Ondřej Fous je zahradník. Ale ne obyčejný zahradník, i když lze mít za to, že každý zahradník je neobyčejný. Ondřej Fous je zahradník-aristokrat, který se přitom dal rostlinám do služeb. Má za sebou několik let praxe v Anglii, jako doma se pohybuje v evropských zahradách, ví všechno o historii zahrad a zná se se všemi zahradníky několik století dozadu. Vládne zámeckému zahradnictví v Ctěnicích na okraji Prahy, kde jsme zaliti sluncem a vůní květů spolu mluvili a mohlo by to být donekonečna. 

Jak jste se, Ondřeji, stal zahradníkem?

Narodil jsem se do toho. Jsem ze zahradnické rodiny, zahradníky jsou táta i máma. Naši předci se postupně ze sedláků, sadařů, včelařů stávali zahradníky. První regulérní zahradník byl dědeček. Původně vesnický štěpař, lidem rouboval štěpy na pláňata, to byla důležitá profese. To ho dovedlo k okrase, zamiloval se do šeříků. Zahradníci z Lán, kam docházel, mu poradili, že největší syringarium (šeříková zahrada) je v Molitorově u Kouřimi. Tak se tam dědeček vypravil, že si nějaké šeříky obstará, jenže oni mu nechtěli prodat jen rouby, pouze celé rostliny, ale dědeček je umluvil a šeříky získal. To byla rodinná legenda. Já jsem o tom nedávno našel záznam v ceníku z Molitorova z třicátých let, protože už patnáct let sbírám zahradnické ceníky, což je ohromný zdroj informací. A ten záznam tam je. Poprvé v roce 1936 se tam objevuje komerční nabídka roubů, přesně jak se u nás říkalo. On pak ty šeříky nasázel do tarasu rybníka podél naší zahrady a já se o ně dneska starám.

Mimochodem, šeříky pak udělaly velkou kariéru v květnu 1945. Ještě teď je to pro mnoho starších lidí kytka se zvláštním významem.

Ano, šeřík nebo lidově bez prošel zajímavou historií. Když se na konci 19. století ve Francii zahradníci milovali s malíři, bylo nesmírně oblíbené šlechtění leknínů, begonií, lilií a také šeříků. Zvlášť v tom vynikala slavná rodina Lemoinů, kteří platili za celebrity své doby a impresionisté jako Renoir nebo Monet, které si bez květin a zahrad nedovedeme představit, se s nimi dobře znali. A tihle botaničtí kouzelníci si mimořádně vyhráli právě se šeříky, které byli schopni vyšlechtit do nejrůznějších barev. Tehdy byl právě ve Francii na vyučenou František Thomayer (1856–1938), který pracoval pro známého zahradníka Eduarda Andrého. Vypracoval se tam, ale přece jen se vrátil roku 1880 do vlasti a vyhrál konkurz na hlavního pražského zahradníka. A tento Thomayer, bratr podobně slavného lékaře, se ve Francii naučil tomu, co tady nikdo v té podobě a rozsahu neuměl, tedy zakládat městské parky: do té doby byla většina parků spojena se šlechtickými paláci. Drtivá většina historických veřejných parků v Praze jsou Thomayerovy. Na dobových fotkách je vidět, jak dokonale to měl Thomayer připravené a vymyšlené. S ním u nás začíná vlastně moderní zahradnictví, dodneška z toho těžíme. V té době se v Čechách také objevují první větší obchodní zahradnictví, do té doby se obchodovalo tak s orchidejemi do panských skleníků, jinak se květiny dávaly od cesty, nosily z vojny či tovaryšského vandru. Kytky prodávaly báby na trhu a ty lepší si vyměňovali zámečtí zahradníci jen mezi sebou. Teprve koncem 19. století vznikají zahradnictví, jak je známe víceméně dosud.

Ale k tomu šeříku…

No ano, šeřík se právě v té době stal obrovsky oblíbeným a byl vlastně symbolem celé epochy. A u nás se stalo, že zrovna když kvetly, tak končila válka a přijely sovětské tanky, a tak se šeřík stal symbolem něčeho jiného. 

Hodně lidí také nemůže kolem šeříku projít, aniž si narve pár větví. Co na to zahradník?

My jsme toho obětí v parku u Národního muzea, kam jsme vrátili ty původní francouzské šeříky Thomayerovy doby. Když se podíváte na fotografie z jara 1945, tak tam vidíte, že tanky jsou obsypány velkokvětými a plnokvětými šeříky, to byly kulturní šeříky, tedy vyšlechtěné. Jak v Praze, tak v Plzni, tank jako tank. Dneska je většina šeříků planina: to znamená, že jde o podrostlou podnož, zatímco tu horní kulturní část někdo neznale vyřízl. Dneska čelíme tomu, jak to lidi u Národního muzea bez milosti rvou v domnění, že to je prostě obyčejný šeřík.

Mají pocit, že se to přece dělá… Podobně jako když si březnu naškubou kočičky.

Souhlasím… Jenomže šeřík jim rozkvetlý ve váze vydrží tři dny, zatímco venku může kvést i měsíc. Pro všechny. Někteří lidi mají sklony přivlastnit si pěkné věci jen pro sebe. My jsme podobně dopadli s loukou ve Ctěnicích, kde jsme vyseli luční květiny, no a lidi chodí a rvou to. Což o to, dvě tři z mnoha, to by ještě šlo, ale oni vytrhají tu nejvzácnější kytku, která tam roste. Když tam bylo sto chrp, tak je vybrali všechny. Když se jich natrhá pár, to není problém, ale když si to odnášejí v náručích, tak už to je poznat. Nakonec tam zůstaly jen topolovky, což je kytka, která má stonek jako palec a uvnitř jsou vlákna, takže nejde jen tak lehce urvat. I to ale lidi zkoušejí.

Možná by stálo za to vysadit tam jedovaté květiny.

Však také tehdy potkala kolegyně pána s plnou náručí náprstníků. To stačilo, aby si sáhl do oka, a měl by zaděláno. Loni si u Muzea někdo nařezal kytici třemdavy, docela by mě zajímalo, jak dopadl. Ta člověka poleptá a na kůži se mu udělají dost nepříjemné puchýře, funguje to na principu fotosenzitivity, dlouho se to hojí. Dost zvláštní květina. Je schopna samovznícení, když je jí těsno, je schopna zapálit les, čímž si dělá místo.

To by někdo mohl někdo protestovat, že je vysazujete.

Není na dosah, schválně za plotkem. To jo, ale co všechno je jedovaté? To by se mohlo říct, že když dítě začne jíst posekanou trávu a udělá se mu špatně, což se mu tedy po trávě udělá, tak by se neměla vysévat tráva.

Ale jsou jedovaté rostliny, které jsou schopny i zabít, že?

Pár jich existuje i v naší flóře. Lýkovec, tis, oměj nebo rulík, velmi oblíbené rostliny travičů. Ty opravdu umějí i zabít. Většina rostlin je ale prostě jen nejedlých, chutnají odporně, člověku je z nich špatně a nedokáže jich mnoho pozřít.

Proč zrovna si Stvořitel či kdo vybral tis, že ho udělal jedovatým?

On ho udělal jedovatým pro nás, zvířatům tak nevadí. Když jsem byl v Anglii, tak jsme tam měli tisy a ty chodily okusovat laně. Tis kromě jedovatých taxinů, které jim neubližovaly, obsahuje efedrin, který jim dělal zjevně velmi dobře. Byly tam každý večer.

Hm, vraťme se k dědečkovi a rodinné historii. Jak to s ním bylo dál?

Ten dědeček se šeříky po válce nejdřív dělal v dolech u Slaného, pak pracoval v lese. Štěpaření si ale udržel celý život. To byl děda z matčiny strany. Táta je od Klatov, to byli spíš sedláci. Táta šel po válce do učení mezi vyhlášené klatovské zahradníky, začínal u pana Habáska, pak soukromníky zrušili, zavedli zahradnická učiliště, tam se vyučil, pak nastoupil do zahradnictví Vyskočil na Mělníce, kde z majitele udělali zaměstnance, ale firma mohla nějak existovat dál. Máma šla už naplno do zahradnického školství, přišla na praxi k Vyskočilům a tam se seznámila s tátou. Nastoupila pak do šlechtitelské stanice v Libochovicích, kde se věnovala letničkám. Zůstalo jí to po celý život a dnes mi pěstuje letničky pro Čelakovského sady. Táta v Národním muzeu v padesátých letech pomáhal Albertu Pilátovi se zahradnickými výstavami. Svět je malý.

V komunistickém režimu byl zajímavý rozpor, že na jedné straně likvidoval zahradnické živnosti, jako tedy likvidoval všechny živnosti, a na druhé snil o rozkvetlých sadech a zahradách širých, jimž se měl svět jím budovaný podobat, že ano?

Oni rozdělili květiny na ty, které jsou buržoazním přežitkem, a na ty, které jsou socialistickým výdobytkem. Zrovna ty trvalky, mezi kterými sedíme, to postihlo velmi silně.

Proč trvalky?

Myslím, že to bylo spojeno s vilovými zahradami, byly to tedy kytky bohatých. Ty to dost odnesly. Komunisté zahradnictví tedy nějak znárodnili, z některých udělali zelinářství, jiné nechali fungovat setrvačně dál, ale celkově to skomíralo. Velmi se to změnilo v polovině 60. let, kdy začala fungovat Flora Olomouc (od roku 1967 – pozn. red.), to byl velmi důležitý impulz, kterým se znovu přece jen do života vrátila nějaká květinová okrasa. Holandsko tehdy věnovalo milion cibulí, jezdilo tam milion lidí z celé republiky. Pamětníci pamatují, jaká to byla pokaždé událost. Důležité ale bylo taky to, čemu by se dalo říct korupce květinami. Kvůli tomu nezanikly zámecké parky, nebo aspoň řada z nich. Když pracující zvítězili, tak to museli podle něčeho poznat, takže se jim otevřely zámecké parky, kam je vozily zájezdy ROH, a vytvářel se tím dojem, že to jako patří jim. A ty parky musel někdo udržovat. Za socialismu šlo v podstatě o kombinaci masové produkce, velké kobercové výsadby a snížení počtu druhů. Prostě žádné velké jemnosti. Tím pádem se do zahradnictví mohlo uchýlit mnoho lidí řekněme nestandardních, podivínů nebo disidentů.

Ano, třeba Vráťa Brabenec, který se staral o zámecký park v Měšicích, což je ostatně nedaleko odsud.

Třeba. V každém případě vzniklo zvláštní souručenství, které se pak projevilo v úsloví Ty seš tak blbej, že by tě nevzali ani na zahradníka. Specializovaný zámecký zahradník skoro vymizel a byl nahrazen masovou produkcí zeleně. To pokračovalo v sedmdesátých letech, kdy se stavěla mohutná sídliště, která bylo třeba něčím osázet a ozelenit, aby se v nich dalo vydržet. Milion keřů pro nový Most. Dálnice se musely zapojit do krajiny, začalo se masivně ozeleňovat. Do té doby byla zeleň jen plechovka s barvou. Teď to byla zeleň: ani park, ani zahrada, byla to zeleň. Tehdy vznikl fenomén tújí, jalovců, zlatých dešťů a jiných křovin. Jejich výhoda byla, že se snadno množily a měly velkou ujímavost. Vznikl dvojí druh výsadby: tohle křoví, nebo trávník. To se udrželo neuvěřitelně dlouhou dobu. Některé původně krásné solitérní rostliny to šeredně poznamenalo a nesou si punc masovky dodnes. Tehdy nebyli bezdomovci, nebyly odpadky, které by se daly házet do křoví, takže tenhle model docela fungoval. Svým způsobem klobouk dolů.

To bylo ovšem na úkor květin.

To bylo jasně dané. Existovaly sezonní záhony, kde se točily tulipány, afrikány, macešky a pak soudružské růže.

Soudružské? Růže je věčná, ne? Znáte pěstitele růží Jana Böhma z Blatné?

Bodejť. Böhmovi jsou slavná zahradnická rodina. Janovi se před válkou říkalo zahradnický Baťa. Svého času produkoval milion růží, když byla v Blatné výstava, tak tam jelo šest zvláštních vlaků z Prahy, tři z Plzně, prezident Beneš se tam přijel podívat. Licence prodával do Ameriky, v Chicagu měl pobočku. Byl pozván do nejprestižnější růžařské „jure“ v pařížském Bagatelle. Po únoru 1948 s ním pochopitelně zametli. Umřel v roce 1959.

Zbylo z toho něco?

Máme tu náhodou pár odrůd, od pana Šípa ze Skaličan, to je vesnice u Blatné. On je poslední, kdo tam bémovky pěstuje. V Blatné to spolkl komunál, pak to šlo do háje.

Z těch časů tu je ještě jedna zahradnická ikona, Karel Čapek. Jaký byl zahradník?

Karel Čapek je zahradník objevitel a experimentátor. Nejlépe to asi popisuje jeho vztah se zahradním architektem Aloisem Josefem Kulišanem, kterého si najal, ale nikdy mu vlastně nedal práci. Všechno si chtěl dělat sám. Před pár lety jsme na to téma udělali seminář a přišli jsme na to, že Karel měl tři období své zahrady. To první bylo, když byl živ jeho tatínek, tedy pan doktor Antonín Čapek. On se na poslední roky přestěhoval do Prahy, opustil zahradu v Úpici, takže se co nejvíc musela podobat té, na kterou byl zvyklý. Ještě než tatínek v roce 1929 umřel, postupně se Karel dává do díla, odveze jíl, zbaví se rybízu a takových věcí a začne budovat zahradu podle svého gusta. To se dá skvěle dokumentovat z jeho knihovny, kde zůstaly nejrůznější zahradnické katalogy, které jsou úplně zaškrtané a proškrtané, jak je Karel studoval. Nejproškrtanější byl katalog Karla Foerstera (1874–1970), to byl německý zahradní filozof, autor mnoha knih a zahradních kompozic (zahrada Müllerovy vily), zakladatel slavné zahrady v Bornimu u Postupimi, kterou se Karel Čapek nechal inspirovat. Zajímavé je, že on sice důkladně prostudoval ten Foersterův katalog, ale u něj si nic neobjednal, vyplněná objednávka dodnes zůstala nevytržena. Co mohl, si časem sehnal od českých dodavatelů, samozřejmě lacině, on byl Karel, co si budeme povídat, dost velký škudlil. Nicméně s Foersterem se museli později poznat, protože když Čapek vydal Zahradníkův rok (původně cyklus v Lidových novinách, knižně poprvé 1929 – pozn. red.), tak vyšel brzy v němčině, Foerster ho četl a poslal Čapkovi dopis, kde mu píše, že za tu knížku má u něj zdarma kolekci ostrožek. Jestli si je vybral, není známo. Mimochodem, Zahradníkův rok je dosud v zahradních kruzích v Německu velmi populární kniha, vyšla už v několika vydáních, nedávno jsem ji viděl v zahradnictví u hraběnky Zeppelin prodávat. A když nedávno vyšla v Anglii antologie galantofilů, tak byla uvozena citátem z Čapka.

Galantofilů?

To jsou milovníci sněženek.

Ach tak. A další fáze Čapkovy zahrady?

Pak přišla zima 1929, ta byla mimořádně tvrdá, to v Čechách pomrzlo kdeco. Tak to s Josefem celé přebudovali. A ještě je nutné zmínit Martina Fulína (1853–1926), to byl první Karlův zahradnický mentor, který začínal u Benedikta Roezla, známého lovce orchidejí, který s Františkem Thomayerem vydával Časopis českých zahradníků. A bylo důležité, že právě Čapci toho Fulína potkali: to jsou takové zajímavé hypotézy, že to mohlo být třeba přes prezidenta Masaryka, ten když bydlel s rodinou na Vinohradech ve vile Osvěta, tak si chodil za Fulínem do zahradnictví popovídat. To je taková tradice, že zahradníci mají blízko k přírodě a dá se s nimi bavit o filozofických otázkách.

Ano, tento rozhovor je toho důkazem. Ale co tedy ta Čapkova zahrada?

Já to říkám proto, že Fulín měl zahradnictví pod Bohdalcem a tam za ním Čapek chodil a tahal z něho rozumy: on si vždycky koupil naoko za tři koruny macešku a pak se dal do řeči a dozvěděl se to, co potřeboval. V tom je Zahradníkův rok autobiografický. Z těchhle všech vlivů se pak skládala výsledná podoba zahrady. Když jsme začínali s projektem její obnovy, tak jsme tam stáli se Štěpánkou Šmídovou, která ten projekt s nadhledem vede, a říkali jsme si, jak je možné, že je tam všechno tak nějak z vinglu, trochu usnaženě, jako by to dělal člověk, který to úplně neumí, i když si to strašně chce dělat všechno sám. On tahal rozumy z těch největších autorit, co tehdy v zemi žily, z Františka Zemana, ředitele průhonických zahrad, z Oskara Smrže, autora fenomenálního díla Dějiny květin, z Františka Jiráska, ředitele brněnské botanické zahrady, a dalších. Oni mu psali často do rubriky Lidé a zahrádka, kterou založil v Lidových novinách, tam dokázal natahat neuvěřitelné množství lidí, i ty, kteří by jinak nenapsali ani čárku. I lidi, kteří se jinak jenom hrabali v záhonech, byli ochotni pro Čapka něco napsat. Můžu říct, že jsem pročetl snad všechny zahradnické časopisy z té doby, ale ta Čapkova rubrika v Lidovkách je možná nejlepší. Podle ní by se dala sestavit časová osa, jak co přišlo v zahradnictví do módy.

On miloval obzvlášť skalničky, nepletu-li se.

Ano, skalničky měl v obzvláštní oblibě. Objednával si je třeba u Stivínů, což byla tehdy nejlepší skalničkářská firma. Čapek měl fantastickou přípravu. On jel ceník po ceníku, zaškrtával si v nich pastelkami, dělal si výpisky, hledal nejvýhodnější ceny a druhy. Jako každý člověk, který se tomu věnuje, měl svoje období, jednu dobu třeba miloval trnité rostliny. Těm úplně propadl. Pak si představoval, že sestaví na zahradě kolekci motýlokvětých. Taky zahořel pro akáty, ale to si uvědomil, že by se mu do té kapesní zahrady nevešly, v seznamu je vyškrtal. Vždycky si naplnil košík tužeb a pak z něj s lítostí vyndával to, čeho se musel vzdát.

Fantastické je, kde na to vzal při všem psaní čas. Ale třeba tu energii měl díky zahradě. Je to zdravá činnost, ne?

Myslím, že ano. U Čapka určitě šlo i o zdravotní důvody. Pohyboval se, vykonával fyzickou práci, i když ne nějak namáhavou, zapojoval všechny svaly, což je u člověka, který sedí u stolu a píše, důležité. A dávalo mu to energii. A kontemplaci, soustředění. A taky, jak měli s Josefem každý svou zahrádku, tak to byla trochu konkurence, to se tak štengrovali, co komu už kvete a tak. Josef o tom krásně píše po jeho smrti.

Josef byl taky zahradník?

Samozřejmě, to byl možná ještě větší zahradník než Karel. Měl na to jednak víc času a pak se taky pouštěl do komponování. Na to si Karel nepotrpěl, jednou dal rámec a pak především sbíral. Ale zahradníci byli oba.

O projektu obnovy Čapkovy zahrady se mluví už docela dlouho, povede se někdy?

To teď záleží na Praze 10, my jsme už svoje udělali. Záměr je, aby byla co nejvěrnější, aby tam nebyla jediná kytka, kterou Karel a Josef neznali. Tou zahradou prošlo šestnáct set druhů rostlin a zhruba sto šedesát tam pořád je a mnoho z nich dokážeme konzervovat či znovu získat.

Jsou tam některé, které už zmizely z našeho světa?

To určitě. My jsme třeba při obnově Rothmayerovy zahrady ve Střešovicích přišli na rostlinu jménem šišák, to je taková malá hluchavkovitá rostlina, kterou někdo musel přivézt z Ruska, ten je třeba i u Čapka nebo Langera. Dnes se už nepěstuje, jen na zahradách planí. Je to neobyčejně zajímavá kulturní stopa, protože u Rothmayera je těžiště v padesátých letech, kdy byla železná opona a kytky se tahaly odkudkoli, třeba z nedělních výletů. U konzervace rostlinného dědictví není možné jít kamkoliv do školky a tam koupit druhově stejnou rostlinu. To totiž není totéž. Kytka něco pamatuje, má nějaký rodokmen, má nějakou genetickou historii. Není možné ji jen tak vyměnit za jinou. Kytky k Rothmayerovi se hledaly u Wichterlů nebo u Sudka kolem ateliéru. Někdy se stanou úplně tajuplné věci. Třeba u Čapků, takový vzkaz ze záhrobí. Poslouchejte: poslední bříza pátečníků padla Kyrilem někdy v roce 2007. Pak to bylo léta bez bříz s neslavným pokusem o výsadbu nové, my jsme tam chodili, čistili tu zahradu, zbavovali ji věcí, které tam neměly co dělat, třeba křovin, které tam nasázeli filmaři, když se točil film Člověk proti zkáze. A jednou tam přijdeme a najednou vidíme s kolegyní Hanou, co tam zahradničí: semenáč břízy! Nejdřív jsme si mysleli, že to musí být nějaký nálet z okolí, ale tam žádná bříza nebyla. Nebylo pochyb. Semínko, které tam čekalo, až se k němu prodere světlo, a rozhodlo se vydrat ven. Takže my tam teď máme dvacet bříz pátečníků, které jsou autentické a pocházejí z rodiny těch bříz, pod kterými sedávali.

Ano, o některých stromech se říká, že pod nimi sedával Karel IV., pod jedním se narodil Žižka.

Stromy toho pamatují… V klášteře Zlatá Koruna roste třetí odnož, tedy autentický exemplář lípy, kterou údajně sázel Přemysl Otakar II. Není to nemožné. Některé stromy jsou hodně staré. Nejstarší strom v Čechách je údajně tis na Pernštejně, ale jak přesně je starý, nemůžeme zjistit, dokud si to nepřečteme z letokruhů. Na Vysočině existovala donedávna lípa, kde podepsali mír Jiří z Poděbrad s Matyášem Korvínem. Kytky nemají tak dlouhý dech, ale rodokmen mohou mít hodně dlouhý. Šalvěj podivná v Mexiku třeba může být z jedné kultury staré pět set let. Ostatně příběh šalvěje lékařské v našich klášterech je také úžasná historie.

A které květiny naopak žijí nejkratší dobu?

Nejkratší dobu života asi lze říct těžko, ale nejkratší dobu z trvalek kvete denivka, její květ kvete vždy jen jeden den. Ale zato má třeba nasazeno sto dvacet květů a čtyřicet až šedesát dní je vyplněno kvetením. Vždy se jich otevře za den tak pět. A jsou denivky, které vykvetou večer a druhý den dopoledne odkvetou.

Co je vlastně smyslem květu?

Aby byl opylován.

A když není?

Tak má smůlu.

Co když zmizí hmyz?

Tak to bude špatné. I když ne všechen hmyz se podílí na opylení. Třeba komáři neopylují. Ale ti myslím moc nemizí.

Mají komáři nějaký význam pro rostliny?

Pro ně přímý ne. Ale jako součást potravního řetězce pro ptactvo asi ano. A ptáci zase mají význam pro rozmnožování některých rostlin. V přírodě je všechno provázané. Z hmyzu má největší význam ten, které sbírá pyl, tedy včely, čmeláci a třeba různé druhy vosiček neboli pestřenek. Opylovačů bude víc, někteří opylují i třeba nechtěně.

A motýli?

Motýli pijí nektar díky dlouhému nástroji, ale také sekundárně přenášejí pyl. Pro některé rostliny jsou nezbytní právě oni. Nejdůležitější je, aby byla zachována obecná diverzita, pestrost populace a geneticky rozmanitá. Tak funguje princip, že přežívá nejlepší ze všech.

To je dost krutý princip.

Ale správný, aspoň u rostlin určitě. Dneska dokážeme vypiplat kdejakého mrzáka, ale dřív nebo později mrzáci ze zahrady zmizí. Přírodní selekce funguje i v zahradě. Člověk do zahrady rostlinu zasadí, možná ji zalévá, ale hlavně počítá s tím, že bude růst tak nějak sama. Když neroste sama, tak prostě zajde. Tak to je a je to tak správné.