Občas máme pocit, že svět se kolem nás bortí. V naší severočeské vísce častěji slýchám neobvykle agresivní výpady proti politikům všech stran, lidový slovník, řekl bych, ještě víc zhrubl a asi nejhorší ze všeho je téměř všudypřítomná obava, co s námi bude. Nad společností občas leží jako temná, těžká deka a také víme, že strach stojí u kořenů hněvu. Když se mě lidi ptají, jak se mají s dobou vyrovnat, zkouším zahnat své vlastní stresy a odpovídám, že asi ještě bude hůř, ale že se tato doba dá prožít mnohem lépe, když si dáme pozor na to, jak o ní přemýšlíme a jak ji prožíváme. Stále totiž žijeme z poměrně laciných potravin minulé sklizně a dosud se naplno neprojevily potíže spojené se sníženou dodávkou ukrajinského obilí, se suchem v USA či nedostatkem vody v lidnatém Pákistánu. Zatím je čas se psychologicky připravit. Jeden nedostatek nám totiž nehrozí – špatných zpráv bude stále dost.

Tato doba v něčem připomíná císařský Řím. Vlády se rychle mění, skandálů neubývá. Lid se dožaduje chleba a her. Současné násilné filmy a počítačové hry i u malých dětí prosycují celou společnost a podobají se méně virtuálním soubojům gladiátorů v římském Koloseu. Zvykli jsme si na to, ale v pořádku to, myslím, není. Podobně se můžeme dívat na současnou vlnu pornografie jako na digitální analogii antických orgií a trochu se znepokojením sledovat, jak se hetéry a omamné látky zabydlily i u bohatých a vlivných lobbistů a politiků.

Nesnažím se psát další, nadbytečnou kritiku doby, ale upozornit, že tohle je přesně to prostředí, kdy se v multikulturním helénském období a později v císařském Římě rozmohlo apokalyptické uvažování, přestože konec Říma měl nastat až za několik staletí. Ve společnostech naštěstí platí zákon polarity, kdy společně dejme tomu s orgiastickým či hédonickým přístupem k životu vzniká opačný, například asketický postoj. Zralá a pozdní období říší už v sobě nesou zatím jen málo zřetelné semínko nové společnosti. V případě pozdně antického Říma to bylo jednoduché a neformální křesťanství. V naší době to ještě nevíme, ale řekl bych, že nová mentalita přinese nějakou náboženskou syntézu východních a západních prvků společně s péčí o přírodu.

V zásadě platí, že lidé mají obvykle dost neurčitý, ale přitom silný pocit, že existuje nějaký vrozený řád a že jeho překročení mívá za následek pohromu. Obavy z katastrofy tak působí – ale určitě ne na hodně ambiciózní jedince – jako brzda, aby společnost nešla dál přehnanou cestou, ale vrátila se ke staletím prověřeným pravidlům. Ta v sobě v různých kulturách už od staré Mezopotámie či Egypta zahrnují požadavek spravedlnosti, přiměřenosti a rovnováhy mezi tím, co bereme a co dáváme. Staroegyptský řád maat se zobrazuje jako váhy, které může vychýlit i pštrosí pírko. Tyto ideály však nikdy nevydrží déle než několik generací, protože mizí paměť bývalých pohrom i pracného budování „státu“. Tím je zaručen civilizační cyklus mentalit, kultur a společností pohybujících se od chaosu k řádu.

K nejrychlejšímu vývoji společnosti kupodivu dochází během velkých válečných konfliktů a krátce po nich, kdy se rozšiřují nové postoje či technologie – třeba rozvoj letectví a využití hliníku by byl bez druhé světové války mnohem pomalejší. Nás jako lidi však nezajímá míra nějakého abstraktního pokroku, ale chceme prožít víceméně normální a spokojený život. Bez pokroku bychom se přitom občas rádi obešli, protože co jiného jsou zácpy na dálnicích či viry putující napříč kontinenty? To nás vrací k původní otázce, kde se v evropské, americké a nejspíš celosvětové společnosti bere pocit katastrofismu a zda je adekvátní situaci. Tušíme, že je historicky podmíněný společenskými hodnotami a že v sobě obsahuje pozitivní zprávu typu zpomal a zamysli se! Ale stejně, nepřeháníme to trochu?

Vyvolávání ducha katastrofy

Za katastrofismus budeme považovat tendenci uvažovat o budoucnosti jako o době, kdy se stane něco hrozného, i když tomu historická zkušenost či ekonomická a další data nenasvědčují. Z psychologického hlediska bylo víckrát prokázáno, že tendence ke katastrofismu je spojena s pocity úzkosti. Znamená to, že příliš časté „katastrofizování“ mívá škodlivé zdravotní dopady na jedince i společnost. V samotném základu katastrofického pohledu na svět stojí přesvědčení, že když si budeme umět představit, co se stane, tak se zachráníme. To je pravda jenom v případě, že budoucnost dovedeme odhadnout ve správných obrysech.

Častěji dochází k tomu, že si v mysli vytváříme, většinou na základě akčních či katastrofických filmů, spíš emoční než rozumový scénář budoucnosti a ten si opakovaně přehráváme. Obraz je u většiny lidí silnější než slovo, takže katastrofami zahlcené imaginaci už rozumová korekce – i kdyby o ni stáli – moc nepomůže. Výsledek je nepříjemný v tom, že si nacvičíme chybnou emoční odezvu na přicházející změny. Typicky jde o protest jako o formu boje, kdy vášnivě protestujeme proti tomu, co nechceme, ale máme jen velmi neurčitou představu o budoucích řešeních. Myslím si, že s tímto jevem se v Evropě budeme setkávat stále častěji. Frustrované a emocemi zahlcené davy budou svrhávat vlády a nastolovat jako v císařském Římě vlády ještě horší.

Na druhou stranu realističtí optimisté si častěji všímají toho, co se povedlo a co je i nadále životaschopné. Rádi zkoušejí nové postupy a přijímají zajímavé myšlenky. Představte si, že patříte mezi lidi, kteří se domnívají, že už může být jenom hůř. I když uděláte něco povedeného, spíš si všimnete toho, co nefunguje. Tento postoj si vaše mysl dobře uloží a příště vás upozorní, ať radši už nic nového neděláte. Pokud má člověk tendenci ke katastrofizování, měl by si vytvořit několik návyků. Je lepší dělat rozhodnutí ráno, tzv. „se na to vyspat“, protože ráno bývá optimističtější a sny pročistily vaše vědomí. Někdo si zavádí „chvíli na starost“ a pak řekne dost a jde přemýšlet nad něčím jiným.

Další techniky spočívají v tom, že se snažíme být k sobě laskaví, anebo vytváříme hned několik scénářů toho, co se může stát od nejlepšího k nejhoršímu. Pravděpodobně si pak vybereme některou ze středových možností. Psychologové neustále opakují, že ustaraného člověka nejvíc ochraňuje, když dobře spí a má kontakt s fyzickým světem. Třeba štípe dříví nebo leze po skalách. Přitom se nesnažíme být příliš pozitivní, protože je normální a zdravé občas se naštvat nebo být smutný či uvažovat o konci světa. Věděli jsme to odjakživa, ale prokázaly to i nové, lépe nastavené psychologické experimenty. Síla vynuceného pozitivního myšlení je totiž tak velká, že nás k vlastní škodě dovede odpojit od toho, čím ve skutečnosti jsme.

Tendenci ke katastrofickému uvažování si představme, jako kdybychom celý svět přetřeli tmavou barvou. Má krycí schopnosti, takže pod tímto nátěrem už neuvidíme jasná místa a na dlouhou dobu nebo natrvalo se oddělíme od jakýchkoli pozitivních zpráv. Určitého uklidnění dosáhneme, když si nejčastěji na sociálních sítí nalezneme další lidi či skupiny, které mají podobně pochmurný názor na svět. A protože lidé, kteří katastrofizují, to obvykle dělají přespříliš často, navštěvují dané stránky opět a opět a vytvářejí si návyk na chvilkovou úlevu, kterou přinášejí špatné zprávy. Určitě to není vyrovnaná cesta životem a hlavně nás zavádí do oblasti, ze které už vidíme máloco jiného. Jako bychom zalezli do jeskyně a stěžovali si, že tam je chladno a temno, a ostatní mentální speleologové by nám to potvrzovali.

Katastrofizování jako politická praxe

Existují určité typy lidí, kteří katastrofizování podléhají rychleji než ostatní. Nejběžnější případ nastává, když člověk myslí jen na sebe a zacyklí se v obavách a úzkostech. Jiný významný případ jsou „důležití lidé“, kteří si zvykli na to, že celý život mají kontrolu nad okolním světem, dalšími lidmi a situacemi. Mohou to být politici, úspěšní průmyslníci, krásné a žádané ženy či různé druhy mediálních hvězd. Tento typ lidí často neunese ztrátu vlivu, zhroutí se, pomlouvá a obviňuje ostatní či šíří přehnaně negativní zprávy.

Katastrofismus je častější u materialisticky založených lidí, protože mají zkušenost, že dům může spadnout nebo firma zbankrotovat, ale pokud věříte třeba na kosmické vědomí, tak neočekáváte, že jen tak může zmizet. V minulých desetiletích byl katastrofismus víckrát politicky využit například v „boji proti terorismu“. V politické praxi je katastrofizace obvykle prvním krokem, který je hned následován druhým krokem. Ten je podle Kodaňské školy bezpečnostních studií nazýván sekuritizací. Cílem je vyděsit a hned vzápětí uklidnit veřejnost s tím, že tu je naštěstí správný vůdce („ale trochu bolet to bude“). Asi jako když ruská administrativa říká: Západ nás chce zničit, ale my zvítězíme, což je typická kombinace katastrofizace a následující sekuritizace. Vzhledem k nedobrému stavu současného světa podobné pokusy asi budou častější. Krize totiž nejenom ničí, ale také vytvářejí politický kapitál.

Problém se zachraňováním planety

Zachraňovat planetu je ošidná úloha, protože musíte mít téměř hrdinský dojem, že to dokážete, a k tomu ještě přesvědčení, že nás všechny čeká katastrofa. Média si navíc navykla mluvit o katastrofách třeba v okamžiku, kdy spadne letadlo nebo se zřítí kus ledovce, zatímco ve skutečnosti jde o letecké nebo přírodní neštěstí. Viděli jste v médiích někdy v posledních letech uměřený titulek Letecké neštěstí? Asi ne, protože jazyk většiny médií přitvrdil a je vděčný za jakoukoli katastrofu.

Na druhou stranu, tam, kde bychom už mohli mluvit o katastrofě, třeba u afrických hladomorů, volíme opatrnější slova, anebo – a to častěji – záležitost ignorujeme. Je docela užitečné uvědomit si, že s pojmem katastrofa zacházíme hodně selektivně a často politickým způsobem. V aréně významů si sami vytváříme toxické prostředí, které se pak stává veřejným majetkem a my sami mu posléze podléháme. Řekl bych, že doba vyžaduje aktivní psychologickou sebeobranu proti mediálnímu a politickému katastrofizování, ale zároveň bychom sami sebe neměli vychovat k úplnému cynismu, protože se zdá, že v mnohých částech světa dojde následkem klimatických změn, nedostatku vody či potravin, ale i léků a vzdělání k tak bolestivým událostem, že o nich budeme mluvit jako o krizích zásadního významu. Slova krize a katastrofa sice původně znamenala prakticky totéž, ale pro současného člověka mívají jeden zásadní význam – krize někam pokračuje a má řešení, zatímco katastrofa, to je skoro pro všechny lidi holý, beznadějný konec.