Život a dílo vládní zmocněnkyně pro lidská práva je etalonem bezskrupulózní přizpůsobivosti

Služebnice každého režimu

Život a dílo vládní zmocněnkyně pro lidská práva je etalonem bezskrupulózní přizpůsobivosti
Služebnice každého režimu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Filozofka Hannah Arendtová, autorka známých úvah o totalitarismu, formulovala v roce 1963 postřeh o „banalitě zla“. Popisuje, jak zločinné režimy drží u moci lidé, kteří jim oddaně slouží. Nechtějí sami nikomu škodit. Jen se zcela přizpůsobí režimu, v němž žijí. Snaží se v něm uspět a mít se co nejlépe. Nepřipouštějí si, čemu slouží. Nebo to aspoň tvrdí. Nebo o tom sami sebe přesvědčují vnitřně. Bez těchto věrných a pracovitých služebníků by zločinné režimy těžko fungovaly. Je to podvolení a kariérismus. Kdyby osud ty lidi zavál do jiných, mnohem lepších režimů, sloužili by jim stejně oddaně.

Banalita zla sedí přesně na Helenu Válkovou. Zmocněnkyni pro lidská práva, exministryni spravedlnosti a až do minulého pátku horkou favoritku na křeslo ombudsmanky. Na tuto ambici sama rezignovala poté, co historici komunistických represí vytáhli z archivu její článek v časopise Prokuratura z roku 1979, který napsala společně s Josefem Urválkem. Jedním z prokurátorů, který poslal na smrt Miladu Horákovou. Válková mlžila a vykrucovala se, jak byla jen mladá ambiciózní právní vědkyně, která nevěděla, co je Urválek zač. Že cosi tušila o jeho podílu na procesech 50. let, ale přesně se prý nezajímala. Když se jí všichni vysmáli, že Urválek je symbol komunistické zvůle, kterého zná průměrně vzdělaný teenager a je nemožné, aby ho v té době neznala právnička, Válková se začala vykrucovat, že to je „jiné nevědění“. Po těchto pozoruhodných eskapádách jí premiér Andrej Babiš s prezidentem Milošem Zemanem doporučili po telefonu přímo z reprezentačního plesu na Pražském hradě, aby se vzdala kandidatury. Válková to už bez delšího váhání udělala. Vládní zmocněnkyní pro lidská práva zatím zůstává.

Komunistická epizoda nebyla jediným příkladem, kdy se Helena Válková rozhodla sloužit režimu. A buď jí bylo jedno, co je to za režim, hlavně když nabízí kariéru (ideálně s dvorem velkého úřadu včetně sekretářek a řidičů, na nějž si paní profesorka potrpí), nebo tušila, že režim, jemuž slouží, nemůže hájit, a tak se aspoň navenek snažila tvářit, že o něm nic neví. Jako to minulý týden tvrdila o Urválkovi.

Stejně dobře jako komunistické totalitě sloužila paní profesorka i babišismu. Když nabízel kariéru. Z nepříliš veřejně známé profesorky kriminologie udělal Andrej Babiš ministryni spravedlnosti, když šlo ANO do první vlády s Bohuslavem Sobotkou. Autorka tohoto textu s Helenou Válkovou o Babišovi poměrně obsáhle osobně hovořila na podzim 2015 na Česko-německém diskusním fóru v Kostnici. Helena Válková ji s přímým pohledem do očí přesvědčovala, že když šla do vlády, vůbec nevěděla, co je Andrej Babiš zač. Neměla podle svých slov vůbec tušení o jeho velmi pochybném stylu podnikání ani propojení s politikou. Ještě to korunovala slovy „To jsem asi musela být úplně blbá“. Připomíná to nevědomí o Urválkovi.

Andrej Babiš pak dost tvrdým stylem odstavil Helenu Válkovou z ministerstva spravedlnosti po kampani ve svých Lidových novinách. Ona mu přesto zachovala loajalitu. Cítila moc. Byla připravena jí sloužit a inkasovat za to výhody. Poté, co byl Andrej Babiš obviněn z dotačního podvodu velkého rozsahu na Čapím hnízdě, neváhala vyrazit na jeho obranu do televize a hájit jeho výroky, že se tady dá objednat trestní stíhání. Od exministryně spravedlnosti slušné podrývání důvěry ve spravedlnost.

Věřila, že jí loajalita přinese další funkce. A dočkala se křesla zmocněnkyně pro lidská práva. V něm ale jen číhala na místa vyšší. Nejdřív pomýšlela stát se ústavní soudkyní. Byla přesvědčena, že by ji prezident Miloš Zeman, se kterým má dobré vztahy přes svého manžela, lobbistu a spisovatele Budínského, navrhl. Jenže jí došlo, že Senátem v současné sestavě neprojde. Tak přesměrovala své ambice na místo ombudsmanky, kterou volí sněmovna, v níž by s babišovskou většinou měla šanci. Zároveň si dobře spočítala, že musí zaujmout lidskoprávní byznys. Sama o sobě sice tvrdí, že je konzervativní katolička, ale v honu za funkcí neváhala začít prosazovat Istanbulskou úmluvu, po jejímž přijetí touží levicoví progresivisté.

 

14. ledna 2020