Odvysíláním posledního dílu šesté série skončil seriál The Americans (Takoví normální Američané). Možná je to až přelomová událost, uzavřela se tím jedna významná éra televizní produkce, respektive té její části, pro niž se v Česku zažil protivný termín „quality TV“. Ta éra začala s prvními ambiciózními serializovanými dramaty, která publiku v několika sezonách ukázala, že vyprávění v téhle formě má v sobě potenciál pro skutečnou velikost, že tímhle způsobem je možné podat strhující příběh, který zároveň nese nějaký univerzální přesah, může být nějakým způsobem spřízněný třeba s klasickou tragédií.

Ty první „velké“ seriály všechny vycházely z nějakého etablovaného žánru. Policejní odznak z policejního dramatu, Rodina Sopranových z dramatu mafiánského, The Americans ze špionážního příběhu… Všechny také vyprávěly příběh antihrdiny. Podobně i hrdinové The Americans, Elizabeth (Keri Russellová) a Philip  (Matthew Rhys) Jenningsovi, jsou sovětští špioni v osmdesátých letech, tzv. ilegálové, kteří byli před mnoha lety vysazeni na americké území, aby tam splynuli, vytvořili si krycí identitu. Naoko ideální americká rodina s dvěma dospívajícími dětmi, kromě toho ale dokonale vycvičení operativci, mistři převleků, svůdci a taky zabijáci. V úvodu první série se dočkají překvapení – do jejich bezprostředního sousedství se s rodinou nastěhuje agent FBI Stan (Noah Emmerich), který pracuje v oddělení kontrarozvědky. Může to znít jako premisa nějaké komedie nebo oddychové a trochu parodické střílečky.  

Seriál The Americans se ale od téhle výchozí situace odrazil k vážnému dramatu, které jeho hlavní tvůrci, Joe Weisberg a Joel Fields, dokázali pozoruhodně dobře vyvážit. Trochu retro s neokázale, ale dobře provedenou dobovou atmosférou a skvěle vybranými písněmi, trochu thriller s mnoha komplikovanými a často morálně nejednoznačnými špionážními zápletkami, značně vysokou úmrtností mezi vedlejšími postavami a sekvencemi místy napínavými tak, jak se zadaří jen vzácně. Především byl ale seriál pronikavou a někdy až zdrcující studií života ve lži. To téma se špionážním příběhem organicky souvisí – lhaní má špion v popisu práce. Málokdy jsou ale důsledky toho popsány tak nesmlouvavě a s přesahem jaksi i mimo obor. Všechny vztahy jsou v The Americans kontaminované lží – vztah protagonistů, kteří i to manželství před světem dlouho jen hráli a ledacos skrývají i jeden před druhým. Jejich vztah k dětem, které žijí v nevědomosti o tom, co jejich rodiče vlastně dělají. Vztah ke Stanovi, jenž se brzy stane Philipovým nejlepším přítelem. Vztahy k „řídícím orgánům“ Philipa a Elizabeth i k množství lidí, s nimiž se pracovně potkávají (aby je pak třeba zničili nebo zabili) a před nimiž musejí také něco předstírat, někdy i lásku či zájem. Lež je prostoupená celým světem toho seriálu, sahajícím od Washingtonu přes Moskvu až po internační tábor v Sovětském svazu. V nějaké míře v ní žijí všichni. A nakonec i ta sovětská vlast, v jejímž jménu Philip a Elizabeth páchají zločiny, jim lže – děláte to pro světový mír, pro lidi, ne pro režim a jeho vrchnost, které už ani pořádně neznáte.  

Cena, kterou si lež na hrdinech vybírá, je sezonu od sezony vyšší, stejně jako sázky, o něž jde v hrách, kterých se Philip a Elizabeth účastní. Mnoho z těch „nakažených vztahů“, vylhaných citů se ale dá nahlédnout inverzní optikou. Jako chvíle, v nichž si hrdinové i další postavy pokoušejí vydobýt v prolhaném světě alespoň kousek pravdy, dotknout se taky něčeho skutečnějšího v životě, jehož je lež neodstranitelným základem. I díky tomu se třeba Philipovo fingované „manželství“ se sekretářkou Marthou z FBI stává kromě nechutné manipulace i čímsi tragičtějším, smutnějším, protože také v něčem opravdovým. Dvě hlavní postavy se pod neustálým tlakem chovají protichůdným způsobem, Elizabeth se zarputile drží své iluze o Sovětském svazu, razantně potlačuje pochybnosti, je oddaná a oddanost vyžaduje. Žije v přesvědčení, že nesnáší neupřímnost, lež, zároveň všem lže. Philip je z manželské dvojice ten nepevnější, prochází jednou krizí za druhou, je také ten víc „poameričtělý“. Vlastně ho baví vést cestovní kancelář a užívat si života po americku, i na svoje vnitřní problémy hledá odpověď typicky americkým způsobem – v módním psychoterapeutickém semináři. Postavy The Americans, loajální k té či oné straně studené války, lžou ve jménu čehosi většího. Velké ideály jako by existovaly jen jako alibi, nebo destruktivní síla, která vede člověka k tomu, aby ničil svůj osobní „malý“ svět. I tenhle pohled ale autoři zpochybňují, stejně jako na zmanipulovaných vztazích může být kus vnitřní pravdivosti, tak i ty velké ničivé loajality jsou nakonec upnuty k něčemu skutečně reálnému, co třeba musí mít přednost před city jednotlivce.

To, že šestá sezona The Americans bude poslední, bylo ohlášeno už po konci čtvrté. Autorům to dalo čas všechno k finále nasměrovat, připravit konec, který nebude náhlý. Možná to seriál v jednom ohledu poškodilo – jeho předposlední sezona byla spíš expozicí k tomu finále, jako samostatná a v nějaké míře uzavřená řada se vnímat nedala. Pokud ale někdo v The Americans ztrácel víru, byla v poslední řadě obnovena. Možná víc než to. O vyvrcholení The Americans může jeden napsat, že bylo mistrné, a ani se přitom nezačervenat. Děj seriálu v poslední sezoně poskočí o tři roky, do času summitů Reagan–Gorbačov a rozhovorů o odzbrojení a taky perestrojky a uvolňování poměrů v SSSR. Ne každému v KGB se to pochopitelně líbí. Elizabeth už všechnu špionážní práci dělá sama, vyčerpaný Philip odešel do „předčasného důchodu“. Jeho ženu ale oslovila ta temná strana sovětských vnitropolitických bojů, ukládá jí čím dál nebezpečnější úkoly. Nic se nedaří, jen přibývají mrtví. Stoupenci Gorbačovova vedení v sovětských tajných službách ale mají taky svoje plány a potřebují spojence na americké půdě… Agent Stan Beeman mezitím získává další a další důvody dívat se na svoje sousedy a přátele s podezřením…

Dobré finále má diváka v něčem překvapit, především ale má vyrůstat z příběhu, který mu předcházel, jeho aktérů a taky témat. Dokázat to se Weisbergovi a Fieldsovi podařilo opravdu skvěle. Fanoušci seriálu samozřejmě spekulovali, jak se děj vyvine, kdo všechno ve finále umře, jestli Stan konečně Jenningsovy odhalí, jestli hrdinové budou nějakým způsobem potrestáni za svoje zločiny. Autoři na ty nejpodstatnější otázky odpověděli, zároveň v jiném duchu, než publikum dost možná předpokládalo. Zůstali přitom věrní tomu, co jejich dílo činilo výjimečným. Po tom všem, co se v The Americans už stalo, se moudře rozhodli to nějak netrumfovat, nepřinášet finále, které by všechno přebilo počtem mrtvých a vůbec akcí. V šesté sérii se toho stane hodně, tempo seriálu ale nijak výrazně negraduje, pořád respektuje ducha The Americans. K němu patří, že ta špionážní a teď už skutečně světodějná rovina má v příběhu stejný prostor jako komunikace mezi Elizabeth a smrtelně nemocnou malířkou, která se ženu, o níž se domnívá, že je zdravotní sestra, pokouší naučit základy kreslení a povídá si s ní o umění (a tím nevědomky podrývá Elizabethinu léta budovanou obranu). Nakonec ta akční politická složka příběhu je vyřešena relativně jednoduše, vyvrcholení The Americans je pak skoro až civilní, dramatická akce v něm téměř absentuje. Místo ní přichází sled brilantně napsaných, zahraných a snímaných setkání a tichých okamžiků. Autoři v nich ukázali, že skutečné vyvrcholení nemusí přijít ve chvílích, kdy se vše dá do pohybu a kdy promlouvají zbraně. Smutnou katarzi hrdinům přinášejí slova nebo jejich absence, stejně tak ten přivolávaný trest nemusí zprostředkovat justice a vůbec nemusí být okázale krvavý. Joe Weisberg a Joel Fields věděli, že jejich story na konec nepotřebuje zvučnou a překvapivou pointu, ale spíš vnitřní pravdu. A dokázali ten záměr naplnit s ohromující jistotou i invencí. K jednomu z emocionálních vrcholů finále hraje píseň, jejíž volba může působit až šokujícím způsobem – protože je strašně moc známá a ohraná. Autoři s ní ale dokážou pracovat tak invenčně, až to skoro bere dech, pokud je tedy divák v tom okamžiku schopný vnímat něco jiného než vlastní slzy. Špionážní thriller v závěru The Americans udělal místo tiché tragédii, tomu správnému konci pro příběh, který od začátku nesl dotek velikosti.

Čerstvější televizní tvorba má už jiné ambice než ty velké seriály z počátku století. V módě je spojování nesourodého, sci-fi, místo seriálů rozklenutých přes několik sezon se – alespoň v žánru dramatu – objevuje formát tzv. antologie, tedy příběh serializovaný v jedné sezoně, který se může o rok později vrátit, ale už s jinou story a jinými postavami, to spojení spočívá spíš ve stylu a duchu seriálu. Má to své výhody, toho, kdo by si teď chtěl nakoukat The Americans, čeká 75 dílů. I tak se ale dá říct, že pokud s finále The Americans skončila jedna éra, skončila velkolepě.