jsem přesvědčena, že kdybychom my, myslím Evropa a Západ obecně, byli důslední po anexi Krymu, Rusko by si netrouflo letos na jaře zaútočit na Ukrajinu. A stejně tak si myslím, že pokud budeme důslední ve vztahu k Tchaj-wanu, bude si Čína pečlivěji rozmýšlet, zda na něj zaútočit. Nejlepší způsob odvrácení války je, když se agresor obává, že by nemusel uspět.

Gardáš: Když se podíváme na vyjádření generálního tajemníka k začátku sjezdu, tak tam jsme mohli vypozorovat poněkud ostřejší rétoriku vůči tomuto ostrovnímu státu, který si komunistické vedení nárokuje. Na jednu stranu Čína dlouhodobě usiluje o „mírové sjednocení“ s Tchaj-wanem na způsob „jedna země, dva systémy“, podobně jako do jisté míry fungoval v Hongkongu, než byl v roce 2020 po přijetí zákona o státní bezpečnosti tento systém naprosto rozebrán a plně podřízen Pekingu. Na druhou stranu v tom vyjádření jako takovém jsme mohli slyšet i to, že Čína si v případě Tchaj-wanu rezervuje právo použití plné síly. Tento přístup Peking obhajuje jako obranu před vměšováním ze strany zahraničních aktérů ve zjevné narážce na podporu Tchaj-wanu ze strany USA, ale i dalších zemí.

Lomová: Já bych se hrozně bála formulace o „vměšování“. Ono to není vměšování, to tak používá čínská propaganda. Podle mého názoru je to hra o nervy. Čínská lidová republika se snaží totálně izolovat Tchaj-wan, aby v okamžiku, kdy ho takzvaně převezme, mohla tvrdit: To je naše interní záležitost, to není agrese do sousedního státu, všichni to víte a mnohokrát jste to potvrdili, když jste podporovali politiku jedné Číny. Proto ČLR nechce pustit Tchaj-wan třeba do Světové zdravotnické organizace jako pozorovatele. I když třeba Palestina tam je, ačkoli není samostatný stát. Proto je Tchaj-wan pod nátlakem ČLR vylučován z nejrůznějších mezinárodních soutěží. Můj oblíbený příklad je soutěž královny krásy. Tam prostě nemůže soutěžit Tchaj-wanka jinak než jako zástupkyně Chinese Tchaj-pej. Ale pokud svět vytrvá (a vzchopí se) a Tchaj-wan zůstane v povědomí jako nezávislý a dobře fungující stát, bude jasné, že lidé vědí, že Tchaj-wan není součást Číny, a to zesiluje možnost, že si ČLR třeba netroufne zaútočit. To je takový můj apel, že se nemáme nechat zastrašit a vmanévrovat do situace, kdy přijmeme čínskou rétoriku. I někteří západní politici říkají, že nesmíme Čínu provokovat. Jaképak provokovat? Tchaj-wan tady existuje jako fakticky nezávislý stát a jako dobrý nezávislý stát. Nemá žádné problémy vnitřního charakteru, není agresivní. Takže myslím, že úplně zásadní a klíčové pro to, aby ke konfliktu nedošlo, je trvat na prostých faktech a vlastním pohledu na věc. Předurčený je, pokud budeme všichni zbabělí a vypočítaví.

Jirouš: Ve finále otázka, jestli ten konflikt nastane, momentálně není ani tak na Tchaj-wanu, ale na tom, kdo bude sedět v Bílém domě. Závazek nejen Spojených států, ale například i naznačování ze strany Japonska, deklarace ze strany NATO nebo obecně západních států, že by buď přímo poslaly vojenské síly, nebo uvalily tvrdé sankce, tak to je to, co drží na uzdě chuť čínského komunistického režimu tam skutečně vtrhnout, protože ten plán existuje. A pak je právě klíčové to, jak se k tomu postaví zbytek světa. Protože Tchaj-wan se sám neubrání. To se nedá předpokládat.