Co nám říká islámský učenec ze 14. století

O islámu, jak sám sebe vidí

Co nám říká islámský učenec ze 14. století
O islámu, jak sám sebe vidí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Je přirozené, že nejsilnější škola západní islamologie je ve Francii, které se islám a jeho budoucnost týká ze všech evropských zemí nejakutněji, i když jí další země staré Evropy dýchají na záda. Je tu navíc koloniální minulost, dodávající tamnímu uvažování o islámském světě další, často i osobní rozměr. To platí pro francouzského orientalistu Gabriela Martineze-Grose, narozeného roku 1950 v alžírském Oranu, odkud brzy jeho rodina, jako zhruba milion jiných alžírských Francouzů, musela odejít, přestože zemi považovali za svou vlast.

Martinez-Gros se specializuje na kulturní a politické dějiny středověkého islámu, což se zajímavě projevuje, když píše o islámu současném. Jeho kniha Fasicinace džihádem je aktuální a vyšla loni, ale jako průvodce si její autor zvolil muslimského učence ze 14. století, filozofa Ibn Chaldúna, jenž bývá i v západním kontextu považován ze jednoho z prvních učenců, kteří mysleli sociologicky a ekonomicky. Martinez-Grosův výklad toho, co se nyní děje v západním světě, vychází z Ibn Chaldúnova učení o vzniku a zániku velkých státních útvarů, které se dějí v jakýchsi cyklech. Podle toho stát vzniká nejčastěji invazí „beduínských kmenů“, pronikajících na území usedlých obyvatel, kteří se na rozdíl od nich věnují výrobě a jsou odzbrojeni, protože o jejich bezpečí se stará stát, který za to vybírá daně a na oplátku poskytuje služby. „Beduíni“ jsou naproti tomu ozbrojeni, plni sil a touhy dobývat. Typické jsou pro ně klanové vlastnosti a ctnosti, čest, sebeobětování, pohrdání slabšími až do necitlivosti a krutosti. Tito barbaři tedy vtrhnou na území zjemnělých a schopnosti se bránit zbavených usedlíků, vyvrátí jejich stát a založí vlastní. Nebo se jako muslimové usadí na periferii měst, kterou postupně ovládnou, a destruují postupně i centrum. Po čase však přijmou způsob života původních obyvatel, změknou a zpohodlní a ztratí bojovnou energii. Brzy se před hradbami jejich měst objeví noví beduíni a cyklus se po nějakých dvou třech staletích opakuje.

To je samozřejmě tezovité schéma, jež pro lepší srozumitelnost popisuje výstižně v předmluvě překladatel Martin Hybler. Martinez-Grosův výklad lze aplikovat na to, co je dnes spojeno s pojmy jako Islámský stát, chalífát, džihád, šaría, tedy pojmy, kterým rozumí, jak píše autor, každý muslim, jen Západ je bere s rezervou a ostychem, jako by neznamenaly to, co znamenají: snahu silou se očistit od všeho západního a moderního a vrátit se k pravému islámu. Válka proti nevěřícím je přitom náboženskou povinností a zdaleka a nikoli pouze reakcí na údajně chybnou politiku. Martinez-Gros uvádí pozoruhodný detail, že komuniké Islámského státu po pařížských atentátech z listopadu 2015 neuvedlo ani jednu příčinu, která se běžně na Západě uvádí jako zdůvodnění islámského terorismu: tedy žádná frustrace z kolonialismu, žádné utrpení palestinského lidu, žádná hegemonie Západu na úkor chudého světa. Paříž se stala terčem útoku, protože je chlípná, bezbožná a vysmívá se Prorokovi.

Není to přitom nic, co by bylo islámu cizí, nebo mu dokonce protiřečilo. Autor jako jeho znalec konstatuje, že spojení války s náboženstvím je pro islám právě typické a odlišuje se tím od jiných velkých náboženství, jež se zrodila uprostřed usedlé populace ve zralých nebo imperiálních říších. Islám se zrodil na straně beduínské, násilné a dobyvačné, jeho říše byla ve stavu zrodu. A cituje slova mírného a tolerantního učence Ibn Chaldúna ze 14. století: „V muslimské společnosti je svatá válka náboženskou povinností, protože islám má univerzální poslání (...) Jiná náboženství tuto povinnost nemají: vše, co se od nich vyžaduje, je dodržování vlastního náboženství.“

Ne, to není islamofobie, to je respekt k tomu, co islám sám tvrdí. A čím opravdu je. Kdyby to Západ přijal, nemusel by být džihádem fascinován. A ani překvapen.

Gabriel Martinez-Gros. Fascinace džihádem. Islamistické běsnění a porážka mírotvorců. Přeložil Martin Hybler. Vydala Pulchra, 2017. 128 str.

26. března 2018