Bývalého policistu z amerického Minneapolisu Dereka Chauvina shledala porota vinným z vraždy George Floyda. Měl by to být okamžik katarze, alespoň to tak někteří komentátoři popisují. „Děkujeme ti, Georgi Floyde, za to, že jsi obětoval život pro spravedlnost,“ řekla k tomu mimo jiné předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová. Ilustruje to způsob, jakým byla Floydova smrt mediálně a jinak zpracována, narativ, jehož se stala součástí.

A právě o ty narativy v současné době jde především, jejich význam a potřebu udržet je „neznečištěné“ nějakou komplikací, dopad uplatňování těch narativů na skutečný svět jako kdyby byl lhostejný, nejlépe o něm pomlčet.

Smrt George Floyda byla hrozná a zbytečná, na to, aby se jí člověk cítil být pobouřen, případně začal přemýšlet o tom, zda způsob policejní práce ve Spojených státech náhodou nepotřebuje zásadní změnu, to úplně stačí. Není potřeba si namlouvat, že „obětoval život pro spravedlnost“, ráno toho dne, kdy byl zavražděn, jistě nic takového neměl v plánu, byl v tom ohledu úplně stejný jako naprostá většina lidí.

V měsících po zavraždění George Floyda převládl – v médiích a u velké části amerických elit – narativ, který, jak už upozornilo mnoho autorů, má značně náboženské rysy, nenabízí ale to, co může víra člověku dát. Má dědičný hřích, od něhož se odvíjí vše zlé, zjevené pravdy, s nimiž je nepřípustné polemizovat, trestá herezi, vyžaduje ritualizované úkony. Odpuštění ale v jeho světě neexistuje. Má ďábla – rasismus a některé další formy útlaku. A ďábel musí být zapuzen, vymýcen do posledního kořínku.

Samozřejmě by bylo absurdní tvrdit, že dávná i nedávnější historie Spojených států nebyly značně poznamenány rasismem, že dědictví toho rasismu není živé a tíživé, že rasismus v tamní společnosti neexistuje nadále. Ale pokud někdo v rasismu spatřuje kořen všeho zlého v té zemi a taky její myšlenkový fundament, je to taktéž absurdní. A pokud někdo na základě absurdní premisy konstruuje řešení reálných problémů reálného světa, těžko to může vést k dobrým výsledkům.

Jeden příklad za všechny. V rámci boje s rasismem došlo v některých velkých městech nikoliv k reformě policie a policejní práce (tu americké policejní sbory nepochybně z mnoha důvodů potřebují), ale k jejímu omezení – rozpočtovému a početnímu. Minulý rok zároveň dost výrazně – o čtyři tisíce – stoupl v Americe počet vražd, černí Američané, především ti mladí a žijící ve velkých městech, tvoří disproporčně velkou skupinu mezi oběťmi vražd i jejich pachateli, roste i počet dětí smrtelně zasažených při přestřelkách nebo při palbě z jedoucího auta. Ten nárůst jistě nemá jenom jedinou příčinu, nařízený „ústup“ policie z některých kritických oblastí na něm ale zjevně má svůj podíl. Jenomže z hlediska bojovníků svaté války proti rasismu to asi jsou nutné vedlejší ztráty, na některých „černých životech“ asi tolik nezáleží.