Macron zbrojící a brojící

Macron zbrojící a brojící

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Francii možná čeká obnovení povinné vojenské služby. Alespoň to prosazuje prezident Emmanuel Macron. Branná povinnost by měla trvat tři až šest měsíců a měla by být rozdělená do tří etap. Nejprve by děti ve věku 11 až 16 let absolvovaly takzvaný obranný kurz. Ve druhé etapě by se jednalo o týdenní stáž, završenou slavnostním odevzdáním občanského průkazu. Ve třetí fázi by Francouzi ve věku 16 až 25 let absolvovali vojenský výcvik nebo jinou občanskou službu. V zemi, kde výjimečný stav končí tak, že se prohlásí za normální, je to možná prozíravé. „Vstoupili jsme do období mezinárodních vztahů, kdy je válka opět možným horizontem politiky,“ řekl Macron už loni.

Macronův návrh se setkal s rozporuplnou recepcí, jeho vlastní ministři to přijali poměrně chladně, ministryně obrany Florence Parlyová nebo ministr školství Jean-Michel Blanquer pak vysloveně odmítavě. Jenže Macron s nimi diskutovat nepřišel; prohlásil, že svůj závazek z kampaně měnit nebude. A měl pravdu, protože „autentickou zkušenost z vojenského života“ francouzské mládeži v kampani skutečně sliboval. Tehdy byli ale všichni příliš zaneprázdněni bojem proti Marine Le Penové, než aby se zabývali Macronovým programem.

Nově Macronova vláda přichystala také zpřísnění francouzských imigračních zákonů. Předkládaný dokument zdvojnásobuje dobu, po kterou mohou být migranti žijící ve Francii nelegálně zadržovaní, a to na 90 dnů. Rovněž by měly být zkráceny lhůty pro podání žádosti o azyl. Za nelegální překročení francouzských hranic bude hrozit až rok ve vězení a vysoké pokuty. Není to náhlá změna, Macron je takový od začátku. Však o něm také francouzský expert na migraci Patrick Weil prohlásil: „Jeho přístup je nejtvrdší, jaký jsme tu měli od druhé světové války. Jeho strategie je zabalena v úsměvu, v bonbonech, ale v praxi je to bodnutí nožem.“

Nedávno v levicovém časopise L’Obs vyšla černobílá fotografie Macrona s obličejem omotaným ostnatým drátem. To se provinil snahou o co nejpružnější vyhošťování odmítnutých žadatelů o azyl. Součástí postupu vůči azylantům bez azylu byly kontroly v nouzových domovech, s cílem zjistit status ubytovaných. Tato zařízení měla přitom dlouho postavení nedotknutelných. Ve Francii může Macron jen získat, není žádným tajemstvím, že většina Francouzů věří, že v jejich zemi žije „moc cizinců“. Nicméně tohoto přesvědčení byli například Britové už na začátku šedesátých let, a přesto tento většinový názor stál za politickým koncem Enocha Powella.

Co je zajímavější, kritika Macrona se jaksi nevylévá z francouzských břehů. Na domácí scéně je Macron kritizován stoupenci otevřených hranic, ale mimo Francii si nadále uchovává image velvyslance dobra a naděje ve světě různých Kaczyńských a Orbánů. Člověk nemusí disponovat kdovíjakou fantazií, aby si dokázal představit, v jakých barvách by byla asi v zahraničí vylíčena byť jen úvaha o znovuzavedení vojenské služby v Polsku, a to by ani nemusela být z dílny premiéra či prezidenta, ale třeba jen nějakého ministra. Je libo double standards?

Podobných případů je vícero. Například Rakousko. Kurzovo ujištění, že vláda se Svobodnými bude proevropská, z ní sňalo pach krve. Prohlásil by však nějaký politik svou vládu za antievropskou? Vláda přitom prezidentu Bellenovi udělala jen jeden ústupek, když se Svobodní vzdali referenda o setrvání v EU a eurozóně, a její program, stvrzený symbolicky na kopečku Kahlenberg, kde armáda Jana II. Sobieského porazila Turky, a ukončila tak obklíčení Vídně, je konzistentně konzervativní a obsahuje řadu věcí, které na liberály působí jako červený hadr na býka. (Konzistentní je proto, že koalici vytvořily dvě strany, jež k sobě mají ideově blízko; to je stav, na nějž se skrz různé účelové slepence typu německé GroKo v západní Evropě prakticky zapomnělo.) Rétorikou se příliš neliší od vlády polské nebo maďarské, nakonec v Budapešti byl Kurz už pětkrát.

Naposledy si toho dvojího metru všiml izraelský premiér Benjamin Netanjahu, potom, co se na jeho stříbřitou hlavu snesla kritika za deportaci nelegálních afrických migrantů – svobodných a bezdětných mužů, do bezpečných afrických států Rwandy a Ugandy; ty se nakonec ukázaly být ochotnými za nějaké drobné běžence ze Súdánu a Eritreje přijmout – evropské vlády se pro jistotu o nic podobného ani nepokusily. Netanjahu se při té příležitosti rozhorlil, prohlásil, že protesty proti vyhošťování platí George Soros, a neodpustil si poznámku, že když Barack Obama deportoval „dva miliony infiltrátorů“ (takový slovník je v Evropě nemyslitelný), nikdo proti němu neprotestoval.

Moc dnes neznamená vojenský či policejní hardware, mnohem důležitější je software společnosti – moc nad slovy, významy a obrazy. Nejlépe se vládne „politikou deklarace“ – je nezbytné deklarovat svoji příchylnost k hlavním hodnotám dominující ideologie (Různorodost, Tolerance, Svoboda), vtisknout jim svoji tvář, hodit pár ohlodaných kostí mínkotvůrcům a médiím; a máte volnou ruku. Vaše zdi rázem nejsou zdi, ale technické bariéry, vy nevyhošťujete, přemísťujete, vy nemilitarizujete, ale zlepšujete fyzickou kondici obyvatelstva. A jste slušní – protože to o sobě často říkáte.

22. února 2018