Celovečerní dokumentární film o Diegu Maradonovi

Zahrát si za Neapol a zemřít

Celovečerní dokumentární film o Diegu Maradonovi
Zahrát si za Neapol a zemřít

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Celovečerní dokumentární film britského režiséra Asifa Kapadii Diego Maradona je o... Diegu Maradonovi. A přiznávám, že jsem jím byl přiveden k tomu, abych přehodnotil svůj vztah k argentinské fotbalové hvězdě. Z protivného chlapíka se v mých očích stal strhující a tragickou postavou. Ta moje nechuť k Maradonovi byla dost možná generační fenomén, nepamatuji se ve svém okolí na nikoho, kdo by Maradonovi fandil, obdivoval ho. „Bůh fotbalu“ byl pro mnoho a mnoho lidí postavou spíš ďábelskou nebo aspoň iritující.

Jistě za tím byla pověstná Maradonova „boží ruka“ ve čtvrtfinále světového šampionátu v roce 1986. Ukázkový příklad podlosti ve sportu, kterou hráč ve filmu ještě zvýrazní, když hrdě vypráví, jak po tom „gólu“ musel honem přimět spoluhráče, kteří nepředpokládali, že by takové porušení pravidel mohlo projít, aby slavili a tvářili se jakoby nic, a vytvořili tak tlak na rozhodčího. Na Maradonovi toho ale v očích Středoevropana mohlo být suspektního víc. Hodně zdejších kluků obdivovalo argentinskou reprezentaci, která vyhrála mistrovství v roce 1978, všechny ty zarostlé „loupežníky“ jako Kempes nebo Ayala. Maradona ale byl jiný typ, spíš měl blízko k buclatému andělíčkovi, i na hřišti se choval rozmazleně, nebo to tak působilo (od obran soupeře toho musel snést skutečně hodně). Vypadal na hřišti jako lehce oplácaný baleťák, jeho přítelkyně ve filmu také vzpomíná, jak dobře uměl tancovat. Latinský milovník je lidský typ, který mezi mužskou populací v našich končinách není zrovna oblíbený. A  nejde jenom o naše končiny, někdy to vypadalo, že Maradonu nesnáší pomalu celý svět, dívá se na něj jako filmový Salieri na Mozarta – důkaz toho, že Bůh někdy obdaří výjimečným talentem člověka, který si to v očích ostatních prostě nezaslouží. Takové břímě se musí nést těžko. A Kapadiův film ukazuje, že život toho Maradonovi naložil ještě víc.

Vzpomínka na hvězdu. Maradonovi fanoušci s portrétem svého idolu. Neapol 23. prosince 2017. - Foto: Reuters

Asif Kapadia začínal jako režisér hraných snímků, postupně se ale specializoval na dokumentární portréty známých osobností. Na jeho přístupu k nim je ale vidět zkušenost tvůrce dramatických fikcí, prezentuje je jako skutečně dramatické postavy, jejichž příběh je součástí ještě nějaké větší story. Pro svoje filmy dokáže najít množství archivních záběrů, mnohdy ze soukromých zdrojů, a poskládat je do výmluvného a působivého celku, hlasy pamětníků a komentátorů znějí jen ze zvukové stopy, režisér z těch lidí nedělá „mluvící hlavy“ v obraze. Objektem jeho prvního filmového portrétu byl brazilský jezdec formule 1 Ayrton Senna (Senna, 2010), o pět let později měl premiéru jeho film Amy o populární soulové zpěvačce Amy Winehouseové (v něm ale Kapadia moc nepřekročil ohrané schéma příběhu talentovaného hudebníka, který se po krušných začátcích proslaví, začne brát drogy a dopadne špatně). Kapadiův Maradona je v něčem až protikladný režisérovu filmovému Sennovi. Na jedné straně dobře vychovaný muž jemných způsobů z velice bohaté rodiny, v duchu pořád obrácený k nebi, který i v řízení auta vidí způsob komunikace s Bohem, stane se idolem obrovské chudé země, která ho zoufale oplakává po až osudově působící smrti na závodní dráze. Na druhé kluk, který se narodil mezi největší chudinu, musel sebe a svou rodinu „vykopat“ z nejhoršího slumu. Měl status Boha, nechal se ale pohltit světem, který ho sežvýkal a vyplivl, a Maradona se z toho už nikdy nevzpamatoval, je od té doby jen smutnou karikaturou sebe sama – popletený a excentrický velikáš se značnou spotřebou kokainu, naposledy trénoval někde v Bělorusku, ani tohle nevyšlo.

Kapadiův film hodně pracuje s představu Diega Maradony jako dvou osobností (formuluje ji hráčův osobní trenér a významný spolutvůrce jeho úspěchu Fernando Signorini). Skromný, milý a vnitřně nejistý chlapec Diego versus jeho veřejná persona – megalomanský a agresivní Maradona –, již si fotbalista musel vytvořit, aby ve světě vrcholového sportu vůbec obstál. Je to srozumitelné a taky efektní zobrazení, možná až příliš, realita života tak úhledně rozškatulkovaná nebývá. Film popisuje především roky, během nichž Maradona hrál za klub SSC Neapol, nějakým způsobem to město proměnil, prožil s ním divoký vztah, jenž od velké lásky přeskočil k zuřivé nenávisti. Je to vlastně zvláštní, že hráč Maradonova kalibru prožil svoje nejlepší fotbalové roky právě tam.

Po příchodu do Evropy nastupoval za Barcelonu, jemu ani klubu se moc nedařilo (dokument připomíná pověstnou bitku barcelonských fotbalistů proti soupeřům z Bilbaa). Jeho rozhodnutí přijmout nabídku z Neapole bylo ale i tak překvapivé. Klub, který se dokázal jen tak tak udržet v nejvyšší italské soutěži, působící v chudém, korupcí a zločinem prolezlém městě, jehož obyvateli lidé z rozvinutějších částí Itálie opovrhovali. Fanoušci soupeřících týmů Neapolské často vítali pokřikem „Umyjte se!“. Do tohohle prostředí přichází hráč, který ho daleko přerůstá, prakticky okamžitě si tam vydobude božskou pozici, je obdivovaný a také svými obdivovateli pronásledovaný, obletovaný, zpodobňovaný na svatých obrázcích. A Maradona naplní to, co si od něho Neapolitáni slibovali. Díky němu se SSC Neapol postupně vypracuje a dotáhne to až k metám dříve naprosto nemyslitelným – dvojnásobnému prvenství v italské lize a vítězství v poháru UEFA. Fotbalová pohádka s odpovídajícím happy endem, zdálo by se, vysmívaní italští jižané se dočkali slavné satisfakce, ti ponižovaní byli povýšeni – Bůh se postaral.

Maradona předvádí, co dovede s kopacím míčem. Filmový festival v Cannes, 2008. - Foto: Reuters

Jenomže stejně jako Maradona proměnil Neapol, proměnila Neapol Maradonu. To krásné rozpadající se město ho pohltilo, přijal jeho pravidla. Výmluvná v tom ohledu je už scéna z první tiskové konference po Maradonově příchodu. První otázkou se novinář Maradony ptá, jestli slyšel o zločinecké organizace camorra, jestli ví, co všechno v Neapoli platí, je slyšet zjevný náznak, že camorra pro Neapol obstarala i Maradonu. Slova se ujme prezident Neapole Ferlain a pronese srdcervoucí uražený monolog, na jehož konci dá povel k vyhození drzého novináře. Stane se tak za potlesku žurnalistových kolegů. Po konferenci se jde jenom ukázat na stadion fanouškům, párkrát před nimi kopne do míče. Stadion je natřískaný k prasknutí a burácí nadšením. Neapol v kostce. Maradona do toho města vplyne, nejdřív radostně, pak už mu to přináší čím dál větší problémy. Přijme nabídku ochrany od zločineckého klanu, občas se oddává nějakým těm prostopášnostem, které pak kompenzuje o to intenzivnějším tréninkem. Když se ale do hry dostane kokain, sílí vazba na klan místního kápa Carmineho Guiliana (s takovým jménem jiná kariéra než šéf mafie prostě nepřipadá v úvahu). Organizace pro fotbalistu obstará a diskrétně doručí jeho medicínu, výměnou za to se hvězda přijde ukázat, když je potřeba, dodá pro mafii významným událostem patřičný lesk. Hráč už po několika letech touží po klidnějším životě, Neapol ho ale nepustí.

Zároveň úspěšně pokračuje Maradonova reprezentační kariéra, na šampionátu v roce 1986 v Mexiku získá podceňovaná Argentina titul mistrů světa. O čtyři roky později má šanci na obhajobu, turnaj se koná v Itálii, která je považována za favorita mistrovství – má šanci získat titul na domácí půdě, masy italských fanoušků odpovídajícím způsobem šílí. Maradona už je zcela pohlcen svým velikášstvím, věří, že Neapolští dají před reprezentací své země přednost svému „Bohu“. V jednu chvíli si musí vybrat mezi loajalitou k vlasti a k městu, kde hraje, a udělá to. A tím skončí, stane se objektem zuřivé nenávisti mas, dopadne na něj zloba státní moci, z prohřešků, o nichž dříve všichni věděli, tolerovali a kamuflovali je, se najednou stanou opovrženíhodné zločiny. Je po Maradonovi. Sám hráč sice přežívá, ale už jenom jako troska. Film ho ukazuje v argentinské talk show někdy před patnácti lety, Maradona je před dalším nástupem na protidrogovou kliniku, není moc k poznání a moc toho neříká, sám nad sebou se rozbrečí a jeden by brečel s ním.

Ten v něčem klasický, typický příběh vzestupu a pádu podává Kapadia velmi vtahujícím způsobem, videa z Maradonových jízd Neapolí se střídají s legračními řečmi televizních fotbalových expertů, momenty ze hřiště a z ulic toho jedinečného města, které Maradonu zničilo. Města, kde v té době většina lidí třela bídu a neměla v životě velkou perspektivu, zločin neměl zábrany a byl srostlý s organismem města, kde nefungovalo prakticky nic. Angažovat ho v takové době do místního týmu působí jako příklad hodně cynické manipulace veřejným míněním. Lidu se předhodí nějaké ty vylepšené hry a třeba si pak nebude tolik všímat, v jakém to úpadku den ode dne žije. Rozum to vidí jasně a v barvách spíš chmurných. Stejně si ale nemůžu pomoct, a to i navzdory vědomí, jak ošklivě to všechno nakonec dopadlo. Být Neapolitánem v době, kdy tam kopal Maradona, musela být výjimečná zkušenost.

 

 

18. srpna 2019