Během posledních několika let byla mezi pravidelnými finalisty a letos se dokonce stala celkovou vítězkou prestižních cen Czech Grand Design. Získala jak ocenění designérka šperku roku, tak trofej pro absolutní vítězku ročníku. Oceněna byla za šperky na motivy záhadného Voynichova rukopisu a kolekci brýlí Utopia, inspirovanou estetikou sci-fi literatury, například díly Philipa K. Dicka a Stanisława Lema. Na jejím Instagramu se píše, že dělá „brýle jako šperk a šperk jako příběh“. Není to nijak nadnesené tvrzení. Nastassia Aleinikava je momentálně jednou z nejviditelnějších tváří mladého českého designu.

Vítězství v cenách Czech Grand Design je asi tím vrcholem, kterého tu vůbec lze dosáhnout. Může vám to otevřít dveře někam dál, nebo jde „jen“ o potěšující ohodnocení vaší práce?

Několik let jsem byla nominovaná mezi finálové projekty a už to je velký úspěch. Sice ten vítěz je pak více vidět a napíše si to do CV, ale já jsem to opravdu vždy brala tak, že pro mě je výhra dostat už tu nominaci. Hodně jsem si přála, abych letos více vystavovala. To se mi plní, začátkem roku mi Muzeum skla a bižuterie nabídlo, abych naaranžovala jednu jejich vitrínu do stálé sbírky, oslovilo mě České centrum v Londýně s nabídkou podílet se na výstavě českého šperku společně s Evou Eisler, Marketou Kratochvilovou a Zorjou. V Galerii Neumannka v Prachaticích běží výstava sdružení UNOSTO, které jsem členem. Moc si vážím i nabídky od Galerie Středočeského kraje, GASK. V Kutné Hoře mají skvělý prostor, který se jmenuje Whitebox. Střídá se tam móda, keramika, porcelán, šperky, kurátorka Veronika Marešová se zaměřuje na užité umění. Pro nás je to úžasná příležitost, být pod střechou takhle velké galerie. Najednou můžeme říct, že jsme přece také umění, a nevadí, že užité. Nemusíme za každou cenu fungovat v konceptu prodejních galerií a design shopů. Jsem ráda, že se tohle všechno objevilo ještě před tou cenou.

Výstava Komety se zaobírá vesmírem, je ovlivněna planetami a superúplňkem. Vidíme inscenované scenerie šperkařských souhvězdí, cítíme to propojení člověka s něčím nedozírným a přesahujícím. V jiných případech by to asi znělo poněkud ezotericky, váš přístup je ale naopak dost exaktní a racionální…

Kometa má těleso a ocas a já mám tisíce nápadů, jak je ztvárnit. Chtěla jsem využít veškeré možnosti toho kovu a reliéfu. Pro mě je to hra se strukturou a tvarem, chtěla jsem ty šperky udělat variabilní, aby se to těleso dalo přiřadit k jakémukoli ocasu. Přečetla jsem si článek o tom, co všechno lidstvo zaslalo do vesmíru. Jeden z těch objektů je zlatá deska, která putuje se sondou Voyager. Nadchlo mě, že na té desce je jako příklad vážné hudby Igor Stravinskij a jeho Svěcení jara. V roce 1913 lidé z tohohle baletu odcházeli, i v dnešní době je to hrozně moderní. K té desce je hezký text od tehdejšího amerického prezidenta, takový pozdrav. V roce 1977 uvádí, že jednotlivé národy jsou stále rozdělené na státy, ale že spějeme ke společnému žití bez zbytečných sporů a válek. Vůbec to, že člověk má tady na planetě potřebu něco takového zaslat do vesmíru, mi přišlo úžasné.

Má mít každý šperk svůj příběh?

Možná je to devalvované dneškem, kdy příběh musí mít snad už úplně všechno, i ta snídaně, kterou si ráno dáme. Tenhle způsob uvažování vychází už ze studia na VŠUP, kde je ten koncept opravdu primární, je na něj kladen velký důraz. Sama o sobě jsem ale dost konzervativní, často vycházím ze struktury a zpracování kovu. Tuhle svou zastaralost vidím třeba v tom, že jsem stále moc svázaná řemeslem. Nevrhám se za každou cenu do nových technologií a materiálů, řeším udržitelnost, proto se mi líbí stříbro, s kterým se moc neplýtvá. Výhledově mám představu, že mi lidé přinesou své staré šperky a já je přetvořím do něčeho nového. Je pravda, že i ve své komerčnější tvorbě se snažím ten příběh nevynechat, o každé své kolekci mám co říct.

Nejraději byste prý tvořila v předprůmyslové době. Co vás na tom období tak přitahuje?

V té době ještě nebylo tolik věcí, fungovali řemeslníci a všechno musel člověk vyřešit přes ně. Mainstreamová sféra už tenhle přístup zneužívá a tváří se, že nabízí něco přímo pro vás. Victor Papanek ve své knize Design pro reálný svět už v sedmdesátých letech přemýšlel o tom, že designér má navrhovat věci, které lidé potřebuji, ne chtějí. (Papanek brojil proti designu, který přesvědčuje lidi, aby si koupili věci, které nepotřebují, za peníze, které nemají, aby zapůsobili na jiné, které to nezajímá – pozn. aut.) Opravdu je potřeba každý rok uvést na trh novou židli? Takové věci před průmyslovou dobou neexistovaly.

Do jaké míry vaši práci ovlivnilo dětství v Bělorusku, rodinné prostředí? Jedna z vašich kolekcí Medals je ovlivněna medailemi vašeho dědečka z válek, v jiných je zase hodně přírodních motivů.

Pradědeček byl kulak, popravili ho ve vězení, protože se nechtěl vzdát svého majetku. Pocházím z rodiny, která všechno vypracovala svýma rukama. Když si na to zpětně vzpomínám, tak vlastně nevím, jestli je něco, co můj dědeček neuměl. Dokázal postavit pec, ušít boty na zimu. Dokonce i výborně kreslil, kreslil mi všechna možná zvířata. Takových lidí je ale spousta. Byla jsem překvapená, když jsem četla Domácnost bez odpadu od Bey Johnson, kde popisovala svoji rodinu ve Francii. Přišlo mi, jako by popisovala naši rodinu. Moje maminka, teta a strýc to všechno podědili, sice už každý neuměl úplně všechno, ale každý byl na něco šikovný, na pletení, na truhlářské věci, maminka výborně šila. Myslím, že by mohla fungovat jako opravdu kvalitní návrhářka, jenže celý život dělala něco jiného a tohle brala jenom jako koníčka. Takže procesům výroby jsem byla přítomna od dětství.

O Bělorusku se říká, že je to národ bez kořenů, že lidé nejsou na svou zemi dostatečně hrdí. Čím si to vysvětlujete?

Je to zčásti vlivem Ruska. Naše národnost se vždycky snažila zamaskovat, abychom se vůbec necítili jako Bělorusové. Přitom Bělorusko má zajímavou historii. Na severu je Polock, Grodno je plné krásných staveb. Kaložský kostel, zasvěcený Borisovi a Glebovi, památka UNESCO, pochází z 12. století. Do Běloruska teď cestuje i hodně Rusů, tam ta palácovoparková architektura není tak rozšířená, v tradici Evropy je tam vlastně koncipovaný jenom Petrohrad.

Jak probíhalo vaše studium v Bělorusku a proč jste se pak rozhodla zrovna pro Prahu?

Naše střední škola měla obory design, malbu a sochu. To byla opravdu kvalitní škola, kde se vynechávala spousta předmětů, které jsou pro umělce navíc, aby se mohli hodně soustředit na tu profesi. Propojení s akademií ale už nebylo tak zřejmé. Dopadalo to tak, že se na školu dostalo víc lidí z obyčejných gymnázií, pokud chodili na školní kurzy. Neviděla jsem perspektivu, že bych tam zadarmo mohla vůbec studovat. Když jsem se rozhodovala o vysoké škole, říkala jsem si, že ve šperku můžu zůstat i tak, nepřišlo mi, že je to dobré studovat. V konceptu našich škol to bylo spíše kovářství, něco chlapského, těžkého. Proto jsem se hlásila na textil do Petrohradu, asi to proudilo i z toho zázemí od maminky. Petrohrad mě hezky přijímal jako turistu, ale když jsem tam byla s cílem studovat, cítila jsem, že mě to město vůbec nepřijímá, bylo to úplně fyzicky znát. Česká republika nabízela stejné podmínky pro zahraniční uchazeče jako pro české studenty, i rodině se ten nápad líbil, a já odjela na rok do Prahy, abych se naučila jazyk a zařídila si přípravné kurzy. VŠUP mi pak dala hrozně moc, taková škola v Bělorusku chybí. To nebyly zdaleka jen ateliérové předměty. Třeba Pavla Pečinková z katedry dějin umění a estetiky nebo přednášky Jindřicha Vybírala o architektuře, to byl zase úplně jiný rozměr. Přednášejí tam úžasné osobnosti. Klidně bych si to celé teď zopakovala a podívala se na všechno nově.

V čem to pro vás bylo v Čechách jiné než doma?

První věc, která mi tady přišla úžasná, byl pojem „české Vánoce“, vůbec jsem nechápala, co to znamená. Stejně třeba „české pivo“, „český chleba“, netušila jsem, proč tomu tak říkáte, tohle my vůbec nemáme. Naše dějiny se pořád adaptují, přepisují, není jasné, co je oficiální a co není. Teď jsem hrozně pyšná, že běloruština opět začíná být moderní jazyk a mladí lidé se tak nestydí mluvit a jsou opět hrdí na svojí zemi. Moji synovci se ve škole učili dvě hodiny běloruštiny týdně a ten jazyk nezvládali. V rodině se mluvilo rusky a oni běloruštině vlastně už nerozumějí. Já alespoň dokážu číst, plynule mluvit už ne, protože mi to vytlačuje čeština, jsou to velmi podobné jazyky.

Prý jste si tu velmi oblíbila funkcionalistické stavby. Podle vaší tvorby by to člověk zrovna nehádal. Je to kvůli tomu, že v designu byl jednu dobu minimalismus všude?

My funkcionalismus skoro neznáme. Na východě se vlastně nestihl objevit. U nás se během chvíle objevilo pár skvostných budov od konstruktivisty Iosifa Langbarda, ale po chvíli se to přehouplo na stalinskou architekturu. Zatím se to v mé tvorbě neprolíná, asi stále spíše čerpám z dekorativismu a jiných věcí. Uvidím, co přijde dál.

Ve vaší starší kolekci Scandinavian forest to působí, jako byste psala zamilovaný dopis svým dětským vzpomínkám na hry v přírodě. U kolekce, za kterou jste teď získala onu cenu, se zase obracíte až k záhadnému renesančnímu spisu, který doposud nikdo nerozluštil. Jako byste vždy stála tak trochu mimo čas…

Nadchla mě pohlednice od kamarádů ze Stockholmu, kde byly na trávě poskládané bobulky z lesa. To jsme dělali jako malí, v Bělorusku nikoho nenapadne to otisknout na pohlednici a posílat jako pozdrav. Chtěla jsem vzdát hold Skandinávii za to, že tam dávají důraz i na takové milé a naivní detaily. Je dobré se na podobné momenty v dnešním světě znovu napojit, na ten klid a bezprostřednost. U kolekce šperků, která vznikla podle Voynichova rukopisu, jsem byla nejprve nadšená tím, že je to příběh spjatý s Prahou i Běloruskem. Kniha byla ve sbírce císaře Rudolfa II. a sám Voynich prý pracoval krátce jako lékárník ve městě Grodno. V tom manuskriptu jsou hodně inspirativní botanické kresby, ty jsem si překreslovala. Celý rukopis je pravděpodobně mystifikace. Kořínky jsou od pampelišky, listy od něčeho jiného, květiny v takové podobě neexistují.

Není nadnesené, když se v poslední době hovoří rovnou o renesanci českého designu?

Myslím, že je to celkem vhodné označení. Ono to souvisí s celým vývojem České republiky. Už dvacátým ročníkem se koná Designblok a ceny Czech Grand Design se udělují dvanáctým rokem, umprum je opravdu prestižní škola, kde chtějí učit ti nejlepší. Také ve světě obecně vyrostla poptávka po lokálních věcech. Ale třeba v Rakousku ani v dalších zemích nevidím v design shopech tolik originálních věcí. Mladí nemají moc šancí se tam uplatnit. Když jsem začínala já, začínala i spousta nových galerií. Zrovna se to tak sešlo a nebyl takový problém někoho oslovit a nabídnout své věci.

Souhlasíte s kritiky, kteří mají za to, že vaše věci působí jako z jiného století? Pro někoho, kdo by chtěl tvořit v předprůmyslové době, to asi je i velká lichotka.

Mluvit o tom je předčasné (úsměv). Třeba si za dvacet let všichni řeknou, propána, je to takové dobové. To, co dělám, musí teprve obstát.