Podobně jako v případě jejích filmů o Věře Čáslavské, Martě Kubišové a Soně Červené je film Olgy Sommerové o Jiřím Suchém Lehce s životem se prát jasný případ. Portrétovaný je osobností natolik nespornou a po mnoha, ne-li po všech stránkách přitažlivou, že film o něm je možné jen zkazit, což ale u Sommerové nelze očekávat, ač by skoro člověk řekl bohužel. Bylo by to aspoň zajímavé ještě nějakým jiným způsobem než tím, jakým to je. Že je to totiž souhrn obdivuhodně tvořivého života v jeho maximálně přitažlivé a vstřícně pojaté formě. Osobní, tedy lidský příběh je zasazen do obrazu českého kulturního života, jehož jednu – tu veselou, zpěvnou a inteligentní – část Jiří Suchý vytvářel či spoluvytvářel – především s Jiřím Šlitrem. To sice není třeba dokazovat, ale bohatě vytěžené archivy sázejí jeden hudební evergreen za druhým, přičemž většina z nich je již dávno nějakým způsobem součástí českého kolektivního vlastnictví, jak to u šťastných věcí bývá. V kině si to lze dát ještě jednou.

Jistě, někdo by tam mohl postrádat kritičnost nebo nějaký ostřejší pohled, ale to by byl pak jiný žánr. Konkrétně se tady docela rychle přejdou léta normalizace a příliš se nerozebírá, jaké vztahy v Semaforu tehdy panovaly (špatné). Též se (zbytečně) nešlape v nejistých a slabších sezonách po listopadu 1989 ani v některých soukromých záležitostech, i když toho osobního je tam jinak tak akorát. Důraz je položen na Suchého nezdolnou tvořivost a nápaditost, která je u něho přirozeně spojena s optimistickou a vlídnou náturou, ve které jako by absentovaly temné či mučivé tóny. Přitom ty při bližším pohledu nechyběly a Suchého život nebyl jen „dobře placenou procházkou“, ale byl provázen bolestnými ztrátami, smrtí Jiřího Šlitra, úmrtím prvního dítěte, nemocí a smrtí manželky, výtvarnice Běly (Běliny) Suché. Za věci, které vnášejí do harmonie přece jen rušivé tóny, lze snad považovat náznak rivality se Šlitrem, který byl pro Suchého darem shůry, ale přece jen konkurentem, kterému „to šlo“ ještě lépe. U Šlitra by se dalo mluvit o doteku geniality, Suchý byl „jen“ ohromně talentovaný, přirovnat by se to možná dalo vztahu Lennon (Šlitr) a McCartney (Suchý). Zajímavá je Suchého zmínka o tom, že pro Šlitra bylo charakteristické slovo „ctižádostivost“ a že snil o úspěchu na Broadwayi – Dobře placenou procházku si nechal přeložit do angličtiny. Suchý takovou ambici neměl: však také Suchý nebyl primárně muzikant, byl to básník, jeho nástrojem byla čeština, proto také pro něj byla těžko představitelná emigrace. Šlitr by možná v ní skončil, kdoví.

Ale převládá harmonizující a vlídně bilanční tón. To vychází z toho, že portrétovaný spolupracuje, ba sám se na portrétu podílí, je to vlastně jeho biografie ve vlídném sebepodání. S režisérkou je na jedné lodi, ona rozumí jemu, ba ho přirozeně obdivuje, a on nemá problém s ní, ani s tím obdivem, a tak se oba snaží, aby film dopadl co nejlépe a všichni byli spokojeni, nakonec především divák. A ten spokojený je, ba je často i dojatý, pokud má k tomu sklony, i k slzám. Já jsem byl asi nejvíc dojatý, když byl dojatý Louis Armstrong, který, když byl v roce 1965 v Praze, se přišel podívat na představení Semaforu a ansámbl mu tam zazpíval Hello, Dolly! To bylo oboustranné pochopení a přihlášení se ke svobodě, která se nemusela složitě formulovat, ale jen se zpívala tou prostou zpěvnou písní, kterou si má chuť zazpívat za chvíli každý. Jiří Suchý je vzácným příkladem člověka obdarovaného schopností u lidí okamžitě vzbudit sympatie, aniž by se jim jakkoli vnucoval či podbízel. Svou dikcí tu vypráví, aranžuje se, probírá se minulostí. Je vždy decentně vtipný, vstřícný, nevtíravý. Je to šťastný případ lyrika, kterému rozumí každý (pokud to není úplný hňup) a přitom ho tato sdělnost a lehkost nikdy neotravuje. Z úst Miloše Formana zazní, že Suchý je bezpochyby největší žijící český básník, s čímž by možná v Ústavu pro českou literaturu nesouhlasili, ale vyvracet to by bylo těžké a nemá to ani smysl. Tak je to.

Jiří Suchý – Lehce s životem se prát. Dokument. 102 minut. Režie a scénář Olga Sommerová. Kamera Olga Špátová.