Politolog Andrej Ruščák o ochranitelském rodičovství

Svobodu nejen americkým dětem

Politolog Andrej Ruščák o ochranitelském rodičovství
Svobodu nejen americkým dětem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před dvaceti třiceti lety si americké děti hrály s kamarády na ulicích a v parcích a skoro polovina jezdila do školy na kole. Dnes je rodiče z bodu A do bodu B rozvážejí auty a najímají dospělé, aby si s jejich ratolestmi hráli v bezpečí domova. Pokud to nedělají, musejí počítat s problémy. Ale lidí, kteří si myslí, že to zašlo příliš daleko, přibývá. V opozici k převládajícímu „helikoptérovému“ rodičovství vzniklo hnutí free-range, v překladu volný výběh. V květnu dosáhlo prvního úspěchu na legislativním poli, když v Utahu vstoupil v platnost zákon, který vrací rodičům právo rozhodovat, jak velkou volnost svým dětem dají. Započne dlouhou cestu zpátky k normálu? A vzdalují se od něj čeští rodiče? Politolog Andrej Ruščák se v Norsku angažoval proti Barnevernu, dnes v Česku propaguje free-range rodičovství. I naše společnost je prý moc úzkostná a děti nadměrně chrání – k jejich škodě.

Jak se Amerika dostala do stavu, kdy zákon upravuje něco tak banálního a považuje se to za průlom?

Stalo se to, čemu se v angličtině říká perfect storm, několik faktorů kulminovalo přibližně ve stejné době. Jako podhoubí posloužila obecná náchylnost Američanů k morální panice, protože americká společnost má tendenci vybrat si vždy jedno téma, které aktuálně znamená konec světa. Následuje hon na čarodějnice, ať už jsou to černoši, nebo bílí muži, v 50. letech komunisté, od 70. let drogy, sexuální predátoři, po 11. září terorismus. Problém se patřičně nafoukne a vytvoří se celospolečenská paranoia, v tomto případě ohledně bezpečnosti dětí kvůli iracionálnímu strachu z únosů.

Proč se toho dnešní Američané bojí a proč se nebáli jejich rodiče?

Částečně je to opožděná reakce na kriminalitu v 70. a 80. letech, která od té doby rapidně klesla, ale společnost má dojem, že je to naopak, že stále stoupá. Určitě k tomu přispěly informační kanály, na nichž běží 24 hodin katastrofické zprávy, a to by bylo, aby se v třísetmilionovém národě nenašla alespoň jedna denně. K tomu několik medializovaných únosů, dezinterpretace statistik a událostí, kdy za reported missing je považováno dítě zmizelé beze stopy, přestože se naprostá většina zapomněla u kamaráda nebo pobývá s druhým rodičem v rámci porozvodových sporů.

Na počátku free-range hnutí stála novinářka Lenore Skenazy. Co udělala a jak se jí podařilo na tom postavit dlouhodobý aktivismus?

Poslala svého devítiletého syna samotného domů newyorským metrem, napsala o tom na internet a vyvolala hysterii, které se nezalekla, ale využila ji k vybudování vlastní značky. Moderovala televizní pořad, vydala knihu, začala psát blog a shromažďovat informace o absurditách, které se rodičům mohou stát, když nechají děti doma o samotě, pustí je do školy nebo ven bez doprovodu. Že jsou na ně lidé schopni zavolat policii, nemluvě o následných postizích ze strany státu či sociálky.

Mnoho států v USA ale žádnou zákonnou věkovou hranici nemá. Pokud lidé volají na 911, že si děti venku hrají samy, vypovídá to víc o stavu společnosti než legislativy.

Přesně tak. Aktuální paranoia je nechávání dětí v autě, protože bylo pár případů, kdy rodiče zapomněli dítě na celý den v autě, bylo horko a dítě umřelo. Dnes rodiče riskují odebrání dětí, když je nechají při dvaceti stupních s otevřenými okny ve stínu pět minut. Lidé hned volají policii, natáčejí na mobily a požadují exemplární potrestání. A zase jsme u toho, že to není tak, že by se uzákonila nová legislativa, využívá se ta stávající, která je poměrně vágní, záleží na interpretaci, a pokud soudci nebo sociální pracovníci sami podlehnou morální panice, mohou ji různě ohýbat. Zákon z Utahu, o kterém se bavíme, proto velmi nestandardně vymezuje nikoli to, co se dělat nesmí, ale co se smí.

Má smysl řešit to v Česku? Jsou čeští rodiče přehnaně vystrašení?

V české společnosti tento trend je. Některé věci jsou ryze americké a k nám nepřenosné, například posedlost výstavbou nejbezpečnějšího hřiště, protože v USA funguje, že za všechno někdo může a hlavní je najít viníka a soudit se s ním. Ale pokud jde o bezpečnostní obsesi a nadhodnocování rizik, to už v české společnosti přítomné je; a je tu evidentní změna k horšímu oproti 90. letům, která přitom byla jak z hlediska kriminality, ale i například dodržování pravidel silničního provozu nebezpečnější – viz rekordně nízký počet mrtvých na českých silnicích.

"Západní civilizace je posedlá eliminací rizika." - Foto: Jan Zatorsky

Víc se o všem informuje v médiích, to je jasné. Jaké jsou další příčiny?

Jsme bohatší, a toto je nemoc, která postihuje výhradně bohaté společnosti. Rodí se méně dětí, v průměru starším rodičům, kteří na ně bývají fixovanější. I u nás mají k přehnané starostlivosti sklon spíše movití lidé a střední třída. U chudších vrstev to je z nouze ctnost, jejich finanční možnosti jim zatím nedovolují děti neustále kontrolovat, vozit je do školy a zpátky, z kroužku na kroužek.

Je pravda, že lidé ve třetím světě hyperprotektivitou netrpí. Máme se inspirovat tam?

K tomu, aby člověk viděl, co bylo ještě před dvaceti lety běžné, musí vycestovat z našeho civilizačního okruhu, stačí trochu na východ. Se synem jsme nedávno cestovali po Ukrajině. Ve Lvově jsme viděli malou holčičku, mohla to být prvňačka, jak si mávla na maršrutku, zaplatila, dojela, kam potřebovala. S takovou samozřejmostí, že kdybych se jí zeptal, jestli se nebojí, považovala by mě za blázna. Nebo jiný příklad. V muslimské čtvrti Jeruzaléma se nás s manželkou ujaly tři děti, které si hrály na ulici, a dírou v plotě, o které věděly jen ony, nás dovedly na hradby. V západním světě spontánní kontakt mezi dětmi a cizími dospělými zavání podezřením z pedofilie, ale tam, když jsme pak šli kolem domu jejich rodičů, jsme si ještě hezky popovídali.

Na druhou stranu to v chudých zemích mívají děti leckdy krušné.

Pákistánské děti pracují na dvanáctihodinové směny, to není model, kterým bychom se měli inspirovat. Ale pokud tu otázku postavíme tak, jestli to dítě dokáže, pak ano, dítě to dokáže. Pracovat ve fabrice, říct si o peníze a přinést je domů, je to v jeho silách. Není to správně, ale my bychom si z toho mohli vzít minimálně to, že děti jsou schopnější, než si myslíme. Infantilizujeme je. Chováme se k nim neúměrně jejich věku, permanentně je kontrolujeme, podceňujeme jejich schopnosti. Výskyt mladých lidí v USA, se kterými rodiče chodí na pracovní pohovory, kterých se rodiče zastávají proti univerzitám, kteří požadují vytváření „bezpečných zón“ a varování před emocionální zátěží, je přímým důsledkem tohoto přístupu. Nejsou schopni unést nepohodlí, fyzické ani mentální.

Jak vypadá „volný výběh“ u vás doma?

Pokud jde o mého syna, jsou mu čtyři roky a nedávno jel poprvé sám dvě zastávky tramvají tady v Praze. Dostal do kapsy svou občanku, věděl, jak se jmenuje a kde bydlíme. A když dorazil do cíle, byl na sebe nesmírně hrdý. Nebo při čundru na polsko-ukrajinské hranici dostal svůj pas a šel si to k checkpointu vyřídit sám. Platí v obchodech a v metru si na každé stanici povídáme, co by dělal, kdybychom se nějakou náhodou rozdělili. To neznamená, že ho tam plánuji nechat, ale chci, aby to pro všechny případy věděl, protože když na to dojde, nezpanikaří a bude připraven.

Co byste dělal, kdyby syn tramvají nepřijel? Kdyby si toho černého Petra vytáhl on.

Musel bych s tím žít. Západní civilizace je posedlá eliminací rizika, což podle mě souvisí s tím, jak je sekularizovaná. Lidé mají najednou pocit, že jsou schopni ovlivnit úplně všechno. Věřící společnosti jsou vůči tomu spíše imunní, protože mnohem lépe chápou své omezené možnosti. Když dítě unese cizí člověk z ulice, je to neuvěřitelně vzácná záležitost, asi jako když vám na hlavu spadne strom nebo vás zasáhne blesk. Pravděpodobnost, že budete na přechodu smeteni šílencem jedoucím na červenou, je mnohem vyšší. My si musíme připustit, že dítě nikdy stoprocentně neochráníme.

Proč neminimalizovat rizika, když tu ta možnost je?

Protože ve společnosti s naprosto minimalizovanými riziky by nikdo žít nechtěl, snad až na pár velmi zvláštních jedinců. Někde tu hranici stanovit musíme, to je jasné, ale benefity by měly převažovat nad omezeními, která z toho plynou. Pokud navíc děti nenaučíme zacházet s rizikem, neublížíme jim v ten moment, ale do budoucna z nich děláme zranitelnější cíle, když se do takové situaci dostanou – ať už nešťastnou náhodou, nebo záměrně, protože si budou chtít něco vyzkoušet. Já jsem si jako dítě, když odpadla škola, udělal bez vědomí rodičů výlet z Prahy do Plzně. V té době jsem už cestoval sám po Praze, takže jsem věděl, co a jak. Mnoho rodičů má pocit, že když dětem rozdají GPS náramky, tak je tím ochrání. Děti jsou vynalézavé, když budou chtít, sundají si ho a nechají ho u kamaráda. Podkožní čip si nesundají, ale to se dostáváme do stavu, o němž jsem mluvil na začátku.

Žil jste donedávna v Norsku a byl jste aktivní v boji proti Barnevernu, všemocnému úřadu na ochranu dětí. Nebyla tam v tomto směru situace ještě horší?

To je jeden z mýtů, který o Barnevernu panuje. Naopak rodič, který dítě kontroluje na každém kroku a nedopřeje mu žádnou volnost, by si v Norsku o zásah Barnevernu přímo řekl, protože oni razí, že se děti mají vést k samostatnosti. Problémem je nadměrná intervence státu do rodiny. Co ale Norové dovedli k dokonalosti a má to podobně fatální následky, je vnímání dětství jako slonovinové věže. Norsko věří, že rodič má povinnost dítě uchránit před světem dospělých s jeho brutalitou, smrtí, tragédiemi, penězi a problémy s nimi, mezilidskými konflikty a podobně. A když to nedělá, tak mu ubližuje. Nicméně pokud jde konkrétně o samostatnost dětí, má Norsko daleko více zdravého rozumu než celá Amerika; a troufnu si říct, i než mnoho Pražanů ze střední třídy.

Mělo by podobné hnutí, jako založila Lenore Skenazy v Americe, vzniknout i v Praze? Přece jen tak daleko ještě nejsme.

To je omyl, s nímž se setkáváme i v jiných tématech, že „u nás to neexistuje, proto to nemusíme řešit“. Přehnaná péče o děti je jedním z problémů, které se dají zarazit pouze rázným odmítnutím celé myšlenky na začátku, protože pak už je příliš pozdě – jak už vidíme nejen na USA, ale například i na Austrálii. Varováním by mělo být, že se dnešní rodiče začínají i v Česku tímto směrem vydávat. Co je na tom to nebezpečné, je apel na svědomí a „morálku“ daného rodiče; lidé nechtějí, aby o nich druzí smýšleli jako o špatných rodičích, a tak se hlasité menšině radši podřídí, než aby ji konfrontovali. A pokud to dělají dostatečně dlouho, stává se z toho společenská norma, kterou jde změnit velmi těžce. Protože rázem kdokoli, kdo se tomu postaví, je nepřítelem společnosti, „potenciálním vrahem svých dětí“. Jen proto, že jim dovolí něco, co bylo ještě před pár lety zcela normální.

Co by tedy podle vás měli lidé dělat?

Měli by se koukat kolem sebe, důvěřovat svým dětem, nechránit je před nebezpečnými situacemi, ale naučit je s nimi zacházet, protože se do nich stejně dřív nebo později dostanou. A budou-li připravené, posílí je to – nebudou-li připravené, v lepším případě jim to způsobí trauma, v horším to bude mít nedozírné následky. Měli by se také umět ozvat; měli by získat jistou dávku drzosti, pokud jde o odpovídání lidem, kteří je za to, že dávají svým dětem volnost, budou kritizovat. Když jsem na uzavřeném dětském hřišti nechal patnáctiměsíční dceru volně chodit a zkoušet si různé věci, jedna maminka za mnou přišla s pohoršeným výrazem a otázkou: „To ji jako necháte jen tak chodit? Co když spadne a rozbije si hlavu a bude muset na šití?“ Odpověděl jsem jí: „No tak půjde na šití, ale šance, že se to stane, je malá. Daleko větší šance je, že pokud takhle sama chodit nebude, nenaučí se s tím rizikem zacházet a zvýší se tím pravděpodobnost, že na to šití jednou bude muset jít.“ Jako když mě osloví Greenpeace na ulici s otázkou, jestli mám rád přírodu – bez ohledu na své skutečné názory odpovídám s kamennou tváří: „Nemám, nejradši bych všechno vykácel a vyasfaltoval.“ Je důležité umět se nenechat od těchto vystrašených lidí citově vydírat. A hlavně: je potřeba jim umět říct, když budou žádat stát, aby je vyslechl – a oni podle mě budou –, že jejich strach není realistický. Žijeme v nejbezpečnější době, jakou jsme kdy měli, nenechme si to pokazit.

 

1. června 2018