Ve sledu výročí revolučního roku 1989 vyšla řada na pověstný projev tehdejšího generálního tajemníka komunistické strany Miloše Jakeše na uzavřeném zasedání na Červeném Hrádku. Byla to událost nejenom bizarní, ale i skutečně důležitá. V tom nekoherentním proudu směšného žvástu, prošpikovaného množstvím „hlášek“, z nichž některé přežily až dodneška, se režim demaskoval, předvedl ve svém úpadku, bezradnosti, stupiditě. Z hrozivého monolitu se stal legrační úkaz, který už ani nedrží pořádně pohromadě (někdo tu nahrávku se zjevným úmyslem vynesl).

Už se nedal brát vážně – přes přetrvávající represe a čím dál nejistěji znějící silácké řeči. Ukázalo se tenkrát, že za fasádou moci je tvář režimu vyplašená a bezradná, legrační a hloupá. Kamarád mi tehdy vyprávěl, jak šel přes českou vesnici, na zahradě u jednoho domu seděli místní, pouštěli si Jakeše na Červeném Hrádku a řezali se u toho, přitom jim muselo být jasné, že jsou při tom na očích. Bral to tehdy jako jasný příznak toho, že se blíží nějaká změna, ještě v létě ’89 bylo pro spoustu lidí těžko představitelné, že by skutečně přišla, jakkoliv tomu dění ve světě jasně napovídalo.

Je to už dávno a může to působit jako historka z bezpečně uzavřeného období. Pryč je Československo, pryč je vedoucí úloha komunistické strany, jen ten Miloš Jakeš ještě chodí mezi námi a občas se k něčemu vyjádří, potvrzuje tak, že i po třiceti letech není tou zrovna nejostřejší tužkou v penále. V něčem se ale ten jeho pověstný monolog dá brát jako memento určené dnešku. Když si odmyslíme dobový kontext – historii normalizace a to, jaké lidské typy vytáhla na vrchol, hluboký intelektuální úpadek komunistické strany a mnoho dalšího, představil se tenkrát Jakeš jako také v něčem univerzální, a tedy i dnešní lidský typ. Bezuzdné a bezděčně legrační žvanění je charakteristickým projevem funkcionáře, tajemníka nebo prostě člověka, který si je jistý (v Jakešově případě se ukázalo, že neoprávněně) tím, že si nemusí dávat pozor, když veřejně vystupuje. Člověka, který nežije ve světě, v němž se dá čekat, že jeho slova budou vystavena také nějaké oponentuře, že poslouchá ne nutně nepřítel, ale třeba potenciální kritik, který nebude váhat a projeví se, třeba i drsně. V takovém světě žije šéf vládnoucí strany v totalitářské zemi – naslouchá se mu s úctou a vždycky se dočká aplausu, i kdyby říkal sebevětší pitomosti, je okolím permanentně ujišťovaný o své důležitosti (jednoho dne ho to okolí svrhne ve vnitrostranickém puči, ale tak už to zkrátka na tom světě chodí). V něčem podobný mu ale může být i svět dnešních názorových bublin, kde se člověk dočká potlesku už jenom proto, že je „náš“, pokřikování z druhé strany se dá buď odrušit, nebo racionalizovat jako projev zášti zlých lidí. Z blábolu bez hlavy a paty, od faktů odpoutaného se může stát projev hodný potlesku a uznání podobně smýšlejících.

Vedení někdejší komunistické strany – to byla také názorová bublina svého druhu. Miloš Jakeš nám budiž mementem, odstrašujícím příkladem toho, jak moc je možné zblbnout jako jednotlivci i jako skupina, když místo otravných konfrontací a argumentovaných střetů budeme tiše a radostně degenerovat v ghettu, neuzavřeném z vůle moci, ale pohodlností a potřebou snadno dosahovat libých pocitů, vyslechnout si to: „Dobřes to řekl, soudruhu.“