Znemožní nám Německo dostavbu jaderných reaktorů?

Zelená vlna v Německu

Znemožní nám Německo dostavbu jaderných reaktorů?
Zelená vlna v Německu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od loňského podzimu se západním světem šíří nová a zatím nejhlubší vlna klimatické psychózy, ale nikde nedosáhla takové hloubky a hlavně pro nás nikde jinde nemá takový význam jako v Německu (jakkoli se tentokrát mocně účastní například i Velká Británie, o dodavateli ikon tohoto hnutí – Švédsku – ani nemluvě). Debata o tom, jaké jsou příčiny vlny veder, nakolik se otepluje planeta a jestli v tom má prsty lidstvo, je namístě. Problém je, že u sousedů prostor pro takovou debatu v podstatě vymizel. Hrozí, že místo aby se Němci a Evropa adaptovali na vývoj klimatu, budeme se my – sousedi a partneři Německa v Evropě – nakonec muset adaptovat na jeho zelenou státní doktrínu.

Krize každý den

Už několik měsíců konfrontují státní i soukromá média v Německu jen s malými přestávkami na vydechnutí publikum s novými a novými „zelenými“ tématy. Někdy jde prokazatelně o kampaně, jako bylo zkraje roku tažení proti dieselovým autům kvůli překračování (nesmyslně nízkých) norem na oxidy dusíku ve městech, přičemž zůstalo na okraji zájmu, že například ve Stuttgartu byly klíčové měřicí stanice umísťovány proti evropským předpisům – u semaforů na magistrále, tak aby naměřené hodnoty byly co nejvyšší. Následují poplašné zprávy o akutním ohrožení milionu přírodních druhů, pak se šíří panika ohledně vymírání včelstev. Zarámované je to všechno do zpravodajství o klimatické změně, jíž se má nově říkat klimatická krize. Nikde jinde nevzbudila mezi svými vrstevníky šestnáctiletá švédská školačka Greta Thunbergová takový ohlas jako v Německu. „Pátky pro budoucnost“ tu mají podle jejich vlastních údajů skoro 500 poboček.

Německá obdoba Grety, osmnáctiletá Luisa Neubauerová, jinak studentka zeměpisu na univerzitě v Göttingenu a členka Zelených, sebevědomě říká, že o klimatické změně má načteno spoustu odborné literatury, tento samovystavený certifikát jí zřejmě stačí k tomu, aby se scházela tu s Emmanuelem Macronem, tu poučovala při veřejném duelu šéfa energetického koncernu RWE, tu vyzývala svou vlastní vládu, aby ohlášený odchod z těžby uhlí uspíšila z roku 2036 na rok 2030.

Další tvář německé politické puberty, Clara Mayerová, vystupuje na valné hromadě Volkswagenu, kde přítomným akcionářům včetně vysokého managementu doslova vynadá („Problematice nerozumíte ani v náznaku“), ale oni jí přesto uznale zatleskají. Skoro nikdo nemá odvahu namítnout, že mládí a svaté zaujetí nejsou všechno, bez dalšího se uznává jakási vina starších generací, které prý dnešní středoškoláky okrádají o budoucnost.

Vedení Zelených: zleva Robert Habeck a Anton Hofreiter, 2018. - Foto: Reuters

Není prales jako prales

Kdo by ještě nevěřil, že Němci, tento národ vynikajících techniků, vynálezců a vědců světové úrovně, se ocitli uprostřed masové psychózy, ten ať srovná osud dvou starobylých, přírodně významných lesů na západě Německa. Hambašskému lesu poblíž Kolína nad Rýnem hrozí zánik kvůli těžbě hnědého uhlí. Dosud nevytěžené zbytky Hambašského lesa chrání aktivisté a média, kampaň za jeho záchranu získala nejen celostátní, ale celoevropský rozměr. Loni se k ní například připojily česká pobočka Greenpeace a Hnutí Duha.

Kácení v Reinhardském lese má naopak požehnání Zelených, les totiž padne ve jménu záchrany planety. Plánují se tu postavit desítky vysokých větrníků. Stavět větrníky zrovna tady byla velmi necitlivá volba, na některých místech až tisíc let starý les je mimo jiné dějištěm pohádek bratří Grimmů. Ale z hlediska plánovačů měl výhodu, že není osídlený a celý patří spolkové zemi Hesensko – takže nebylo třeba vypořádávat se s námitkami obcí. Proti stavbám na půdě státu mají dnes paradoxně právo podávat stížnosti pouze dobročinné spolky (jako právě Greenpeace), ty ale jsou tak zideologizované, že proti tzv. obnovitelným zdrojům nikdy nevystoupí. Tady už dávno nejde o přírodu v klasickém slova smyslu, ale o lpění na teorii globálního oteplování zaviněného lidstvem, třeba spalováním uhlí.

Takže zatímco za Reinhardský les vedou svůj zoufalý boj jen místní iniciativy, ochrana Hambašského lesa je celospolečenským tématem. Loni tu při vyklízení korun stromů, v nichž se usídlili ekoaktivisté, jeden člověk přišel o život. Boj proti koncernu RWE, který tu těží, nabírá nové a nové formy. V sobotu 22. června v nedalekém dole Garzweiler asi tisícovka demonstrantů v bílých ochranných oblecích obsadila povrchový důl, odkud se pak v pondělí další část přesunula na koleje a blokovala vlaky s uhlím, které z dolu směřovaly do dvou blízkých uhelných elektráren. Ty musely dočasně omezit provoz.

Ačkoli porušují zákony a při protržení policejního kordonu kolem dolu zranili několik strážců zákona, mohou si být účastníci protestů jisti benevolentním přístupem médií. Na druhé straně se ocitají místní. Sedlákovi Willimu Schillingsovi demonstranti při dobývání revíru zdupali část pole s mrkví. Rozčilený Schillings potom na kameru veřejnoprávní televize vyprávěl, že se od toho distancoval dokonce i šéf Zelených Robert Habeck, který mu zatelefonoval. Rozhovor se sedlákem se měl vysílat v hlavní zpravodajské relaci, ale štáb nejdřív z opatrnosti zavolal Habeckovi, který svoji distanci od demonstrantů popřel – a televize to vyřešila tak, že rozhovor se sedlákem vůbec neodvysílala.

Princ a princezna

Je to možná detail, nicméně charakteristický pro kult Roberta Habecka ve veřejném prostoru a pro styl, jímž velká média opečovávají špičky Zelených (vedle Habecka jeho spolupředsedkyni Annalenu Baerbockovou). Zvláštní zacházení s oběma zelenými z velké části vysvětluje popularitu, jíž se dnes tato strana v Německu těší.

Ještě v roce 2017 ve volbách byli Zelení s 8,9 procenta na svém (až na jednu výjimku za čtyřicet let své historie nikdy nedosáhli dvouciferného výsledku), od loňska však setrvale rostou, aktuálně dosahují kolem 26, 27 procent preferencí a stávají se nejoblíbenější stranou.

Duo Habeck–Baerbocková vede Zelené od začátku loňského roku a oproti předchozím dvojicím působí mírně a přátelsky. Oba jsou obtloustlí a mile se usmívají. Týdeník Stern je obdivně portrétoval jako pohádkový pár, doslova jako prince a princeznu, kteří se konečně našli. Byť mají každý vlastního partnera a vlastní děti, Baerbocková Sternu procítěně sděluje: „Je ve mně kousek z Roberta“ (pro spravedlnost – věta pokračuje: „a v Robertovi kousek ze mě“). Zásadní byla pomoc veřejnoprávních televizí. Výskyt členů Zelených ve velkých talk show byl jenom v loňském roce zhruba dvakrát větší, než by odpovídalo síle strany v parlamentu. Habeck potom byl absolutně nejčastěji zvaný politik. S výskytem v televizi posléze srovnaly krok i preference v průzkumech.

Tato vlna se nepromítá jen do stranických preferencí. Z šetření britské agentury YouGov vyplývá, že Němci jsou připraveni i k určité změně životního stylu: polovina dotázaných by se v rámci boje za záchranu klimatu smířila s „výrazně“ dražším masem a s dražšími letenkami. Tři ze čtyř Němců jsou ochotni úplně se zříci vnitrostátních letů. Naopak „jen“ asi čtvrtina by přivítala další zdražování elektřiny a benzinu, respektive nafty. Přesto ale osm z deseti voličů podporuje strany, jejichž politika tímto směrem stejně jde.

Klimatický úlek ve veřejnosti a v politice je dán dvěma faktory: loňskou a letošní vlnou veder a také poznáním, že zemi se nedaří snižovat emise CO2. I po letech ohromných investic do „obnovitelných zdrojů“ (do roku 2025 podle dosud platných plánů víc než půl bilionu eur) má Německo pořád ještě dvakrát vyšší emise na hlavu než Francie, s níž se ve všem a věčně poměřuje. Od roku 2009 se mu nedaří emise snižovat. Za to samozřejmě může v první řadě osudový březen 2011, kdy se kancléřka Merkelová po tsunami v japonské Fukušimě a havárii tamní jaderné elektrárny rozhodla postupně odpojit všechny reaktory doma. Musely se aspoň dočasně nahrazovat uhlím, to však je fosilní palivo. Studenti z Fridays for Future si teď představují, že do patnácti let je možný stoprocentní přechod na obnovitelné zdroje, což ale nejde z prostorových ani fyzikálních důvodů. Podle odhadu Německé akademie věd by se například větrníků v takovém případě muselo postavit sedmkrát (!) víc, než kolik jich Německo hyzdí už dnes.

Politici aspoň vědí, že pro dny, kdy nefouká ani nesvítí, jsou potřeba záložní zdroje. Vsadili na plyn. Ruský plynovod Nordstream II je přímý geopolitický dopad této zelené mánie našich sousedů. Ale ani ten je zřejmě neuchrání od drahé energie a hrozby častých blackoutů.

Aktivisté protestují proti těžbě uhlí v Hambašském lese. 12. května 2019. - Foto: Reuters

Všichni jsme zelení

Donedávna velké strany, křesťanská a sociální demokracie, pochopily, že zelená je barva doby. Po volbách do Evropského parlamentu, v nichž každá utrpěla historicky slabý výsledek, z obou zaznívá, že je třeba v ochraně klimatu ještě přidat (a dohnat Zelené). Ale dveře pro takovou politiku CDU i SPD rovným dílem otevřely už před mnoha lety. Roku 2011 Vědecká rada spolkové vlády pro globální změny v životním prostředí ohlásila potřebu transformace společnosti, která si svým rozsahem nezadá s neolitickou a průmyslovou revolucí. K významným členům komise tehdy patřil známý osmašedesátnický politolog Claus Leggewie nebo různí „političtí ekonomové“. Společně navrhli přijetí zákona k ochraně klimatu; dnes Leggewie spolu s bývalým hlavním vědeckým poradcem Merkelové Hansem Joachimem Schellnhuberem prosazuje jakýsi státní klimatický fond. Startovní kapitál 600 miliard eur by do něj plynul jednak z vyšší dědické daně, jednak z daně na CO2. Na tom, že by taková uhlíková daň měla být přijata v Německu, panuje široká politická shoda, po prázdninách se má jednat o patřičných návrzích. Ozývají se hlasy, že aby takové opatření (které zdraží benzin, teplo a většinu výrobků a které si žádá sociální kompenzace pro chudší vrstvy) mělo smysl, bude žádoucí zavést ho na celoevropské úrovni.

Po menším nátlaku médií a aktivistek typu Luisy Neubauerové přehodnotila vláda Merkelové během jednoho měsíce svůj rezervovaný postoj k Macronovu plánu mít Evropskou unii do roku 2050 klimaneutrální. Tím vzrostla pravděpodobnost, že tato evropská meta bude i přes odpor Visegrádu přijata.

Jak se s tím, že ve Spolkové republice se právě završuje velká kulturní revoluce, vypořádá česká politika? Prezident Miloš Zeman na summitu Trojmoří ve slovinské Lublani před měsícem narazil s kritickými poznámkami na energetickou politiku Německa a drahý proud. Přítomný náměstek spolkového ministerstva zahraničí Andreas Michaelis bez ohledu na své protokolární postavení Zemana zpražil, ať do toho Němcům nemluví. Ředitel zahraničněpolitického odboru prezidentské kanceláře Rudolf Jindrák nedávno při veřejném semináři v pražském CEVRO pesimisticky odhadoval, že zeleně naladěné Německo se v EU postará o to, aby České republice znemožnilo chystanou dostavbu jaderných reaktorů.

V Černínském paláci převažuje kulantnější postoj než na Hradě. Podle nejmenovaného diplomata by bylo chytřejší Berlín teď s žádnou kritikou neotravovat a čekat (překlad: čekat, věřit, doufat), že se celá psychóza přežene.