Před rokem 1989 vyšly česky tři knihy „otce“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). Fotbalová válka (1984) o bizarním vojenském konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem, Na dvoře krále králů (1980) o Etiopii v časech, kdy jí vládl Haile Selassie, a reportážní esej Na dvoře šáha šáhů (1981) o Íránu ve stavu revoluce.

Právě tato brožura vydaná v nakladatelství Panorama byla tehdy utajenou senzací, a to ze tří důvodů. Zaprvé šlo o ostrou kritiku tehdy již sesazeného íránského panovníka; Muhammad Rezá Pahlaví byl roku 1977 s velkými poctami přijímán a dekorován (Řád bílého lva) v Praze. Zadruhé přinášela popis prostředků a metod, užívaných šáhovou tajnou policií Savak, ten byl přenosný i na policejní režimy zdaleka nejen orientální. A zatřetí Kapuściński v té době stál blízko hnutí Solidarita, což se nějak podařilo redaktorům zatajit, a kniha mohla česky vyjít, dokonce dřív než polský originál: Kapuściński neměl prý kvůli polským událostem na dokončení čas, takže české vydání vyšlo bez poslední kapitoly; tu pro vydání polské napsal dodatečně.

Takové jsou osudy knihy, která nyní vychází kompletní, s onou poslední kapitolou, úvahou o revoluci a jejích příčinách a vyhlídkách, ve slovenském nakladatelství Absynt. To přednedávnem spustilo svou českou řadu, v níž mají vyjít „všechna významná díla Kapuścińského“, jak slibuje editor. 

Proč má nyní, čtyřicet let po vzniku knihy, smysl Kapuścińského Šáhinšáha (tak se teď ve shodě s polským názvem jmenuje) číst? Protože Kapuściński byl skvělý autor, který uměl psát plasticky, živě, výstižně – a bez pověr a iluzí. Írán mohl obdivovat, o tom, že to je historicky velká kultura (dala světu, jak jedna postava říká, „poezii, miniaturu a koberec“), není sporu, ale byl zvyklý psát to, co viděl a poznal. O „vyspělosti“ lidových mas neměl iluze a byl velmi skeptický vůči politickému islámu, jehož expanzi předpovídal. Byl sice ostře kritický vůči šáhovu způsobu vládnutí, ale s velkou nedůvěrou k tomu, co ho mělo nahradit. Šáhův režim nesl všechny znaky špatného vládnutí, kdy snad dobré úmysly (modernizovat zemi) jsou realizovány katastrofálními prostředky, které pak musí podpírat represe a násilí. To ale je, jak v té době snad ještě nespoután politickou korektností píše autor, hluboce zakořeněno v íránské společnosti. Tato, řekněme, perská „nelítostnost“, je doplněna duchem šíitské verze islámu, v jejímž středu je ponurý a opět poněkud sadomasochistický kult mučednictví a v níž krev hraje nemalou roli: smrt Alího a jeho syna Husajna, odehrávající se v sedmém století, je v šíitské psychice přítomna neustále. „Mají jiný poměr k životu a smrti“, píše Kapuściński.

„Jinak reagují, když vidí krev. Pohled na krev v nich vyvolává napětí, fascinaci, upadají do jakéhosi mystického transu, vidím jejich prudká gesta, slyším jejich výkřiky.“ Násilí prochází íránskými dějinami, od těch starověkých po moderní: tradice tyranie, krvavého způsobu vládnutí a pak krvavých převratů, kdy naprostá většina panovníků je násilím svržena a zpravidla zabita, prochází íránskými dějinami. Zajímavý (a nekorektní) je Kapuścińského postřeh vztahu evropských panovníků a orientálních tyranů k vlastnímu obyvatelstvu: evropský král je ochránce slabých, orientální despota je jejich hrozba: vzbuzovat hrůzu, třeba ukrutnostmi, je způsob, jak se udržet u moci. 

Problém Pahlavího byl mimo jiné v tom, že uvěřil, že ho národ může začít milovat. Na to národ, který vlastně neznal, nebyl zvyklý a neměl k tomu ani dost důvodů. Lidu byl mnohem bližší monotónní hlas starce z Qomu (Kumu), asketika Chomejního, jehož kázaní Kapuściński v úvodu knihy sleduje v hotelové televizi, neumí ovšem farsí, takže si to nechá překládat. Ve městě, kde sleduje revoluci, už nejsou skoro žádní cizinci, také on balí kufry, a tak začíná psát reportáž, která zastihla Írán, když revoluce byla mladá a lačná krve. Obyčejně se opakuje klišé, že Kapuściński nejspíš netušil, že i po čtyřiceti letech z ní stále půjde strach. Jenže právě to asi tušil.

Ryszard Kapuściński: Šáhinšáh. Přeložil Dušan Provazník a Helena Stachová. Vydalo nakladatelství Absynt, s. r. o., Žilina. 170 stran.