Lze-li věřit profesoru Profousovi, klasikovi české onomastiky, pak původně se Veltrusy nazývaly Velprdi, což skutečně mělo znamenat, že zde lidé trpěli velmi plynatostí, tady „perděli“. Už ve 13. století to bylo korektně změněno na „trousili“, tedy pomalu defekovali čili odpadával z nich trus, což nevím, je-li lepší. Střevní problémy poddaných se nejspíš během feudálního útlaku upravily, a pokud ne, tak na to panstvo zase tak nedbalo, každopádně začátkem 18. století, když veltruské panství vyženil přičinlivý Václav Antonín Chotek, rozhodl se tu postavit zámeček, jejž lze považovat za perlu barokního rozkošnictví v Čechách.  

Teprve nedávno se ustálil kunsthistorický názor, že architektonicky jde o ideové dílo Giovanniho Battisty Alliprandiho, jednoho z těch italských mistrů ve službách české zemské šlechty, kteří našli domov v Čechách: Alliprandi se narodil v severní Itálii, přes Vídeň se dostal do Prahy, dům měl na Hradčanech a zemřel nečekaně roku 1720 v Litomyšli. Hrabě Chotek si ho najal snad v roce 1704, a jak se lze dočíst v odborné literatuře (Ivo Cerman: Chotkové – příběh úřednické šlechty), nejspíš ho i instruoval, že se má inspirovat v nedávno postaveném zámečku knížete Althanna na okraji Vídně v Rossau. Stavba ve tvaru X čili ondřejovského kříže byla forma, jež šla tehdy do módy: též se tomu druhu staveb říkalo Windmühlentypus, tedy „větrný mlýn“. Popsat to lze tak, že je to cylindr, z něhož vycházejí zkřížená ramena, v každém případě taková veselá stavba, jejíž tvar se pak také ujal pro věznice, neboť z té středové věže je dobrý výhled. 

Základní stavba měla být dokončena v roce 1716, ale ve zdokonalování se pokračovalo dál, kolem se měl mihnout i Santini a později Fr. M. Kaňka, prostě smetánka českého baroka, ke které musíme připočíst dílnu sochaře Matyáše Bernarda Brauna, jejíž výtvory stojí kolem čestného dvora (alegorie měsíců), nebo vzpínající se koně na schodišti u saly terreny, což je dílo tyrolského sochaře Franze Antona Kuena, kterého Chotkové zřejmě přilákali do Čech. Ti koně jsou netrpěliví, neboť cítí, že se chystá honitba, a oni se nemohou dočkat: zámeček byl totiž původně lovecký. V průběhu staletí se stal spíš rekreačním, lze-li to tak nazvat, neboť byl majiteli, tedy Chotkovými, využíván především v létě, kdy to tu bylo přirozeně nejpříjemnější, neboť stačilo vyjít ze zámku a aristokrat se ocitl v přírodní nádheře, v jednom z nejkrásnějších parků v Čechách, ne-li ve střední Evropě. 

To v podstatě platí doposud. Veltruský park je kouzelné místo, jehož blízkost Praze vyvolává obavu, že by se o něm spíš nemělo moc psát, aby se tam nehrnuli všichni. A mělo by se tedy raději diskrétně mlčet, případně podávat zprávu vybraným a elitním jedincům. Za ně však je jistě možné považovat čtenáře tohoto seriálu (a našeho časopisu vůbec), proto snad nic nezkazím, když tu existenci veltruského parku a zámku prozradím: jistě jste o něm zatím nikdy neslyšeli… Možná v Malé mořské víle, v tom filmu, ze kterého citlivější dětská duše onemocní, tak tam bydlí ten zrádný princ. Takže ano, ten park existuje, je volně přístupný, i když se na noc a za velkého větru zavírá. Lze jím procházet, jezdit na kole i vozit se v kočáře a snad i cválat na koni, když se objednáte. Když nespatříte muflony, lze se v „holandském lesním domě“, kde vám občanské sdružení nabídne koláč, setkat s oslem a lamou, kteří jsou spřáteleni. Cesty jsou dobře upravené a srozumitelně značené. Od jednoho konce k druhému, od jihu k severu, od jižní brány k červenému mlýnu, kde je teď domov seniorů, je to asi pět kilometrů, ale lze to zvládnout. Když je člověk unaven, osvěží se pohledem na hladinu protékajících pobočních ramen Vltavy, případně do nich může ponořit aspoň chodidla. Jest to totiž park zčásti též vodní. Někdy i podvodní.  

Paradoxní je, že za svůj vznik vděčí jeden z nejkrásnějších zámeckých parků v Čechách právě těm záplavám. Zámek obklopovala původně barokní zahrada francouzského typu, jejíž nepatrné zbytky si lze představit na tzv. čestném dvoře. V roce 1764 park zničila mohutná povodeň. Když se dvacet let nato vylila řeka znovu a našla si nové řečiště, rozhodl se hrabě Jan Rudolf Chotek pro radikální krok. V duchu tehdejších teorií o zahradním umění (byla to doba návratu k přirozenosti, doba J.-J. Rousseaua a romantického sentimentalismu) nechal staré řečiště přeměnit v umělý průplav a ze vzniklého ostrova vytvořil přírodně-krajinářský park typu anglického. Měl spojovat účelnost s krásou: na jedné straně vzorné hospodářství, hned vedle malebná iluze co nejpřírodnějšího stavu obohacená o pitoreskní stavby chrámků, umělé zříceniny, jeskyně a jiné kuriozity. Podle anglických vzorů je od roku 1792 doplňoval pražský stavitel Matyáš (Matthias) Hummel: mimochodem, jeho dům stojí dodnes na Kampě: známější je jako Trnkův dům. Za časů, kdy ve Francii klapala gilotina, se ve veltruském parku aristokratičtí romantici či spíše preromantici mohli scházet v novotou zářícím Chrámku přátel venkova a zahrad nebo v nějaké podobné ušlechtilé boudičce, jež jsou tu rozsety po lužní krajině: Laudonův pavilon, Čínská bažantnice, Pavilon Marie Terezie: ten je tu vztyčen na paměť přenocování panovnice v roce 1754. Byla tu se svým chotěm Františkem Štěpánem, záminkou byla účast na „první průmyslové výstavě“ v českých zemích, kterou tu uspořádal hrabě Rudolf Chotek. Vůbec ti Chotkové byli zajímavá rodina, vysocí a schopní úředníci ve službách císařského dvora, zdatní organizátoři a reformátoři, stavitelé a šlechtitelé. Do českých a přímo pražských dějin se nejsilněji zapsal hrabě Karel Chotek, na nějž můžeme myslet vždy, jedeme-li tramvají tou serpentinou z Malé Strany nahoru. Jeho vnučka Žofie byla nešťastná morganatická hraběnka Chotková, kterou zastřelil vrah v Sarajevu. Poslední Chotkové žili ve Veltrusích do května 1945, pak přišly Benešovy dekrety. Starý český rod, který se ale vyšvihl až v posledních dvou staletích, vymřel v Rakousku hrabětem Karlem v roce 1970.

V září 2002, pár týdnů po povodních, jsem se na zničený park byl podívat. V krátkém článku jsem to pak popsal takto: „Poutník, který vstoupí do zámeckého parku ve Veltrusech z jižní strany, jde dlouho s iluzí, že škody způsobené povodněmi nemusí být tak hrozné. Cestou po dlouhé aleji, která spojuje zámecké nádvoří s horním cípem parku, však přibývá vyvrácených stromů, naplavených kmenů a skrumáží nejrůznějšího harampádí. Mezi cáry igelitu, umělohmotnými lahvemi, pneumatikami a jiným civilizačním odpadem lze spatřit také sudy s chemikáliemi, podle všeho pozdrav z kralupského Kaučuku. Nejsevernější výběžek parku s Pavilonem Marie Terezie je dosud nepřístupný i pro odklízecí čety. Za troskami Egyptského kabinetu, což je honosný název pro můstek se sochou sfingy a malý chrámek vytesaný ve skále, je dál jen pralesní močál s oblaky komárů. Kousek odtud teče již klidně Vltava, jež zde, na svém dolním toku, páchala největší škody. (…) Z parku vede cesta zpět k zámku, jemuž se v zámecké architektuře říká ,maison de plaisance‘. Voda tu dva dny dosahovala do výše 1,2 metru a olizovala polovinu saly terreny, ale její dílo lze nyní poznat jen podle čáry na omítce. Bezprostřední okolí, především čestný dvůr, je již uklizeno, trávník se zelená, růže kvetou. Mnohem horší je to uvnitř, kde jsou v přízemí zničené dřevěné podlahy, vnitřní omítky, poškozena je elektroinstalace a několik nástěnných maleb etc. Obavy lze mít, co se zdmi udělá zima. Zatím v zámeckém rybníčku plavou tři věrné zlaté rybky. Na odstranění škod bude třeba vynaložit dle předběžných odhadů kolem dvou set milionů, z toho na zámek dvacet milionů. Tragický je případ stáda daňků, chovaných v místní oboře. Z šedesáti hlav jich zatím napočítali jen dvacet.“

Skoro po sedmnácti letech je těch daňků už zase asi padesát, ale to jsem jen slyšel, sám jsem teď neviděl jediného. Park má přes tři sta hektarů a oni rozumně trávili denní čas v jeho stinné lesní části. Po té části, která byla zalitá sluncem, se ubírali výletníci, kterých tu v dubnovou neděli bylo tak akorát, aby z toho neměl neurotik újmu. A zdálo se, že mezi stromy tančila malá mořská víla.

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/