komentář

Český antikatolicismus je naším antisemitismem

komentář
Český antikatolicismus je naším antisemitismem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zdanění církevních restitucí, přesněji zdanění náhrad za nevydaný majetek, je pokračováním historické krádeže, jež se odvolává k těm nejhorším sklonům, které v tomhle národě existují. Je-li totiž v českém kolektivním povědomí nějaká společná cisterna negace, z níž lze čerpat kapalinu do emočních nádrží, pak je to zapšklý antiklerikalismus, či přesněji antikatolicismus. Je to taková jistota, že by se nejspíš zdejšího přesvědčení držela, i kdyby tu už žádní katolíci nebyli. Spolehlivost českého antikatolicismu je tu o to silnější, oč silněji byla v minulém století tato církev pronásledována, likvidována a vysmívána. Je to vytlačované špatné svědomí, pokrytecky se maskující jako demokratismus, sociální spravedlnost a pokrokový světonázor. 

Tak jako některé jiné národy jsou historicky zatížené afektem antisemitismu, jsou Čechy – méně Morava – náchylné k představám o protinárodní a protilidové podstatě katolicismu. Je běžné setkat se s tvrzením, že katolíci byli spojenci nacismu, že vítali Hitlera, že zrazovali vlast. Takovým lidem, a nejsou to jen komunisté, je marné vypočítávat fakta o pronásledování církve za nacismu a za komunismu. O počtu vězněných kněží, o konfliktech církve s nacistickým státem kvůli programu eutanazie, o pohanském, a tedy zásadně protikřesťanském charakteru Hitlerova režimu, který řešení „církevní otázky“ jen odkládal na dobu po vítězném skončení války. V Čechách, kde počet za protektorátu vězněných kněží nebyl vůbec zanedbatelný, se takhle argumentovalo brzy po válce. V procesech s „vatikánskými pomahači zahraničních agentů“ šli do pracovních táborů často titíž kněží, kteří pár let předtím poznali kriminály nacistické. Spor s takovými názory není jen sporem ateistů a věřících, není to jen spor církevní restituce: ten je složitý a jejich forma není možná úplně šťastná. Ten spor je jiný: o svědomí.

Je ale pravda, že nepřátelství ke katolické církvi nepřinesla až komunistická totalita, ta byla v Čechách, opět méně už na Moravě, přítomna od obrození, přetrvala přes první republiku a mohutně zesílila, obohacena o rusofilské slovjanofilství, po roce 1945. Režim pak po únoru 1948 sám sebe interpretoval jako naplnění a dovršení této linie, jejímž dávným počátkem bylo husitství. „Svou novou lidově demokratickou republiku chceme vybudovat jako moderní Tábor, Tábor dvacátého století,“ prohlásil rok po puči Klement Gottwald a dodal: „Již nikdy nesmějí po Táboru přijít Lipany! Tomu musí náš lid svorným úsilím zabránit.“ A zabránil. 

Je jistě zbytečné si namlouvat, že historie stojí v popředí zájmu široké veřejnosti. Tedy, ona stojí, ale taková, jakou má veřejnost ráda a ve které se po svém vyzná. Především je to ta, již zná z populárních zpracování školských látek: ta je trvalá, zakořeněná a zpráva BIS o školní indoktrinaci, jakkoli podivná, má v tomhle pravdu. Tuto představu o pravé české historii vstřebával v nějaké míře každý Čech starší čtyřiceti let – a injektáž kape do žil dál. Mám na mysli především Vávrovu „husitskou trilogii“ (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem), o které by se dalo říci, že je dílem s největším dosahem na vytváření historických představ a stereotypů. Už dávno je možné číst dobré historické knihy o této fázi českých dějin, ale to nic nezmění na jistotě, že Jan Hus a Jan Žižka a ta šelma ryšavá Zikmund byli právě takoví a útlak středověkého lidu tak nesnesitelný, panstvo tak zrádné a církev tak prohnilá, jak to v onom filmu klasik Vávra představil. Po desítky let to tak vídaly zástupy, ať již do kina přivedené povinně na školní představení, či pak dílo konzumující v mnohých reprízách televizních. Ta setba padla na úrodnou půdu a ujala se. V boji proti nenasytné církvi pokračuje dál.