Muzeum Zeitz MOCAA v Kapském Městě

Po obilí umění

  - Foto: Iwan Baan
Muzeum Zeitz MOCAA v Kapském Městě
Po obilí umění

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kdysi největší budova subsaharské Afriky, monumentální betonový kolos obilného sila tyčící se nad pobřežím Kapského Města, prošla radikální proměnou hned v několika směrech. Z původně zemědělské stavby s čistě utilitární funkcí vznikl po náročné transformaci honosný prostor zasvěcený (primárně) současnému africkému umění.

Doky a holubí trus

Oblast Victoria & Alfred Waterfront se rozkládá na ploše 123 hektarů dříve výhradně industriální oblasti Kapského Města. Zdejší doky ale od 90. let postupně nahrazuje nová komerční výstavba kancelářských budov, obchodních center a zábavních parků. Ve středu toho všeho pak už přes devadesát let stojí obrovské betonové silo jako nesmazatelná připomínka starých časů jednoho z kdysi nejvýznamnějších přístavů celého kontinentu.

Společnost spravující celý komplex Victoria & Alfred Waterfront dlouho zvažovala, jak se silem (které začaly obklopovat nesourodé budovy) naložit. Na jeho přestavbu vzniklo několik návrhů, než byl projekt konečně svěřen úspěšnému anglickému designérovi Thomasi Heatherwickovi, jehož studio už dříve dokončilo několik oceňovaných architektonických realizací. Na projektu takového měřítka ovšem do té doby Heatherwick nepracoval. Na úplném začátku Heatherwick vymýšlel různé scénáře, jak s budovou naložit, nakonec se ale představitelé společnosti domluvili s německým podnikatelem a sběratelem umění Jochenem Zeitzem na přestavbě sila na muzeum současného afrického umění, které Afrika dosud postrádala. Nutno dodat, že šlo o čistě soukromý projekt bez státní podpory.

Když se Heatherwick se svým týmem budovou poprvé procházel, našel v ní tlusté nánosy holubího trusu a špíny. Poslední dvě dekády totiž stála bez využití. Architektonické studio mělo od začátku jasno v tom, že budovu musí v co největší míře ponechat tak, jak je, aby došlo k zachování historie místa. Plány ale výrazně ztěžovalo, že v objektu prakticky nebyl žádný velký otevřený prostor – ten totiž vyplňovaly desítky betonových tubusů určených ke skladování obilnin. Heatherwick ale věděl, že budovu musí zevnitř otevřít, aby se mohla pořádně nadechnout k novému životu. Srdcem sila se nakonec stalo zcela monumentální atrium stoupající nerušeně vzhůru přes devět pater.

Nemluvme o tom

Prostor atria nechal Heatherwick doslova vyříznout ze shluku jednotlivých tubusů pomocí ručních pil. Geometrie tohoto „výřezu“ přitom vychází z tvaru jednoho obilného zrna, které designérův tým dal digitálně naskenovat, aby získal vzor pro vskutku nekompromisní řez. I proto tak Heatherwick mluví o procesu návrhu spíš jako o dekonstrukci a archeologii než o běžné výstavbě. K vytvoření ohromujícího vnitřního prostoru jej ovšem motivovala ještě jedna okolnost, kterou představoval strach z nízké návštěvnosti muzea. Interiér budovy s téměř katedrální atmosférou ztotožňuje hlavní charakteristiku, „atrakci“ celé budovy, za kterou lidé musejí vstoupit dovnitř, a tudíž platit vstupné.

Silo se stalo velkým lákadlem celé oblasti, která je po něm nově také pojmenována. Thomas Heatherwick i investor rádi zmiňují, že jejich snahou bylo věnovat nové muzeum celému městu. Hlavním motorem akce je ovšem samozřejmě výrazné zhodnocení okolních parcel. V oficiálním představení projektu na stránkách architektonického a designérského studia se například nic nepíše o luxusním hotelu, který zabírá celou horní polovinu stavby. Jeho interiér už totiž nenavrhoval ani sám Heatherwick, svým zařízením totiž odpovídá tužbám hostů po honosnosti. Tím ovšem celý objekt posiluje extrémní sociální polarizaci místních obyvatel, kde se jen pár minut autem od nablýskaného centra lidé tísní v chudinských slumech. Na tyto otázky by se přitom nemělo v kontextu podobných (a třebaže architektonicky mimořádných) projektů zapomínat.

 

Matěj Beránek

15. září 2019