KOMENTÁŘ

Čínský chleba jíš, čínskou píseň zpívej

KOMENTÁŘ
Čínský chleba jíš, čínskou píseň zpívej

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Hovoří-li se poslední dobou o decouplingu čili odpoutávání západních států od Číny, vesměs se tím myslí ekonomické vazby. Otázka, odkud dovážet laciné výrobky a kam přemisťovat výrobu, jejíž ekologický otisk už by Evropa nesnesla (ale o jejíž produkty stojí), je určitě palčivá. A hodně firem tvrdí, že se bez čínských dodavatelů neobejdou.

Existuje ale i jiný obor, který si v posledních letech vypěstoval masivní závislost na Číně, ale o němž se tak často nemluví – ačkoliv by mělo. Jsou to vysoké školy, hlavně ty anglosaské. Počet čínských studentů na západních univerzitách od roku 2000 mnohonásobně vzrostl.

Z hlediska univerzitních rozpočtů je to skvělé, protože čínští studenti platí vysoké školné a jsou finančně daleko zajímavější než studenti domácí. Na některých britských univerzitách dokonce podíl domácích studentů poklesl úměrně tomu, jak rostl počet lukrativních studentů z ciziny. Extrémní jsou hlavně poměry na postgraduálním studiu, kde na pět britských doktorandů připadají dva Číňané. Jako by se tedy na vysokých školách opakoval scénář z oblasti trhu s nemovitostmi, kde cizí investoři vytlačují domácí obyvatelstvo.

To samé se odehrává na univerzitách v USA, Kanadě či Austrálii. Čím dál větší podíl na příjmech vzdělávacích ústavů tvoří školné vybrané od čínských studentů. V únoru 2020, když australská vláda zakázala mezinárodní lety z Číny, začaly tamní univerzity silně lobbovat za výjimku pro své studenty, covid-necovid. V Austrálii studuje na univerzitách celkem 160 000 Číňanů, tedy opravdu hodně na zemi, která má jen asi dvakrát více obyvatel než Česká republika.

Podobně jako v případě levného outsourcingu, i u dovozu čínských studentů si západní politici a univerzitní činovníci dlouho mysleli, že jde o win-win strategii. Domácí vysoké školy na tom vydělají, vytvoří si osobní vazby s budoucí čínskou elitou a čínská mládež se aspoň trochu seznámí s tím, jak to funguje v demokratických zemích. Jenže mezi win-win bylo i skryté lose. Čím větší část vašich peněz pochází z jednoho zdroje, tím více jste na tom zdroji závislí. A v případě zdroje, který kontroluje jedna organizace v podobě čínské komunistické strany, to znamená nastavovat krk potenciálnímu řezu břitvou.

V okamžiku, kdy se vztahy mezi anglosaskými mocnostmi a Čínou vyhrotily, začal Peking vyhrožovat odvetou. Někdy zaobaleněji, jindy zjevně; ale myšlenka, že odvetou za zákaz technologie dodávané společností Huawei by mohl být zákaz studia mladých Číňanů na britských či australských univerzitách, je jednou z těch, které jsou na stole. Pro zasažené vysoké školy by takový prudký výpadek příjmů byl zničující, jen v Británii je šestnáct univerzit, u kterých peníze vybrané na čínském školném tvoří více než pětinu všech studijních poplatků. Ze školného vybraného od cizinců se obvykle financuje vědecká a výzkumná činnost.

Tohle strategické riziko budou muset vlády anglosaských mocností řešit. Čína si tento krok může dovolit, protože je silně nepravděpodobné, že by jí všechny západní státy zavřely dveře naráz. Kdyby tedy došlo například k roztržce s Austrálií, mohl by Peking přesměrovat své studenty někam jinam, kde dá tamní vláda přednost nerušeným obchodním vztahům před nezávislostí. (Člověka v této souvislosti ihned napadne Německo.)

Pokud by čínské úřady zakázaly svým občanům studovat v Británii či Austrálii, několik tamních univerzit by se ocitlo před bankrotem a nejspíš by požadovaly státní pomoc. Ačkoliv mezi současnými konzervativními vládami a převážně levicovými univerzitami nepanuje žádná velká náklonnost, nemohly by vlády nechat tak důležité instituce jednoduše zkrachovat. Dost často jde navíc o technické školy, jejichž know-how je pro konkurenceschopnost země potřeba. Tyhle náklady je potřeba připočíst k celkovému očekávanému účtu za „decoupling“.

Ale minimálně jedno stříbrné lemování tenhle mráček má. Postiženým vysokým školám by výměnou za finanční podporu bylo možné naznačit, že když už přišly o čínské studenty, mohly by se vzdát i čínských manýrů, zejména moderního progresivistického „no-platformingu“ a dalších nátlakových postupů, kterými studentští aktivisté likvidují svobodu slova na akademické půdě.