Co víme a nevíme o tripolské kultuře

Ukrajina 4000 let před Kristem

Co víme a nevíme o tripolské kultuře
Ukrajina 4000 let před Kristem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před šesti tisíci lety vznikly v oblasti mezi Dněstrem a Dněprem, na dnešní Ukrajině, obrovské sídelní aglomerace tisíců neolitických zemědělců tripolské kultury. K rozpoznání kultury a prvním objevům přispěl před více než stoletím i český rodák Čeněk Chvojka. Nebývalý rozsah některých sídlišť souvisel nejen s úrodností zdejšího kraje, ale především s jejich náboženským významem. Některé náboženské symboly a výzdobné motivy na keramice svědčí o dálkových kontaktech až s východní Asií. Život těchto rozsáhlých komunit ale způsobil vyčerpání přírodních zdrojů a velká akumulace lidí dokonce způsobila jednu z nejstarších epidemií moru v dějinách lidstva. Megaosady už po této katastrofě nebyly nikdy obnoveny. Památky z doby prvních zemědělců k nám naléhavě promlouvají právě dnes, kdy lidstvo opět ohrožují smrtící nákazy a zločiny válečných konfliktů, kterými byla Ukrajina opakovaně sužována v pravěku, ve středověku, v moderní historii a bohužel i v současnosti.

Přestože dnes nejvíc sledujeme tragickou současnost Ukrajiny a s nejistou nadějí hledíme do její budoucnosti, je užitečné ohlédnout se také do pravěké minulosti této části východní Evropy. Nemluvíme o bohatých knížecích mohylách skytské aristokracie ani o památkách starořeckých kolonistů. Doklady vyspělé kultury pozdní doby kamenné pocházejí z doby před šesti tisíci lety, kdy se zde zrodila jedna z nejstarších civilizací Evropy.

V období mezi léty 4100 a 3600 před Kristem pravěcí zemědělci osídlili úrodné oblasti na horním toku řeky Jižní Bug, propojili tak území dnešního severovýchodního Rumunska a Moldávie a stali se součástí kulturního komplexu Cucuteni-Tripolje, který na Ukrajině dosahoval k řece Dněpru, až do míst dnešního Kyjeva. O objev a pojmenování tripolské kultury se zasloužil Čech Čeněk Chvojka (1850–1914), zakladatel ukrajinské archeologie a Ukrajinského historického muzea v Kyjevě. Mladý muž ze Semína na Pardubicku nedokončil studia, následoval hlas svého srdce a odcestoval s ruskou šlechtickou rodinou své vyvolené do Kyjeva. Po její náhlé smrti v roce 1876 se rozhodl zůstat v Kyjevě natrvalo. Nejprve se živil jako učitel. Počátkem 90. let se začal amatérsky věnovat pravěké a raně středověké archeologii. Profesionální archeologie v té době na Ukrajině ani neexistovala. Na památky záhadné neolitické kultury s malovanou keramikou narazil už v roce 1896 při stavebních výkopech v Kyrillovské ulici v Kyjevě. Tehdy zatoužil po nalezení sídel prvních zemědělců na Ukrajině. Povedlo se mu to hned následujícího roku v obci Tripolje, která dala celé kultuře jméno. Ještě téhož roku na 11. sjezdu ruských archeologů představil svou teorii o existenci tripolské neolitické kultury. Byl také prvním, kdo publikoval monografii o tripolské kultuře, která významnou měrou přispěla k formování myšlenky moderního ukrajinského národa.

Představa, jak mohla vypadat obydlí tripolské kultury v oblasti dnešní Ukrajiny před 6000 lety (rekonstrukce podle E. Černycha a V. Markeviče, design: Lizzie Holiday, publikováno v knize: The Tripolye Culture. Giant-Settlements in Ukraine od Francesco Menotti a Aleksej G. Korvin-Piotrovskij, Oxbow Books Oxford & Oakvile 2012). - Foto: Jan Turek

Pravěká „města“

Co bylo pro archeology nejvíc překvapivé, jsou „obří osady“, které byly domovem až 46 tisíc obyvatel žijících v tisících domů uspořádaných v řadách v oválném půdorysu na ploše až 450 hektarů. Přesto nešlo o města ve smyslu měst starověku a středověku.

Tyto zemědělské osady byly především sídly světské moci a náboženskými centry, doklady rozsáhlých řemeslných aktivit však v těchto lokalitách chybějí. Zdá se, že tato „hlavní města“ s populací nad 15 000 lidí a rozloze víc než 100 hektarů byla obklopena menšími satelitními osadami o velikosti 10–40 hektarů a vesnicemi v rozsahu 2–7 hektarů. Tyto komunity zřejmě obhospodařovaly pole a pastviny a zásobovaly centrální osady.

Otázkou ale stále zůstává, proč pravěcí zemědělci na Ukrajině vytvářeli tak rozsáhlé sídlištní aglomerace. Naše dosavadní znalosti neolitického zemědělství spíš souvisejí s menšími usedlostmi využívajícími rovnoměrně zemědělský potenciál krajiny. Obrovské tripolské osady se ale takovému modelu zcela vymykají. Pokud by zde skutečně dlouhodobě žily desetitisíce lidí, museli by se spoléhat na zásobování z menších vesnic a přepravu pracovní síly a úrody na značné vzdálenosti. Většina vysvětlení, proč docházelo k tak obrovské akumulaci staveb v jasně vymezeném prostoru, zvažuje nějakou formu vnějšího ohrožení, ať už ze strany východních pasteveckých kultur, nebo nově příchozích kolonistů z jihozápadních oblastí téhož kulturního okruhu.

Pravděpodobnější jsou vnitřní, náboženské příčiny vytváření tak velkých komunit. Ukazuje se, že většina obřích lokalit disponovala několika velkými komunitními svatyněmi, kde se konaly náboženské obřady, hostiny a obětiny, za kterými mohli lidé putovat i na značné vzdálenosti. Je tedy dokonce možné, že úplná kapacita těchto megalokalit byla využívána spíš sezonně, v době náboženských svátků. Tuto otázku nelze zatím uspokojivě zodpovědět, a to také proto, že nám téměř úplně chybějí stopy po pohřbívání zemřelých obyvatel osad. Předpokládá se, že ostatky předků byly spáleny na pohřebních hranicích a jejich popel pak rozptýlen nebo vysypán do řeky. Zde se nám pak nabízí další důvod, proč se tato velká sídliště vyskytují právě v blízkosti Jižního Bugu, případně Dněpru. Velké řeky skýtají nejen dobrou obživu ve svém povodí, ale jsou v mnoha náboženstvích světa považovány za samotná božstva a tak i uctívány. Nebylo by tedy překvapením, že z důvodu říčních pohřebních obřadů, podobně jako u řeky Gangy pro hinduisty, se i u těchto evropských řek shromažďovali věřící v době svátků či pohřebních obřadů. Podobné objevy v britské lokalitě Durrington Walls naznačují, že lidé na sklonku doby kamenné skutečně vytvářeli obrovské posvátné okrsky, ve kterých permanentně i sezonně přebývali a věnovali se kultu a rituálům. Podobné rozsáhlé svatyně obehnané valy a příkopy byly v době tripolské kultury stavěny i v Čechách. Jejich pozůstatky jsme v nedávné době prozkoumali v blízkosti soutoku Vltavy a Labe u Mělníka. Podobností je zde opět řada. Tak jako v tripolské oblasti užívali i naši pravěcí předchůdci býčí hlavy jako magickou ochranu svých svatyní. V době náboženských festivalů se shromažďovali ve velkém počtu lidé ze širokého okolí, aby uctívali svá božstva a hodovali s duchy svých předků.

Chrámy ze dřeva a hlíny

V nejrozsáhlejších lokalitách, jako je Majdaněcke, byly objeveny rozsáhlé budovy skládající se z jedné zastřešené stavby a z většího zpevněného nádvoří pod širým nebem. Stavba se datuje do 38. století před Kristem a její sedlovou střechu chránila býčí lebka. Stěny byly ze štípaných polen omazaných hlínou a v uzavřené části budovy stál vyvýšený krb.

Archeologové zde nalezli velké množství kuchyňské keramiky. U krbu byly nalezeny zvířecí kosti, stopy hodování a obětin bohům. Většina odpadu byla ale uložena do jam nebo do prostoru poblíž budovy. Jak víme z mnoha jiných lokalit, pravěké kultovní obřady lze jen těžko oddělit od běžných aktivit zemědělského života, proto je pravděpodobné, že tyto velké stavby (až 1600 m2 ) představují pravěké chrámy.

Uvnitř chrámu byly nalezeny pozůstatky osmi hliněných plošin, které pravděpodobně sloužily jako oltáře. Kromě kostí a keramiky zde byly nalezeny také zlomky keramických idolů v podobě sošek ženských božstev, ale i zlaté šperky.

Nádoba zobrazující stylizovanou lidskou postavu, tripolská kultura, 4. tisíciletí před Kristem, sídliště Volodymirivka, Kirovogradská oblast. Společně s dalšími nálezy je dnes k vidění v expozici Kyjevského národního historického muzea, které před více než sto lety založil náš krajan Čeněk Chvojka. - Foto: Jan Turek

Zdá se to neuvěřitelné, ale sláva tripolské civilizace zasáhla až do daleké Číny. Výzdobné motivy malované keramiky, ale i tvary keramických nádob jsou téměř identické se současnou kulturou Jangšao (a později i s kulturou Madžiajao) v povodí Žluté řeky v severní Číně. Nejde však o importy keramiky na vzdálenost přes 5000 km, ale zřejmě o intenzivní kontakty a kulturní komunikaci, včetně sdílení symbolů. Je dost dobře možné, že známý náboženský motiv jin-jang je ve skutečnosti tripolského původu. Objevuje se totiž na keramice obou vzdálených kultur, ale i na tripolských keramických modelech domů-chrámů. Tyto obchodní, ale pravděpodobně i náboženské a genetické kontakty probíhaly podél lesostepního pásma táhnoucího se podél větší části Eurasie. Tato zóna je jakousi dálnicí transkontinentálních kontaktů a migrací. Lidé tuto oblast vyhledávali pro její vysoce úrodné černozemě. V dobách oteplování klimatu a sucha se ale obyvatelé lesostepního pásma dávali – z důvodu zániku svých zdrojů obživy – do pohybu a v migračních vlnách se šířili dál do Evropy. Na této pomyslné migrační východně-západní trase jsou ukrajinské nížiny jakousi zaslíbenou zemí a od pravěku obilnicí tehdejšího světa. Nepřekvapuje, že celá oblast severního Černomoří byla odedávna jakýmsi tavicím tyglíkem pravěkých populací a kultur.

Po roce 3650 před Kristem největší osady zanikly a lidé tripolské kultury se vrátili k životu v menších vesnicích a po roce 3300 tripolská kultura zanikla zcela. Co bylo příčinou takového kolapsu? Nejčastěji se hovoří o vyčerpání přírodních zdrojů, které při tehdejších technologiích prostě nestačily pro obživu tak obrovských lidských komunit.

Nabízí se ale ještě další vysvětlení. Analýzou dávné DNA ze zubů ostatků tripolských obyvatel se ukázalo, že někteří zemřeli na chorobu způsobenou bakterií Yersinia pestis, tedy na mor. Zásoby obilí zdejších obyvatel lákaly miliony hlodavců, kteří jsou právě přirozenými nositeli těchto bakterií. Morovému patogenu se tak poprvé naskytla ideální příležitost plně se rozvinout ve společnosti s velkým množstvím společenských vztahů s možností rozsáhlého komunitního přenosu. Je možné, že za šířením morové nákazy mohly stát právě i dálkové kontakty s Dálným východem a Střední Asií, odkud historicky pocházela většina migrací a šíření epidemií.

Snad i zvyk spalovat při opuštění své domy, a dokonce i záměrně zničit chlebovou pec v interiéru domu souvisel s magickým opatřením proti šíření smrtících chorob. Jde každopádně o široce rozšířený kulturní jev v oblasti severního Balkánu a severozápadního Černomoří, který po období Cucuteni-Tripolje přetrval dalších dva tisíce let.

Tripolská kultura zanikla v důsledku svého překotného civilizačního vývoje, který tehdejší společnost pravěkých zemědělců nedokázala dlouhodobě udržet.

Jan Turek