Musíme motivovat lidi, aby pracovali co nejdéle

Musíme motivovat lidi, aby pracovali co nejdéle

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rektorka brněnské Mendelovy univerzity je vycházející hvězdou veřejné debaty o tom, co lidi přes všechny kulturní války zajímá nejvíc. O životní úrovni. O rovnosti, platech, penzích a důchodech. Prosazuje výrazně vyšší zdanění bohatých lidí i velkých firem. Je předsedkyní vládní Komise pro spravedlivé důchody. Umí mluvit, ví, co chce, a nebojí se veřejných střetů. Takových ekonomů nemá moc česká pravice ani levice.

Z vysokých škol se staly masové instituce, kde se výrazně snižují nároky. Vy sama jste loni krátce po nástupu do funkce řekla, že studenti nejsou elita, protože nemají příležitost studovat v elitním prostředí.

Není to chyba univerzit. Je to chyba vládní politiky. Systém vysokoškolského vzdělání u nás bohužel vede k masovosti, nikoli k elitnosti. Je to výsledek neschopnosti přijít s nějakou reformou financování vysokých škol. V minulosti se vysoké školy financovaly podle počtu studentů. Přirozeně jich nabíraly co nejvíc. Neslo to nejvíc peněz. Byly k tomu přímo motivovány. To se ukázalo jako strategie, která nevede k zajištění kvalitního vzdělání.

Co by se mělo na univerzitách změnit?

Je to potřeba zasadit do reality. Když se sjednotilo Německo, tak to bývalé východní Německo bylo na stejné startovací čáře jako my. Jenomže se tam skutečně udělala zásadní reforma vysokých škol. V západním Německu už tehdy fungoval systém profesorských židlí. Tam akademik dostane profesorské místo na omezenou dobu, třeba čtyři roky. Buď je dobrý a univerzita mu tu jeho židli nabídne dál, nebo další nabídku nedostane, a holt musí jít někam jinam do výběrového řízení. Nejsou to doživotní místa. Ten systém nutí akademiky něco dělat. Ve východním Německu to tak nefungovalo. A Němci to rozšířili i do východní části země. Všechny doživotní profesorské a docentské židle byly zrušeny a na tyto pozice byla vypsána nová výběrová řízení. Tím se úplně obměnily profesorské sbory. Zároveň se ale na východě Německa do univerzit investovaly obrovské částky. Dneska se podívejte, kde jsou vysoké školy ve východní části Německa a kde jsou ve světových žebříčcích ty v České republice. Tohle je základ reformy vysokých škol. Věc, které jsme za třicet let svobody nebyli schopni. Byla to jedinečná příležitost, jak systém reformovat západním stylem a zavést konkurenci mezi profesory. Už to bylo v návrhu novely vysokoškolského zákona. Nakonec to ale neprošlo. Přirozeně to spoustě lidí s jistotou celoživotních akademických míst vadilo.

Je také potřeba změnit financování škol.

Určitě by se nemělo odvíjet od počtu studentů. Při poslední změně byla pravidla rozpočtů vysokých škol rozšířena i o ukazatele kvality. Utekla nám ale doba, kdy jsme v 90. letech měli udělat zásadní reformu vysokých škol. Dnes na to doplácíme. Kromě systému ale zaostáváme i v penězích, které z veřejných zdrojů do vysokoškolského vzdělání dáváme. Když se podíváte, kolik procent HDP tam plyne, tak jsme na tom ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie dost bídně.

Chodí dnes na vysoké školy příliš mnoho lidí?

To si nemyslím. Pokud se podíváte na procento vysokoškolsky vzdělaných lidí u nás a v západní Evropě, tak je jich tady pořád o dost méně. Školy by ale měly být výběrové. Bakalářské obory mohou být relativně masové. Něco jiného jsou ale navazující magisterské a doktorské obory.

Jak hodnotíte rozhodnutí vlády zrušit povinnou státní maturitu z matematiky?

Matematika je nesmírně důležitá. Každý by měl mít vzdělání z matematiky. Je to základ pro poznání v dalších oblastech. Upřímně vůbec nechápu, že diskutujeme o tom, jestli by maturita z matematiky měla být povinná.

Je to čistý populismus. Studenti se jí bojí a nezvládají ji. Tak jim politici sníží laťku.

Matematika se úplně přirozeně prolíná všemi vědními obory. Co jiného už by se při maturitě mělo zkoušet?

Vedete Komisi pro spravedlivé důchody. V čem jsou dnes nespravedlivé?

Z mého pohledu jsou nespravedlivé v tom, že nedokážou pořádně ocenit práci pečujících osob. Ať už se v rodině starají o děti, nebo o staré a nemocné rodiče, když suplují nefungující sociální služby státu – nedostatek školek a domovů důchodců.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj naopak dlouho upozorňuje, že máme nejvíc rovnostářské a nejméně zásluhové důchody ze všech vyspělých zemí.

To je pravda. Nerovnosti, které vznikají mimo systém, jsou tak velké, že i když ten důchodový systém, přestože je tak rovnostářský, jak říkáte, „je přemele“, pořád vytváří velké nerovnosti. Péče o děti a staré rodiče se na rozdíl od příjmů z práce nepočítá v důchodech mezi zásluhy. A mnoho lidí, především žen, nemůže jít pracovat, protože se o děti a staré rodiče musí starat. Tak jako stát při nedávném populačním boomu nestíhal stavět školky, tak dnes při stárnoucí společnosti nestíhá stavět domovy důchodců.

Je nejvyšší čas začít uvažovat o tom, jak lidi v práci udržet. - Foto: Jan Zatorsky

Není lepší, když se o děti a staré lidi stará rodina než stát? Je to volba.

To volba sice je. Problém byl ale v tom, že ti, kdo chtěli dát dítě do školky, nemohli sehnat místo. To stejné nás čeká se sociálními službami a péčí o staré lidi. Už dnes je problém nějak zajistit péči o staré a nemocné lidi v domácnosti, když pracujete. Proto bude spousta lidí chodit do předčasných důchodů nebo jen odejdou z práce, aby mohli o své staré rodiče pečovat. Můžeme diskutovat o tom, že to budou z osmdesáti, devadesáti procent ženy. Já říkám, že muži to rozhodně nebudou. Proto je potřeba se s podceněním péče v rodině u důchodů vyrovnat.

Jak péči v rodině ocenit?

Už jsme v důchodové komisi dva návrhy schválili. Nejvíc třeskutý je politicky společný vyměřovací základ manželů pro důchod. Prakticky to znamená, že manželé by brali stejný důchod, i když během pracovní kariéry měli rozdílné příjmy. Roky jsem se snažila, aby se to podařilo prosadit. Bohužel to neprošlo.

Komu to vadilo?

Padaly argumenty, třeba že bohatí muži se budou méně ženit. Nebo že chudáci muži, co se rozvedou. Na jejich důchod budou mít nárok třeba tři manželky. Komise se nakonec dohodla, že se bude pracovat s takzvaným fiktivním vyměřovacím základem. Kdy se prostě roky, které člověk stráví v domácnosti péčí o děti nebo staré rodiče, nějak finančně ohodnotí. A povede se debata, podle čeho. Možností je spousta. Od průměrné mzdy přes předchozí výdělky po medián mezd.

Reforma čistě státem vyplácených důchodů, jaké máme my, má ale jenom tři řešení, jak penze udělat udržitelné. Buď můžete zvýšit příjmy na ně, to znamená sociální pojištění.

To bych chtěla jasně říct. Pro zvyšování odvodů sociálního pojištění rozhodně není prostor.

Nebo oddálíte odchod do důchodu, což odmítáte.

Neprodlužovala bych věk direktivně. Hledala bych způsob, jak motivovat lidi, aby pracovali co nejdéle. Vidím to myšlení starších lidí tady na univerzitě. Já mám věk na důchod, tak do něj odcházím. Berou to tak, že jim vznikne nárok na důchod, tak ho prostě využijí. Je potřeba lidi motivovat, aby v práci zůstali. Hlavně pokud je ta práce baví.

Život se tak prodloužil, že při současných důchodech tráví lidé v penzi často čtvrtinu života. Není potřeba tu aktivní část protáhnout?

Je nejvyšší čas začít uvažovat o tom, jak je v práci udržet. Různými částečnými úvazky, osvobozením od odvodů pojistného nebo daní. Ti lidé jsou v pětašedesáti studnicí moudrosti, kterou by mohli předávat dál a společnost tím obohacovat. Často už nevydrží vysoké pracovní tempo celý den. Ale proč by měli sedět pasivně doma? Pojďme se bavit o čemkoli, co je udrží v práci. O jakékoli snížené sazbě daní, speciálním odpočtu. O čemkoli, co pro ně udělá atraktivním, když budou dál pracovat. Musíme motivovat všechny, kdo fyzicky a psychicky pracovat mohou, aby v práci zůstali co nejdéle. I mentálně je hrozně důležité, aby si člověk udržel společenské kontakty. Britové mají speciální ministerstvo pro osamělost důchodů. To hledá různé cesty, jak starší lidi udržet v čilém společenském životě. Výzkumy jasně říkají, že když člověk žije osaměle, má mnohem méně kvalitní život. Je mnohem víc nemocný. Má to další souvislosti. Když je člověk aktivní, je mnohem menší riziko, že ho zasáhne Alzheimerova choroba, tedy stařecká demence. To je obrovský problém dnešní stárnoucí společnosti.

Výška důchodu ve srovnání s platem během kariéry bude klesat.

Stát by měl lidem jasně říct, že to, co dostanou v penzi, jim rozhodně nenahradí jejich životní úroveň během pracovní kariéry. Že je to minimum a oni se musí sami postarat, aby si životní úroveň udrželi. Od dvaceti třiceti let musejí lidé jasně vědět, že na staří je třeba se zajistit. Mladší lidé, především z nižších vrstev, ale bohužel vůbec nevyrůstají v povědomí, že by se na stáří měli nějak zajistit. Ve kterém předmětu se ve škole dovědí, jak funguje důchodový systém? V žádném. Možná okrajově v nějaké občanské výchově.

Důchody jsou velmi rovnostářské. Málo se do nich promítají příjmy. Není strop na sociální pojištění na úrovni 130 tisíc korun měsíčně nastaven příliš vysoko? V Německu jsou od pojistného na důchody právě kvůli rovnostářství systému osvobozeny příjmy nad 1,6násobek průměrného platu. Podle tohoto modelu by u nás ta hranice byla na částce 55 tisíc korun měsíčně.

Pojďte se podívat. Já vám něco ukážu (otevírá grafy v počítači). Lidé s vysokými příjmy platí mnohem nižší pojistné než střední třída. Ta má největší zátěž. Vám to připadne správné? Jedna věc je ten strop, ale především jsou od odvodů sociálního pojištění osvobozeny kapitálové příjmy. Na rozdíl od příjmů z práce. Pak tady máte živnostníky, osoby samostatně výdělečně činné, ti mají vyměřovací základ jen na úrovni padesáti procent svých příjmů. Na rozdíl od zaměstnanců. Vám připadá normální, že člověk, který vydělává ročně víc než jeden a půl milionu, má nižší celkovou daňovou sazbu než ten, kdo pracuje za průměrný plat? Mně ne. Je potřeba se vrátit k daňové progresi u daní z příjmů. Jsme zemí s jednou z největších nerovností v bohatství. Je tady horší než ve Spojených státech, kde se o ní na rozdíl od nás velmi intenzivně mluví.

Všechna data ukazují, že jsme jednou z nejvíc rovnostářských zemí s nejmenším počtem chudých lidí s příjmy pod 60 procenty průměru.

Pojďte se podívat (ukazuje další grafy). Tady je vidět, jaké procento bohatství akumuluje v Evropě jedno procento nejbohatších. Evropský průměr je 30 procent. U nás je to 36 procent. Jsme úplný unikát.

Je ale tím podstatným měřítkem, kolik bohatství má to procento nejbohatších. Jsou jiná měřítka jako GINI koeficient měřící celkovou nerovnost v zemi a podle něj jsme jednou z vůbec nejrovnostářštějších.

No tak se podívejte, kolik ovládá nejbohatších 10 procent. Je to 64 procent bohatství. To taky není žádná rovnostářská sláva. Nejen kvůli důchodům, ale hlavně kvůli nerovnosti je potřeba zásadně reformovat daňový systém. Daň z příjmů fyzických osob máme jednu z nejnižších v Evropě. Je potřeba ji zvednout a vrátit se k progresi, především u vysokopříjmových skupin obyvatelstva.

Jste specialistka na daně nadnárodních firem. Z Česka odtéká rekordní množství kapitálu. Sociální demokraté na to chtějí reagovat bankovní daní.

Nejsem zastánce bankovní daně a zdanění pojistných rezerv. Je to nesystémové a deformuje to hospodářskou soutěž. Zásadní reformu by potřebovala i daň z příjmů právnických osob. Vůči firmám stát vyvíjí až přehnaně tvrdou perzekuci. Třeba to pravidlo, že firma, která má všechno v pořádku a všechno platí, ručí i za své obchodní partnery. Pořád se přitahují šrouby. Existuje studie, která ukazuje, že od určité velikosti platí firmy jen třetinovou daň. To by ale mělo být přece úplně opačně. Proto by se měla zavést progresivní daň z příjmů právnických osob podle velikosti firmy. Základní funkcí daní je přerozdělení bohatství. Na to jsme v posledních letech rezignovali, stejně tak jako na koncepční daňovou politiku, jejímž prostřednictvím se dá dosahovat strategických cílů státu.

14. listopadu 2019