Nadcházející týden mají poslanci volit třetinu Rady České televize. Kandidátů na šest uvolněných míst je víc než devadesát, mezi nimi mladá ekonomka Hana Lipovská. Tu nominovala Česká biskupská konference. Po Lipovské ale vystartovala skupina 19 senátorů a v těsném závěsu za nimi řádka dalších pokrokových osob, částečně dokonce z katolické církve (Tomáš Halík, Ladislav Heryán). Otevřeným dopisem žádají biskupskou konferenci, aby si svou nominaci rozmyslela, a zřejmě biskupy považují za takové senily, že je musejí poinformovat o něčem, co jim ten, kdo je k nominaci svedl, neřekl. Lipovská totiž patří k osobám, „které otevřeně zpochybňují smysl existence médií veřejné služby, případně rovnou připouštějí potřebu jejich zrušení“. Její přítomnost v televizní radě by mohla vést až k „oslabení demokratické společnosti“. Takže pokud biskupská konference nesleduje tytéž cíle, „je žádoucí“, aby nominaci Lipovské vzala zpět.

Celé je to postavené na jednom loňském vyjádřením ekonomky pro portál Parlamentní listy, v němž zpochybnila smysl veřejnoprávních médií a nadhodila myšlenku, že není pořad, který by nemohl místo ČT realizovat nějaký komerční kanál. Což je skutečně sporné, nicméně vzhledem k tomu, že Lipovské se stejně nepřisuzují významnější šance, vzniká otázka, proč právě kvůli ní Marek Hilšer a jeho kolegové váží takovou formu. S otevřenými dopisy se má šetřit pro skutečně zásadní momenty.

První vrstva cibule, kterou tu zřejmě musíme odkrojit, se týká Dominika Duky. Pražský arcibiskup a kardinál ztělesňuje tak nepochopitelnou věc, jakou je to, že některá konzervativní instituce ještě většinově zastává konzervativní postoje. Reprezentantem konzervativnějšího křídla české katolické církve je Duka. Letos sice prý odejde do penze, nicméně i poměr sil v biskupské konferenci se bude měnit jen pomalu a zřejmě přežije i pontifikát Františka.

Další vrstvou Hilšerovy cibule – a lze to vyčíst i z jeho doprovodného tweetu – je nepřátelství vůči Václavu Klausovi staršímu, s jehož Institutem (IVK) je Lipovská volně spjata. Dělat z toho, že někdo je externí analytik, formu málem až otrocké závislosti na guruovi nevypovídá v tomto případě o Lipovské, ale o nízké představivosti lidí, jako je iniciátor otevřeného dopisu Marek Hilšer. Tady nejprve vznikla karikatura „klausovců“ jako nekritických vyznavačů kultu pana profesora, jež častěji nemá, než má oporu ve skutečnosti, aby jí pak její šiřitelé sami začali podléhat.

Ale nejvážnější je v této aféře věcná podstata otevřeného dopisu: argument, že kdo nesdílí přesvědčení o významu veřejnoprávní televize, nemá v orgánech typu Rady ČT co hledat. To je tak absurdní nesmysl, jako by v roce 1992 bylo požadovat po slovenských poslancích Federálního shromáždění, aby přísahali na nedotknutelnost česko-slovenské federace, když se přece do Federálního shromáždění nechali zvolit. Nebo aby do Evropského parlamentu nemohli kandidovat nejen euroskeptici, i eurorealisté, protože nepřísahají na větu o „ever closer union“ ze zakládacích smluv Evropských společenství. Když kritici nedostanou žádnou šanci s odvoláním na to, že jim je cizí duch nějakého stávajícího uspořádání, vznikne perpetuum mobile. Proti tomu by někteří lidé ve veřejnoprávních médiích a kolem nich neprotestovali.

Případ Lipovská se podobá nechuti, kterou v posledních dnech vzbudila kandidatura starosocialisty (a z pohledu lidí, jako je odcházející ombudsmanka Anna Šabatová, téměř reakcionáře) Stanislava Křečka na ombudsmana. Někteří reprezentanti „liberálního“ světa evidentně uvažují tak, že ta či ona veřejná instituce patří jim – tedy jejich názorům a jejich sociální straně –, a to navždy. Vzhledem k tomu, že chod těch institucí jsme přinuceni financovat my všichni, je to od nich docela netaktická drzost.