Závislost na státu si vybírá daň i v rodinném životě

Opium Česka

Závislost na státu si vybírá daň i v rodinném životě
Opium Česka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vládní představitelé mají opravdu vážné starosti. Nebude snadné rozhodnout, jestli přidat státním zaměstnancům na platech šest, deset, nebo patnáct procent. A má se přidávat do tarifů, aby platy vyrostly plošně, nebo se jenom zvýší celkový objem peněz? Zároveň je třeba přihodit každému důchodci alespoň tisícikorunu měsíčně, i když právě to je podle premiéra hlavní důvod, proč stát i v časech největší prosperity bude žít na dluh. Jinak by staří lidé nedostali svůj podíl ze všeobecného blahobytu. Mladí mají potíže s bydlením a to zase vyžaduje zvýhodněné půjčky od státu. Snadnější to nemají ani podniky. Evropská unie zastavila dotace průmyslu kvůli neprůhledným pravidlům přerozdělování a navíc nechce od roku 2021 posílat miliardy velkým zemědělským koncernům. Vláda však udělá všechno, aby je získala.

Skoro třicet let od převratu, který měl ukončit neblahý experiment řízené socialistické ekonomiky, je česká společnost totálně závislá na dotacích a dávkách. Nepříjemný fakt potvrzuje podrobné šetření SILC o životních podmínkách českých domácností.

Země bez bolesti

Ve Spojených státech platí od loňského srpna stav nouze. Prezident Donald Trump ho vyhlásil v reakci na rostoucí počet Američanů umírajících předávkováním opiáty. Ročně jich zemře přes 60 tisíc a to je vyšší číslo než účet za automobilové nehody. Také je dost velké, aby podle studie Case & Deaton poklesla očekávaná míra dožití bílé populace. Trump připisuje krizi dovozu heroinu z Mexika, přesto příklady z terénu ukazují, že důležitější roli hrají léky na bolest jako oxycodon nebo fentanol. Mezi tři nejvíce zasažené státy patří blahobytný New Hampshire. Nikdy zde neexistovala heroinová scéna, přesto 500 lidí ročně umírá na předávkování drogami. Místní s opiáty nezačínají u dealerů z kriminálního podsvětí, první dávku jim obvykle předepíše praktický lékař, aby pomohl od bolestí v koleně nebo v zádech. Drží se totiž pravidla, které americké farmaceutické firmy prosadily koncem minulého století, že každý má právo žít bez bolesti. Příslušné úřady jen neprověřily, jestli opiáty proti bolesti nemají vedlejší účinky a nevyvolají závislost.

To není problém Česka, které je sice desetkrát větší než New Hampshire, na předávkování drogami v něm ale zemře desetkrát méně lidí. Expanduje zde však jiná závislost způsobená ušlechtilým úmyslem. Nemá sice přímé oběti na životech, přesto mění poměry ve společnosti k horšímu. Veřejnost je přesvědčena, že je třeba chránit každého před nebezpečím chudoby a zajistit slušnou mzdu všem zaměstnancům i spravedlivý zisk všem podnikatelům. To nejde bez finančních intervencí státu a dalších regulací ani bez toho, že podíl těch, kdo jsou na nich závislí, průběžně roste. Proto se v čele státu může udržet jenom ten, kdo dokáže tyto návyky uspokojit. Podrobný popis životních poměrů v tuzemských domácnostech za deset let, jak je přinesl mezinárodní výzkum SILC zpracovaný v Česku místním statistickým úřadem, ukazuje, že právě závislost na státní podpoře vytváří prostor, ve kterém žijeme. Kdo chce, může k tomu snadno přidat nástavbu vysvětlující politický vývoj.

Příběh o rovnosti zajištěné státem míří stejným směrem jako historie amerických opiátů. Také spoléhání na státní pomoc má vedlejší účinky. - Foto: Shutterstock

Jak se vyplatí být zaměstnancem

Krize z let 2008–2013 způsobila ve snech postkomunistických národů o přímé cestě k západnímu blahobytu první vážnou trhlinu. Mnozí Češi vůbec poprvé zažili bezprostřední ohrožení dlouhodobou nezaměstnaností, jiní se ocitli nad propastí dluhů a příjmy se propadly většině občanů. Stalo se tedy něco, s čím málokdo počítal, a probuzení do reality mělo dramatické důsledky. Výzkum SILC ukazuje, že krize zaútočila ve dvou sledech. Koncem roku 2008 začaly dramaticky propouštět průmyslové firmy, pracovní místa ubývala ve službách i státních institucích. V rámci Evropy je Česko vedle Islandu zemí s nejmenšími rozdíly v příjmech a tím nejnižší mírou chudoby. Ani zdaleka ho není možné používat jako příklad pro neomarxistickou teorii Thomase Pikettyho, podle kterého deset procent nejbohatších Američanů pobírá polovinu národního důchodu. V Česku nedosáhnou ani na čtvrtinu. Právě proto tady způsobil pozdvižení krizový náraz, který nebyl v rámci Evropy nejhorší. Pětině lidí se okamžitě snížily reálné příjmy, do třetiny nejchudších se propadalo stále víc domácností zaměstnanců, platy šly dolů zvlášť ve státní správě. Příjmové rozdíly se začaly zvětšovat napříč celou společností. Pokud devátá nejbohatší desetina zdejší populace měla příjmy na úrovni 330 procent příjmů nejchudší desetiny, v roce 2011 už to bylo 360 procent. To se dalo vykládat jako nástup ekonomiky zaměřené na výkon. Kdo usilovně pracoval na dobrém místě národního hospodářství, měl možnost si víc vydělat oproti těm, kdo si neuměli sehnat dobré místo. Příjmy se zvyšovaly i podnikatelům, a proto nepřekvapí, že volby roku 2010 znovu vyhrála pravicová koalice sázející na „krev, pot a slzy“, tedy tvrdou práci a šetření, s jejichž pomocí se krize překoná.

Ovšem koncem roku 2011 přišla druhá vlna krize, přinesla nové vládní škrty a tentokrát zasáhla i podnikatele a vyšší manažery. Reálné příjmy tentokrát klesly bohatší polovině domácností a symbolem doby se stalo opatření proti menším podnikatelům. Dokonce i pravicový ministr financí Miroslav Kalousek uznal, že není možné, aby ze svých příjmů odečítali až osmdesátiprocentní paušál a k tomu ještě slevu na rodinné příslušníky. Zásahy toho typu rozvrátily voličskou základnu pravice, což umožnilo raketový nástup nové catch-all strany ANO miliardáře Andreje Babiše, kterou volili především zaměstnanci a podnikatelé. Již je známo, že živnostníkům sázka na Babiše nevyšla. Jeho hlavním motivem ve funkci vicepremiéra byla snaha posílit dohled nad menšími podniky. Pro odpor části veřejnosti se nedostal tak daleko jako Chorvati, kde zavedení EET pokladen po roce 2011 znamenalo podnikatelský masakr a kde se v uplynulém desetiletí počet živnostníků snížil o víc než polovinu na 91 tisíc v roce 2017. V Česku zůstal počet živnostníků na úrovni přes 650 tisíc z roku 2011 a mírný pokles lze připsat tomu, že zavíraly podniky v jediných dvou oblastech, kam Babišova EET zatím dosáhla, tedy v obchodech a restauracích. Opět ovšem začal klesat podíl podnikatelů ve vyšších příjmových vrstvách dokonce pod úroveň před krizí.

Vítězem politického převratu v roce 2013 se stali lépe vydělávající zaměstnanci a právě vývoj v jejich sektoru určil další směr vládní politiky. Během krize došlo k důležitému přerozdělení mzdových prostředků. Mzdová distribuce byla dosud jedním z motivů tuzemské nerovnosti, jak svědčí fakt, že v roce 2009 přes dvě třetiny zaměstnanců nedosahovaly průměrné mzdy. Během krize se zvýšil počet lidí s nejnižším platem okolo deseti tisíc hrubého měsíčně a také počet lidí s relativně vysokými platy nad 40 tisíc měsíčně. Neznamenalo to jenom zvětšování nerovnosti, protože se zároveň víc lidí než dříve dostalo nad průměrný plat. Po nástupu vlády ČSSD, ANO a lidovců se pak začaly zvyšovat platy ve státním sektoru, za nimi se vzhůru vydaly i mzdy u soukromníků, vedle toho rostla minimální mzda. Technokrati s vyššími platy, bývalí voliči ODS, kteří přešli k Babišovi, byli dost rozumní, aby předešli riziku, že jim bude široká veřejnost závidět jako dříve podnikatelům. Proto kromě svých příjmů pomohli nahoru i platům části řadových zaměstnanců. Pod průměrným platem loni zůstalo už „jenom“ 62 procent Čechů. Symbolem se staly mohutné valorizace dříve podceňovaných zaměstnání učitelů a zdravotních sester.

Skoro třicet let od převratu, který měl ukončit neblahý experiment řízené socialistické ekonomiky, je česká společnost totálně závislá na dotacích a dávkách. - Foto: Shutterstock

Vzpoura šedých panterů

Ostrovem nespokojenosti zůstaly jiné podprůměrně placené profese, ze kterých se rekrutuje pětina zaměstnanců s hrubými platy těsně nad dvaceti tisíci korun hrubého. Najdou se zvláště v malých soukromých firmách ve stavebnictví a průmyslu. V průzkumu SILC jim odpovídá nižší střední třída, kam kromě stavebních a průmyslových dělníků patří i většina důchodců. Příjmy těchto lidí se po krizi zotavují nejpomaleji a není divu, že vzpoura penzistů rozhodla loňské volby. Vláda sociálního demokrata Bohuslava Sobotky nedokázala včas valorizovat důchody, protože zákon umožňuje zvýšit penze až rok po zvýšení platů. To bylo pro ČSSD fatální, protože v roce 2013 ji volili hlavně starší lidé. Koaliční partner Babiš toho využil, slíbil, že chybu napraví, a díky podpoře důchodců se stal suverénem tuzemské politiky.

Skládání rozpočtu na rok 2019 však ukázalo, že se ocitl v nejisté pozici jezdce na tygru. Přes vysoký výběr daní nemůže zastavit zadlužování státu, protože jinak by musel od dotačních kapaček odpojit zaměstnance, důchodce a také firmy, které si zvykly na příliv dotací. Z politického pohledu zvolil racionální směr. Přednostně zvyšuje mzdy nejméně placeným státním zaměstnancům a nejnižší důchody s předpokladem, že chudší budou víc vděční a také to projeví ve volbách. Zároveň ovšem dál zvyšuje závislost na státu.  

Babišova politika posiluje rovnost příjmů. Proto se podíl chudých podle Eurostatu drží už deset let pod devíti procenty a podíl občanů ohrožených chudobou klesl z patnácti na třináct procent. Experti však tvrdí, že Eurostat je mimo realitu. Podle Daniela Hůle ze Společnosti Člověk v tísni se chudoba v krizi a po ní rychle rozšiřuje a dokládá to tím, že už 900 tisíc lidí má exekuci, z toho půl milionu platí nejméně třem věřitelům a nemají šanci dluhům utéct. Kdyby se z údajů o příjmech odečítaly exekuce, podíl chudých by se zvýšil až na dvojnásobek.

Příběh o rovnosti zajištěné státem míří stejným směrem jako historie amerických opiátů. Také spoléhání na státní pomoc má vedlejší účinky. Právě lidé zvyklí na přísun dávek si neuvědomují, jak drsný je tuzemský systém vymáhání dluhů, půjčují si bez obav a končí na ubytovnách. Současní vládní představitelé jim už nepomohou, naopak plánují snížit příspěvky, ze kterých platí své nuzné bydlení. Ti, kdo jsou na dně, přece nechodí volit.