Cesta od Ženských domovů přes Skalku až ke Krulišově vile

Paví perutě nad smíchovskou Santoškou

Cesta od Ženských domovů přes Skalku až ke Krulišově vile
Paví perutě nad smíchovskou Santoškou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Byly doby, kdy z jednoho domu v ulici Na Václavce, která se prudce zvedá k hřbitovu Malvazinky, vybíhal komický muž středních let, který se touto činností snažil nějak regulovat narůstající tukovou vrstvu na svém těle. Byla to samozřejmě naivní snaha, takže ho po pár minutách nepříjemný pohyb přestal bavit, zvolnil a jen se tak procházel a kochal. Měl – a stále má – tu část horního Smíchova rád, prožil tam několik let, měl někdy pocit, že tam žije pod ochranou andělů, i když někdy třeba pekelných. Jeden anděl, možná nejkrásnější ve městě, mu nastavoval něžnou tvář z fasády cukrové vily Helenka, kterou zažil ještě ve zpustlém stavu, ze kterého se před lety vyloupla v jedno z nejfotogeničtějších secesních obydlí v Praze. Nikdy se úplně nerozhodl, jestli se mu vlastně ta perníková chaloupka líbí, nebo ji považuje za bizarní kýč, ale i ten se vlastně může líbit. Vlastně musí. Už kvůli tomu andělovi, patronovi smíchovského nebe.

Pro imitaci běhu si oblíbil park Santoška. Měl ho hned po ruce a byl schopen pomalým poloběhem několikrát obkroužit sochu ležící Flóry, která tam zbyla z barokní výzdoby: jednou zmizela, běžec se vyděsil, telefonoval na úřad, kde ho uklidnili, že originál jde do lapidária, ale už se chystá replika. Na parku obecně je přitažlivé, že není nikdy během roku stejný a jak si ho každé počasí vybarvuje podle sebe. Santoška je navíc tím druhem parku, který by se dal nazvat parkem vyhlídkovým: je totiž na kopci, z něhož se otevírají krásné výhledy třeba na kolejiště smíchovského nádraží, kde se stále něco děje, a když právě ne, tak to vynahradí pohled na protější skálu vyšehradskou s rohatým kostelem sv. Petra a Pavla. Natož pak pohled dál, na vlevo se rozkládající pražskou kotlinu, tu kumulaci rozkoše; zírání na ni nikdy neomrzí.

Jeden anděl, možná nejkrásnější ve městě, nastavuje něžnou tvář z fasády cukrové vily Helenka. - Foto: Jiří Peňás

Ona Santoška je park, který se rozkládá na pahorkatině, jímž končí region Smíchova a přechází v Radlice a dál v periferii pak již dost ubohou. Tady je to ale ještě pořád pozůstatek buržoazního, ba dokonce aristokratického předměstí, vlastně kdysi už venkova, na němž si bohatý patriciát stavěl od pozdního středověku své rekreační objekty a usedlosti, po nichž tady zůstala jména. Třeba úplně nahoře ony Malvazinky, což je, jak známo, hřbitov pojmenovaný po barokním měšťanovi malostranském Tomáši Malvazym, který ovšem s populárním hřbitovem, nyní slavným uložením Karla Gotta, neměl nic společného, neboť hřbitov začal s ubytovacími službami až v roce 1876. Onen Malvazy neměl ani nic společného se zaniklou (stalo se v roce 1994) máničkovskou hospodou U Malvaze v Karlově ulici, ve které jsem se ještě stačil v plné její slávě několikrát zřídit černým pivem, jehož karamelová příchuť zanechávala v ústech i při zpětném chodu trávicím traktem působivý sladký efekt.

Santoška byla také původně jednou z těch lepších usedlostí: v 18. století se tam usadil na letní byt jakýsi Franz Wilhelm Sonntag, takže by se měla jmenovat spíš Sontoška. O onom Sonntagovi se lze dočíst, že to byl právník ve službách Schwarzenbergů, kteří se nechtěně zasloužili o to, že dost odpornému autobusovému nádraží v dolní části Smíchova se říká Na Knížecí. Ohlasem existence onoho Sonntaga čili Soboty do dnešních časů je pobyt jiného Soboty, Luďka, jenž podle dostupných zdrojů obývá dům nedaleko původní Santošky čili Sobotky. Existují ovšem jiné verze, prý tu tryskal léčivý pramen (la santé) a také tu prý bydlela proslulá subreta, která se také jmenovala Sonntagová, křestním jménem Henrietta, a název je po ní. Kdoví.

Park Skalka patří k nejromantičtějším pražským okrskům svého druhu. - Foto: Jiří Peňás

Důležitější je, že to je pěkný kus Smíchova. Podobně jako níž ležící park Na Skalce, skrz nějž jdete, když se vydáte k Santošce od Ženských domovů. Jako platonický přítel osamělých žen to tam mám prochozené a často jsem tam číháním na ně trávil volný čas, což jsem maskoval chodeckým joggingem. Park Skalka patří vůbec k nejromantičtějším pražským okrskům svého druhu. Slouží jako útočiště smíchovské fauně, takže jsem tam běžně potkával nejen tchoře, kuny, ba i lišku, ale po zaokrouhlených cestičkách se tam ploužily dekadentní postavy narkomanů, kteří si tam na lavičkách rovnou prali látky do žil, čímž přispívali ke kouzlu zákoutí dalším rozměrem. Známý zahradník Thomayer ho vymodeloval do podoby pitoreskní krajinky, do níž umístil jezírko, umělou jeskyni s umělým poustevníkem, hladomornou a dračí slují. Zbytky jsou ještě patrné. Do roku 1918 se park jmenoval sady Eliščiny na počest dcery nešťastného korunního prince Rudolfa Alžběty Marie. Ta sice po válce vstoupila do rakouské sociální demokracie, říkalo se jí „rudá arcivévodkyně“, ale na malou zahrádku v Praze na Smíchově ztratila nárok. Umřela jako rakouská občanka Elisabeth Petzneková až v roce 1963, kdy už dávno bylo všechno jinak. Před několika lety jsem napsal smíchovské radnici, že by bylo hezké, kdyby se park k ženskému názvu vrátil, odpověď nepřišla.

Zato zahradní charakter této části Smíchova se v lokalitě udržel, přestože vinice, se kterými se začalo za Karla IV., jenž přivezl lepší révu z Burgund, tu již dávno nejsou. Za baroka se ochladilo, révě to nesvědčilo, tak se přešlo na odolnější zeleninu, drobné pastevectví či chovatelství, třeba pávů… Po nich se jmenuje nejvyšší vrchol této časti smíchovského pohoří (německy Lachengebirge), Paví vrch, který se tyčí ještě nad onou Santoškou. Původ jména a chování ptactva však není úplně jasný, existuje i výklad, že to je od starého slova „pávení“, což snad má být nějaká primitivní technika získávání kovů. Každopádně výskyt oněch parádivých ptáků (prý je sežralo vojsko při francouzském obléhání Prahy 1741–1742) tam už dávno není hlášen, zato tam lze spatřit impozantní roury, kterými oddechuje proděravělý kopec. Za jasných nocí je v okolí trub slyšet vzdychání podzemí, ba někteří říkají, že zaslechli i šumění jeho krve, jiní zase odkašlávání.

Santoška přechází plynule v Paví vrch a výhled na město na druhé straně řeky je tam ještě velkolepější. Na jeho vrcholu ční obrovská vila, jež je vidět z poloviny Prahy; za onoho režimu byla opředena různými pověstmi. Třeba že tam bydlí zmíněný Karel Gott: to se domnívali naivnější mimopražští návštěvníci, kteří poněkud tápali v lokalizaci Mistrova příbytku, o kterém věděli, že je to někde tamtím směrem. Ve skutečnosti si onu vilu dal začátkem 20. století postavit uhlobaronský rod Krulišů, jejíž poslední právoplatný majitel, inženýr Otakar Kruliš-Randa, velkoprůmyslník a šachista, byl z vily vyhnán ďábelskými mocnostmi nejprve hnědými a pak rudými, takže dvakrát. Zemřel pak v roce 1956 ve věznici na Mírově. Tam ho přivedlo to, že člověk, kterému kdysi patřil takový palác, se nemohl ve státě, kde ideálně nemělo nikomu patřit nic, nalézat jinde než v kriminále.

To, že v takovém paláci by mohl bydlet v Československu jen Karel Gott, jsem si naivně myslel do příchodu do Prahy i já, prostý venkovan. Až znalejší spolužáci z filozofické fakulty, rodilí Pražáci, mě vyvedli z omylu, pověděli mi o Mistrově vile na Bertramce, ale ani oni vlastně nevěděli, co je ten velký barák zač.

Byl to možná nejtajemnější viditelný obří dům nad Prahou, neboť byl obehnán systémem plotů a křovin, což je ostatně ještě teď. Stejně jako byl dobře vidět, byl ale i dobře slyšet, přičemž se projevoval ďábelským šramotem, praskotem a kvílením, které se ozývalo, když si člověk snažil naladit vysílání Hlasu Ameriky, a hlavně Svobodné Evropy: ještě teď slyším ten hnusný zvuk, který překrýval hlasy hlasatelů a činil je téměř nesrozumitelnými. Původ toho akustického projevu totalitního čertovského státu byl, pokud jde o Prahu, tady, v Krulišově vile, kde ministerstvo vnitra mělo rušičky, kterými hustilo do obyvatelstva své ďábelské pšouky. A to nad Smíchovem, kde kroužili ti paví andělé, jejichž slabý vánek z perutí člověku ještě teď někdy přeběhne přes stárnoucí tvář.

….

(Touha po pointě je někdy silnější než skutečnost. Takže vzhledem k tomu, že sobota se německy řekne der Samstag nebo také der Sonnabend, zatímco der Sonntag je a vždy byla neděle, měl by místo Luďka Soboty v okolí bydlet spíš herec Milan Neděla. Ten je bohužel od roku 1997 na pravdě Boží a dle dostupných zdrojů na Santošce čili Nedělce nebydlel. Možnost přejmenování Santošky na Sobotku tím postrádá smysl.)

www.jiripenas.cz/fotoblog

24. března 2021