KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Nedůvěra jako osobní štít

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Nedůvěra jako osobní štít

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ministr Prymula se svými opatřeními naráží, a to s každým jinak. Když omezil muzikály a hudební výchovu, snad milion lidí si sborově vzpomněl na verše Karla Kryla o zemi, „kde zakázali zpívat“. Někdy zřejmě Prymula vyhrožuje – třeba když nadhodí opatření, která „umožní, aby ti lidé se nenakazili v domácích podmínkách. Pokud toho budou chtít využít“. A někdy vypustí pokusný balonek. Třeba když minulý týden ve sněmovně přišel s tím, že by se lidé mohli zapisovat v restauracích. Proti tomu se zvedla okamžitá vlna opozičního odporu, premiér to označil za nesmysl a Prymula rychle ustoupil.

Přitom posledně zmíněné opatření není jeho výmysl, jak Čechům zošklivit život. Praktikují ho ve Francii. A v Hongkongu. A v Německu. A v Itálii. A v Irsku. A na Novém Zélandu. A v Austrálii. A v Kanadě. A v Thajsku.

Evidentně to nemá moc společného s technologickou vyspělostí. Ani s čerstvými historickými zkušenostmi. Ani se zakotvenou mírou ochrany soukromí. Ta hraje roli, negativní, ale v makroměřítku. Jak napsal nedávno týdeník The Economist v zajímavém článku, jakých v tomto časopise už moc nebývá, pokud má dnes EU něco blížící se oficiálnímu náboženství, pak je to ochrana soukromí. A koronavirová pandemie je příležitostí, kdy náklady tohoto kultu, jež zatím nesly jen firmy, pocítí i přímo občané. Toto náboženství nemá se skutečnou ochranou soukromí tak, jak jí rozumíme v běžném jazyce, mnoho společného. Zároveň nedokáže nijak regulovat algoritmickou moc, již nad námi získávají technologické společnosti. Jde ze všeho nejvíc o okázalou komplikovanost všech povolení a evidencí souvisejících s daty. U nás, kde nejvyšší úřednice-velekněžka ochrany informací, předsedkyně Úřadu na ochranu osobních údajů, prohlásila, že ona by si aplikaci eRouška do svého telefonu nestáhla, nová zbožnost úspěšně zapouští kořeny.

Reakce na Prymulu ale souvisí mnohem spíš s pojetím veřejného prostoru a s důvěrou ve společnosti.

V řeči odborníků se obvykle mírou důvěry ve společnosti rozumí to, jaká část společnosti souhlasí s výrokem „Ostatním lidem se v zásadě dá věřit“. Velmi zjednodušeně můžeme říci, že její míra v Evropě klesá ze severu na jih a ze západu na východ, že zároveň v posledních letech klesá ve vyspělém světě celkově a že je pro fungování a úspěch společnosti nesmírně důležitá. Spekulovat o tom, kde se v jednotlivých zemích vzala, je zajímavé, ale nedá se z toho přímo vyvodit, jak ji zvýšit.

Věnovala se jí řada autorů – následující kniha, kterou Francis Fukuyama vydal po bestselleru Konec dějin a Poslední člověk, se jmenuje Důvěra. Průkopnická kniha Edwarda Banfielda Morální základ zaostalé společnosti z roku 1958 je vlastně o tom, jak na Sicílii mimo okruh širší rodiny neexistuje elementární důvěra. Francouzští ekonomové Pierre Cahuc a Yann Algan o tom v roce 2006 vydali knihu La société de défiance, Společnost nedůvěry s podtitulem Jak francouzský sociální model ničí sám sebe, a snad jen to, že kniha vyšla ve francouzštině a nebyla přeložena do angličtiny, může za to, že není známější, protože je to jedna z těch knih, po jejímž přečtení už hodně společenských jevů nevidíte jako dřív. Shromažďují v ní překvapivé množství korelací mezi mírou nedůvěry v různých zemích a nejrůznějšími společenskými jevy – od těch, kde vás to okamžitě napadne, jako je frekvence stávek, až po zcela fascinující a neuvěřitelné, jako je počet různých separátních důchodových režimů pro různé profesní skupiny.

Pro naše téma zapisování se v restauracích je důležitá trojice poznatků. Zaprvé, převládající názor ve společnosti na nějakou věc může odrážet realitu, ale taky může odrážet míru důvěry ve společnosti. Možná se u nás opravdu strašně krade. Anebo je u nás zvykem říkat, že se u nás strašně krade. A třeba se u nás zrovna teď strašně krade, ale kdyby se krást přestalo, budeme to říkat dál. Dělá nám to dobře, připadáme si tak chytří, dospělí a světaznalí.

Chcete příklad z nedávné doby? Mezinárodní iniciativa More in Common si nechala v září zpracovat průzkum o zkušenosti s koronavirovou pandemií v sedmi zemích – USA, Británii, Francii, Německu, Itálii, Holandsku a Polsku. Mimo jiné se zeptali, zda si lidé myslí, že většina ostatních lidí respektovala pravidla jako rozestupy atd. a dělala dost pro to, aby společně virus porazili. A odpovědi (měli je jen z evropských zemí) se výrazně lišily – zatímco 63 procent Francouzů a 59 procent Poláků soudí, že ostatní nedělali dost, soudí takto příkře své spoluobčany jen 23 procent Němců a 29 procent Holanďanů.

Co je na tom zajímavého? Že když se výzkumníci zeptali respondentů, jak oni sami dodržují pravidla, odpovědi se lišily mnohem méně. Úplně všude naprostá většina lidí deklaruje dodržování pravidel jako svou občanskou povinnost. Rozptyl je jen mezi 79 a 90 procenty. Já dodržuju, ale ti ostatní ne!

Je jistě možné, že někteří respondenti lhali a projevili tzv. social desirability bias, odpovídali tak, jak si mysleli, že se má, a ve skutečnosti sami opatření moc nedodržují. Nicméně stojí za pozornost, že kdybyste odpovědi neznali a vsadili se, že rozptyl odpovědí na první otázku – jak pravidla dodržují ti ostatní – bude odpovídat obvyklému rozložení důvěry v Evropě na severojižní i západovýchodní ose, tak byste vyhráli.

Zadruhé, rádi si o sobě myslíme, že víme, v čem je naše společnost zaostalá a jiné, vyspělejší společnosti fungují líp. A sebekritičnost je jistě zdravá a potřebná, ale zároveň nás náš návyk na nedůvěru v tomto zrazuje. Máme pocit, že tím, jak rychle umíme odsoudit zaostalost ostatních spoluobčanů a distancovat se od nich, se sami stáváme vyspělejšími. Protože známe ta vyspělá kritéria. A přitom ta samotná důvěra v ostatní je důležitou podmínkou lepšího fungování společnosti.

Zatřetí, ta nedůvěra se promítá do společenských konvencí. Tam, kde už ani o důvěře nebo nedůvěře neuvažujeme, ale prostě aplikujeme nějaké pravidlo chování, na které jsme naučení. Neznám markantnější příklad, než je zdravení cizích lidí na veřejnosti. V některých zemích se setkáte s tím, že vás cizí lidé pozdraví i na osamělé ulici nebo na horské cestě. Tradiční česká etiketa v těch situacích umožňuje dělat, že druhého nevidíme, a přímo se cítit nakvašen, že mě cizinec svým nevyžádaným pozdravem přinutil odpovědět.

Jde to i rozšířit. Některé země mají nižší „náklady vstupu do společnosti“ než jiné. Amerika je například typická nízkonákladová společnost – Američané třeba tolerují špatnou výslovnost angličtiny daleko víc než Britové. Historicky to ta země potřebovala, jelikož byla založená na přistěhovalectví a asimilaci přistěhovalců. Když je chci přinutit mluvit anglicky, usnadním jim to tím, že nebudu jejich snahu zesměšňovat. Proto taky používají při psaní na internetu tolik smajlíků – že chtějí, aby jim bylo rozuměno.

Takže když se zvedne konsenzuální vlna odporu v reakci na to, co ministr Prymula nadhodil, dávám k úvaze, že si doopravdy nemyslíme, že šmejdivý číšník začne prolézat jména a telefonní čísla, aby je mohl prodat našim nepřátelům nebo nás vydírat. Ani to, že se vrací StB a stát chce mít přehled o každém našem pohybu. Ale že se spíš bráníme útoku na naše svaté právo mít od všech pokoj, nemuset je brát na vědomí a nedejbože muset odpovědět na nějakou zdvořilostní frázi nebo se usmát na cizího člověka na veřejnosti. Každý na to má právo, ale vyspělou zemi to z nás nedělá.

 

Text byl publikován také na theconservative.online/cz

 

8. října 2020