Zdanění církevních restitucí, přesněji zdanění náhrad za nevydaný majetek, je pokračováním historické krádeže, jež se odvolává k těm nejhorším sklonům, které v tomhle národě existují. Je-li totiž v českém kolektivním povědomí nějaká společná cisterna negace, z níž lze čerpat kapalinu do emočních nádrží, pak je to zapšklý antiklerikalismus, či přesněji antikatolicismus. Je to taková jistota, že by se nejspíš zdejšího přesvědčení držela, i kdyby tu už žádní katolíci nebyli. Spolehlivost českého antikatolicismu je tu o to silnější, oč silněji byla v minulém století tato církev pronásledována, likvidována a vysmívána. Je to vytlačované špatné svědomí, pokrytecky se maskující jako demokratismus, sociální spravedlnost a pokrokový světonázor. 

Tak jako některé jiné národy jsou historicky zatížené afektem antisemitismu, jsou Čechy – méně Morava – náchylné k představám o protinárodní a protilidové podstatě katolicismu. Je běžné setkat se s tvrzením, že katolíci byli spojenci nacismu, že vítali Hitlera, že zrazovali vlast. Takovým lidem, a nejsou to jen komunisté, je marné vypočítávat fakta o pronásledování církve za nacismu a za komunismu. O počtu vězněných kněží, o konfliktech církve s nacistickým státem kvůli programu eutanazie, o pohanském, a tedy zásadně protikřesťanském charakteru Hitlerova režimu, který řešení „církevní otázky“ jen odkládal na dobu po vítězném skončení války. V Čechách, kde počet za protektorátu vězněných kněží nebyl vůbec zanedbatelný, se takhle argumentovalo brzy po válce. V procesech s „vatikánskými pomahači zahraničních agentů“ šli do pracovních táborů často titíž kněží, kteří pár let předtím poznali kriminály nacistické. Spor s takovými názory není jen sporem ateistů a věřících, není to jen spor církevní restituce: ten je složitý a jejich forma není možná úplně šťastná. Ten spor je jiný: o svědomí.

Je ale pravda, že nepřátelství ke katolické církvi nepřinesla až komunistická totalita, ta byla v Čechách, opět méně už na Moravě, přítomna od obrození, přetrvala přes první republiku a mohutně zesílila, obohacena o rusofilské slovjanofilství, po roce 1945. Režim pak po únoru 1948 sám sebe interpretoval jako naplnění a dovršení této linie, jejímž dávným počátkem bylo husitství. „Svou novou lidově demokratickou republiku chceme vybudovat jako moderní Tábor, Tábor dvacátého století,“ prohlásil rok po puči Klement Gottwald a dodal: „Již nikdy nesmějí po Táboru přijít Lipany! Tomu musí náš lid svorným úsilím zabránit.“ A zabránil. 

Je jistě zbytečné si namlouvat, že historie stojí v popředí zájmu široké veřejnosti. Tedy, ona stojí, ale taková, jakou má veřejnost ráda a ve které se po svém vyzná. Především je to ta, již zná z populárních zpracování školských látek: ta je trvalá, zakořeněná a zpráva BIS o školní indoktrinaci, jakkoli podivná, má v tomhle pravdu. Tuto představu o pravé české historii vstřebával v nějaké míře každý Čech starší čtyřiceti let – a injektáž kape do žil dál. Mám na mysli především Vávrovu „husitskou trilogii“ (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem), o které by se dalo říci, že je dílem s největším dosahem na vytváření historických představ a stereotypů. Už dávno je možné číst dobré historické knihy o této fázi českých dějin, ale to nic nezmění na jistotě, že Jan Hus a Jan Žižka a ta šelma ryšavá Zikmund byli právě takoví a útlak středověkého lidu tak nesnesitelný, panstvo tak zrádné a církev tak prohnilá, jak to v onom filmu klasik Vávra představil. Po desítky let to tak vídaly zástupy, ať již do kina přivedené povinně na školní představení, či pak dílo konzumující v mnohých reprízách televizních. Ta setba padla na úrodnou půdu a ujala se. V boji proti nenasytné církvi pokračuje dál.