komentář Ondřeje Štindla

„Mlčící většina“ promluvila. Zmateně

komentář Ondřeje Štindla
„Mlčící většina“ promluvila. Zmateně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Protestní hnutí francouzských žlutých vest získalo v Česku i jinde v Evropě nemálo sympatizantů, vidí v něm „autentický“ protest proti odcizeným evropským elitám a vůbec krizi evropské politiky. Hlas lidu, který si uchoval zdravý rozum a bouří se proti shora naordinovanému šílenství. Někteří z těch fanoušků jsou u nových oblíbenců ochotni přehlížet pouliční excesy, které by u politických protivníků považovali za důvod reakce ve stylu generála Pinocheta. Může za tím být uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, přičemž tím nepřítelem je v dané situaci vágně definovaný evropský politický establishment. Může za tím taky být zaměňování symptomu choroby za její léčbu.

Žluté vesty jsou v očích svých fanoušků na dálku reakcí na krizi evropské politiky, prostřednictvím toho hnutí promlouvají lidé, kteří se v současné Francii cítí být odstrčeni a zbaveni hlasu. To všechno může být pravda, francouzská společnost je také nějakým způsobem rozdělená, snad i rozpadlá, její nemalá část se cítí být mimo politický hlavní proud nebo to, co se jako hlavní proud prezentuje. Výmluvně to popisuje v posledních týdnech často citovaný text Christophera Caldwellla o myšlenkách francouzského geografa Christopha Guilluyho. V nemalé míře jsou za ten stav zodpovědné i elity země, hnutí žlutých vest je spontánní protest proti tomu stavu, jestli na těch protestech nějakým způsobem parazitují cizí mocnost, konkrétně Rusko, není zas až tak překvapivé (takový je v posledních letech ruský modus operandi), ale ani podstatné – žluté vesty jsou „skutečná věc“, nikoliv výmysl cizí tajné služby. Naděje, které do nich vkládají bojovníci proti současnému evropskému establishmentu, jsou ale podle mého soudu liché a v něčem ilustrují utopickou povahu současného intelektuálního antievropanství. Francouzské protestní hnutí nepředstavuje reálnou alternativu vůči tomu kritizovanému establishmentu, neukazuje cestu z krize. Pro ně charakteristickou kombinací zmatenosti a agrese je spíš symptomem té krize, příkladem – módním termínem řečeno – tekutého hněvu, potenciálně nebezpečného zdavovění.

Ve vzniku protestního hnutí hrály podstatnou úlohu sociální sítě, v tom ohledu se žluté vesty podobají třeba hnutí Ocuppy nebo demonstracím v době tzv. arabského jara. Podobně jako jiné „facebookové“ protesty je i tenhle při vší své mohutnosti nehierarchizovaný, formou jaksi amorfní, mluví za něj ten, kdo má zrovna u úst mikrofon. Někteří z často oslovovaných mluvčích žlutých vest jsou přitom osobnosti, řekněme, dost barvité, například stoupenci různých konspiračních teorií. Ke slovu se výrazně dostali po vražedném útoku na vánočním trhu ve Štrasburku, který interpretovali jako „operaci pod falešnou vlajkou“, jejímž účelem bylo odvést pozornost od pokračujících protestů.

Jistě se dá čekat, že široké hnutí, které vzniklo jaksi ad hoc a nemá žádnou strukturu, bude přitahovat také všelijaké sporné osobnosti či skupiny od krajní levice po antisemity. Mělo by ale být schopno se jim nějakým efektivním způsobem bránit, což žluté vesty nedokážou – také kvůli své nestrukturované, „tekuté“ povaze. Nakonec i to, co je prezentováno jako seznam požadavků žlutých vest, je podivná změť nekonzistentních požadavků, v níž není vidět nějaký reálný politický program či aspoň jeho zárodek. Spíš jednotící ideu postrádající soupis stížností a momentálních hnutí mysli od zákazu plastových lahví po vystoupení z NATO. Žluté vesty se bouří proti světu podle politických a dalších elit. Jak by ale vypadal svět podle nich? Raději se neptat.