KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA

Tiché námluvy u Rudého moře

KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA
Tiché námluvy u Rudého moře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Izraelský premiér Netanjahu a šéf legendární tajné služby Mossad Josi Cohen se vypravili do Saúdské Arábie. Tajně a bez fanfár, ale v internetové éře jejich cestu stejně utajit nešlo. Prozradila je aplikace sledující pohyb letadel po světovém nebi, která zachytila cestu jejich letadla mezi oběma zeměmi.

Po mnoha desítkách let, kdy mezi arabským světem a židovským státem panovala nenávist až k zalknutí, je to další důkaz posunu, který nastal. Vládnout v Arábii nikdy nebylo jednoduchým úkolem. Králové a princové museli do nějaké míry respektovat požadavky vlivné klerikální vrstvy, jinak jim hrozil domácí džihád, ale nemohli jí couvnout ve všem, pokud se nechtěli stát pouhými figurkami na trůně.
V Saúdské Arábii, která existuje jen díky dlouholeté spolupráci mezi saúdskou královskou rodinou a wahhábisty, byla tato situace obzvlášť napjatá. Ještě nedávno se na dovezených časopisech oficiálně začerňovaly příliš odhalené ženy a dovoz bible nebo alkoholu byl naprostým tabu. Málokterá země světa byla tak svázána regulemi nekompromisního výkladu náboženských textů.

Anomálie v podobě středověkého království požívajícího zcela novověké životní úrovně byla umožněna těžbou ropy, snadno dostupného bohatství tryskajícího ze země. O těžbu a rafinaci černého zlata se starali kvalifikovaní cizinci, o čistotu domů a bohatost pokrmů na stolech saúdských občanů zase cizinci méně kvalifikovaní; podstatné je, že po domácím obyvatelstvu se nechtělo nic. Zejména pak nemuselo konkurovat zbytku světa inteligencí, vzděláním, obchodním talentem nebo pracovitostí. Řečeno slovy jednoho našeho bývalého premiéra, zdroje byly. (A jaké!)

Tento svět luxusu a zahálky ale rychle pomíjí. Saúdské obyvatelstvo se od roku 1950 zdesetinásobilo, takže tržby z prodeje ropy se dělí mezi čím dál více natažených rukou. Ale hlavně ropa samotná už nemá to exkluzivní postavení, které dříve měla. Na Západě prudce zesílilo hnutí za dekarbonizaci ekonomik, které tlačí politiky k hledání alternativních zdrojů energie; Američané se naučili těžit ropu frakováním a obchodní válka mezi tradičními a novými producenty vedla ke stavu, kdy přebytečná ropa zaplňovala všechny dostupné kapacity a svět, který ji nestíhal odebírat, jako by jen tiše sténal: „Hrnečku, dost!“

Saúdská ekonomika zkrátka v nejbližším desetiletí buď diverzifikuje, nebo pomine. Do toho druhého se žádnému racionálnímu člověku nechce. A obchodní spolupráce s Izraelem, jedinou vysoce rozvinutou zemí v bezprostředním okolí, může pomoci tomu prvnímu. Obě země navíc řeší velmi podobné problémy. Sucho a nutnost zajistit svému obyvatelstvu dostatek pitné vody. Mocenské ambice Íránu. Obavu z toho, že nadcházející Bidenova administrativa bude vůči Teheránu příliš vstřícná a umožní mu svojí vstřícností pokročit ve vývoji jaderných zbraní. A co je rozděluje? Palestinská otázka. Jenže Palestinci, ač vzdálení příbuzní, sami na svých zájmech příliš nezapracovali. Jejich veřejná správa si příliš navykla na dotace z ciziny a jejich kulturní elity vybičovaly samy sebe k nekompromisnosti, která jim zabraňuje pochopit, že vyjednávání s Izraelem budou muset vést ze strany poražených.

Přistoupí-li Saúdská Arábie, strážkyně svatých měst Mediny a Mekky, na normalizaci vztahů s Izraelem, budou ji nepochybně následovat další arabské státy. Prestiž pouštního království, na jehož půdě se kdysi zrodil islám, je v regionu vysoká. Akceptují v takovém případě palestinští lídři realitu, nebo se rozhodnou ještě více spoléhat na své zbylé nekritické podporovatele, tj. Turecko, pro něž jsou očividně jen pěšákem ve složité šachové hře o vliv, a Evropskou unii? Bylo by pěkné, kdyby nastalo to první, ale lidé většinou začnou postupovat racionálně teprve tehdy, když nemají žádnou jinou možnost.

A vymazat z hlav palestinských dětí a teenagerů desítky let nenávistné indoktrinace stejně nepůjde jedním vládním dekretem.