Název nové povídkové knihy klasika české nepopisné a netriviální literatury Jiřího Kratochvila Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky je ironický a výstižný: Kratochvil vstupuje stále do téže řeky, jenom vždy na trochu jiném místě, někdy hlubším, jindy mělčím, a pak v ní mění styly a tempa. Celé jeho rozsáhlé dílo (od roku 1990 mu vyšlo na třicet knih) je jednotné i rozmanité, je to kratochvilný labyrint, kde jeden text skončí, druhý začíná, navazuje na sebe, větví se a prorůstá skrz sebe.

Jeho romány, novely, povídky jsou nasycené pestrostí a bizarností, která se obvykle vřítí do všedního života, jejž obrátí naruby a vyjde z něho zase nečekaným otvorem. Vládne v něm všemocný vypravěč, který není z realistického těsta, je to někdy šprýmař, ekvilibrista a někdy taky ale tlachal a břichomluvec, který sice něco říká, ale smysl toho mizí za obzorem čtenářova chápání.

Vždy je to ale nějakým způsobem, aspoň na začátku, přitažlivé a zajímavě podivné, v lepších chvílích magicky krásné a smutné. To Kratochvilův čtenář dávno ví a čte ho dál, i když mu připadá, že šumění vod je stále monotónnější. Logika příběhů je někdy patrná, jindy příliš ne, přičemž si čtenář většinou není jistý, je-li chyba na jeho, nebo na autorově straně. Většina povídek by se zjednodušeně dala nazvat fantaskními báchorkami, hororovými groteskami, metafyzickými detektivkami (je tam cyklus povídek o „soukromém očku“ Danovi Kočím). V Kratochvilově díle tyto nové povídky asi nejvíc připomínají „minutové romány“ z jeho klasické knihy Má lásko, Postmoderno (1994), jen poněkud postrádají (někdy dost) jejich ostrost. Běžným instrumentářem jsou dvojníci, přízraky, kafkovské a jiné proměny, časové smyčky, mluvící zvířata, vampýři, plivníci, kouzelníci a šotkové a třeba i mimozemšťané, jako v povídce Sondáž, kde na sebe jeden vezme podobu K. H. Máchy, aby sbalil zdravotní sestru, která miluje poezii, takže jí nakonec nevadí, že se z milence vyklube zamilované vesmírné monstrum.

Tak jako jsou Kratochvilovy prózy zároveň zasazené ve skutečnosti, v prostoru, kterým je až na výjimky jeho Brno, přičemž dominantní jsou léta 50. a pak 90., zároveň se v nich může odehrát cokoli. Třeba jako v té titulní povídce, kde jde o to, že se brzký padesátník, který žije v bezdětném manželství, dozví od své matky, že se narodil kdysi z obřího vejce, které na ně čekalo v ložnici, když se vrátili z oslav otcových padesátin, a protože se blíží jeho padesátiny, tak se muž rozhodne, že to zkusí zopakovat, a vezme svou ženu na oslavu, podobně jako kdysi jeho otec se opije, nechá se dovléci domů – a když se ráno v kocovině probudí, žena mu přinese talíř míchaných vajíček… Inu, nevstoupíš do stejné řeky.

Takto převyprávěno to opět vypadá podivně, ale tok vyprávění je veden s takovou suverenitou, že dřív, než se čtenář začne divit, co to čte, má povídku za sebou a pustí se do další. Jiný autor by na takové „konině“ ztroskotal, Kratochvil nikoli, ten ji ukočíruje bravurně až do konce. Jako třeba tu, co se jmenuje Pohádka o Zlatovlásce a je o železničním dispečeru Radkovi, který začne rozumět řeči zvířat, pak se začne proměňovat v leoparda, přičemž si uvědomuje, že se brzy bude i jako leopard chovat. Dříve než se tak stane, skočí po něm jeho manželka a zardousí ho, zůstane po něm jen to, „co by se dalo sesbírat do misky a přinést ke dveřím, kde na to čeká stafordšírský bulteriér, kterého si Radkova Zlatovláska zavčas pořídila, aby měla po večerech s kým spřádat dlouhé učené disputace“.

Podobně se možná dají spřádat disputace nad těmi texty a ptát se, jestli jim čtenář správně rozumí, když jim vlastně nerozumí, a je-li to proto, že na to nemá buňky, nebo proto, že jim zkrátka rozumět nelze. Zda otázka, je-li za nimi něco hlubšího, a tedy něco, co by se mělo interpretovat, není zbytečná, protože vlastně za nimi nic není a interpretovat se nedají. Jejich hodnota plyne z nich samých a z toho, že to autora baví – a jeho čtenáře snad také. „Baví“ je samozřejmě triviální slovo, ale vy si s ním poradíte. Mě nejvíc bavila vzpomínka na vojnu Josefov, Jihlava, Havlíčkův Brod, Brno, jež do toho vlastně nepatří.

Jiří Kratochvil: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Druhé město, Brno 2020, 308 str.