Problematická zpracování Draculy a Války světů

Seriály podle nového mustru

Problematická zpracování Draculy a Války světů
Seriály podle nového mustru

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Výroba televizních seriálů je také průmyslové odvětví – často se na ní podílejí velké instituce, její součástí může být též velké množství porad, vytváření marketingových strategií, testování cílových skupin a jejich reakcí, poměřování vznikajícího díla nějakým mustrem. Co si v něm najdou mladí? Co si v něm najdou lidé středního věku? Je už v prvním díle erotická scéna, nebo se aspoň protagonista svlékne do půl těla? Ne každá látka takový „korporátní atak“ vydrží a ne každý tvůrce ho vydržet chce – někdo může mít ambici zavděčit se a taky představa sporu idealistických autorů a cynického byznysu je značně zjednodušující. Rady byznysmenů zhusta mohou stát za vyslechnutí.

I tak ale existuje specifický typ audiovizuálního díla, které působí jako výsledek nějaké hodně dlouhé porady, na níž se rozhodlo, jaké všechny momentálně módní prvky by mělo obsahovat, a od autorů se pak jen čeká, že všechny ty ingredience nějak splácají dohromady, asi jako když krasobruslaři odjezdí sestavu s požadovanými povinnými cviky. Zdá se ale, že povaha těch cviků se mění. Jako kdyby získávaly spíš ideologickou povahu, ukládaly především „odsignalizování“ těch správných postojů. Může to souviset s životem v bublinách, televizní a filmová tvorba je jím postižena značně. To se pak snadno stane, že v mysli autorů i producentů se „normy bubliny“ stávají totožné s představou toho, co si žádá publikum, a vznikají díla, která jistě ocení pár spřízněných duší na sociálních sítích, lidé mimo bublinu k tomu ale už moc důvodů mít nebudou. Velmi výmluvným příkladem takové tvorby jsou dvě čerstvé adaptace klasických předloh z produkce BBC – Draculy Brama Stokera a Války světů H. G. Wellse. Obě ta díla byla ve filmu či televizi zpracována už mnohokrát. Jakákoli nová verze jistě musí předlohu zpracovat aspoň trochu nově – způsob toho „nově“ je ale v obou případech značně problematický a také výmluvný.

Draculu pro BBC a koprodukční Neflix napsali Steven Moffat a Mark Gatiss, uznávaní scenáristé, mimo jiné tvůrci populárního, do současnosti přeneseného Sherlocka s Benedictem Cumberbatchem. Třídílná minisérie nese jejich autorský rukopis – spíš než adaptace je to „remix“, motivy předlohy jsou různě přenastavovány a jinak pointovány, autoři si všelijak pohrávají s očekáváními fanoušků, nic proti tomu. Výsledkem je ale tentokrát změť motivů a emocí; nového Draculu nese až úporná snaha demonstrovat chytrost autorů. Stokerův Dracula není žádná velká literatura, je to ale celistvé dílo – ve své důsledné vážnosti, exaltované romantice, jistě i naivitě. Dracula v podání Moffata a Gatisse se tváří jako sofistikovanost sama, nemá ale nějaký emocionální nebo vypravěčský tah; i ty dobré nápady, které autoři měli, v něm jsou neúnosně roztažené. Pořád se v té minisérii něco děje, kamera kmitá a přelétává, časové roviny se střídají, vlci vyjí, zombies se z hrobů prohrabávají, krev stříká, Dracula vede svůdně chytré řeči, a zároveň jako kdyby se nedělo nic, to jen děj směřuje od efektu k efektu, někdy bez ohledu na soudržnost celku. Moffatův a Gattisův Dracula okázale předvádí svou jinakost, aniž je za ní vidět nějaká jednotící idea kromě demonstrace autorského důvtipu a často dost násilného zahrnování pro dnešek charakteristických témat.

Dracula - BBC

Hrabě Dracula je v podání dánského herce Claese Banga vampírský labužník, s krví obětí vstřebává i část jejich vzpomínek a schopností, individuality (zrovna tohle je zajímavá inovace), užije si proto, když může „vypít“ někoho zajímavého. Je šarmantní (nebo se o to snaží), spíš než jako temně erotický symbol působí jako zralý pán vyfiknutý jako ze žurnálu. Nějaké drama té postavě ale chybí, jakkoli se ho autoři místy snaží sugerovat. Značně modernizovaná je sestava vedlejších figur. Upírovým jediným protivníkem je žena, doba si to žádá a ani by to nemuselo být nutně špatně, jeptiška (nijak zvlášť zbožná) a vědkyně Agatha Van Helsingová (Dolly Wellsová) je opět spíš soubor charakteristik než plnokrevná dramatická figura. V první části vyslýchá anglického právníka Jonathana Harkera (John Hefferman), kterému se podařilo uprchnout z Draculova hradu (příběh jeho pobytu je ale jiný než v knize). Hodně nastavovaný je ve vyprávění motiv stavby jako bludiště, vypointovaný je navíc ne zrovna oslnivým způsobem. Strašidelné „nevěsty“ krvežíznivého hraběte působí dost odbytě, jako kdyby byly v příběhu, jen aby se neřeklo. Konfrontace dobra a zla v závěru epizody je opět dost natahovaná a plná nuceně působících zvratů.

Dracula - BBC

Druhá epizoda je lepší, také díky jednotě místa – celá se odehrává na palubě lodi, jíž Dracula cestuje do Anglie. Moffat a Gatiss ten výlet pojednávají jako klasickou anglickou detektivku střiženou hororem a jedno velké odhalení je skutečně překvapivé. Pozoruhodná je sestava Draculových spolucestujících, je velice „inkluzivní“ – mimo jiné dva gayové, indický doktor a postižená dívenka... Může to působit velmi pokrokově, na druhou stranu – ocitnout se na jedné lodi s hrabětem Draculou není zrovna velká výhra a osud té různorodé skupiny tomu také odpovídá. Těžko říct, zda zástupce menšin v publiku mohl takový způsob reprezentace potěšit. Na dno ovšem minisérie spadne v závěrečné třetí epizodě, ta se už děje v současné Británii a adaptace v ní zvážní a také ještě zpomalí, děj z větší části přestane dávat smysl – proč by taky měl, je tu přece poselství. Aniž k nim cokoli zajímavého řekne, dotkne se tak Dracula témat kultu krásy, sociálních sítí, odcizenosti moderního světa a tak dále a tak podobně. Odhaleno je i Draculovo velké tajemství – celou tu dobu chudák hrabě potřeboval nějakou slušnou psychoterapii, taky na ni dojde, ale že to trvalo. Ta náhlá vážnost je ale neukotvená, podobně jako v předcházejících pokračováních není pod pohráváním si s různými motivy nějaká emoce, váha. Nakonec je nový Dracula především simulace – předstírá, že se něco vypráví a že se tím i sděluje nějaké poselství. Odškrtává si témata jak položky na nákupním seznamu. Toxická maskulinita? Máme. Kritika citové povrchnosti? Máme... Tváří se velice sebejistě, zároveň je ale velice soudobým způsobem bezradná.

Dracula - BBC

Ve srovnání s novou Válkou světů scenáristy Petera Harnesse a režiséra Craiga Viveirose ale nový Dracula působí jako vrchol koherence a sofistikovanosti. Autoři nové adaptace Wellsova románu svoje pokrokové poselství publiku sdělují se subtilností parního bucharu. A na nic jiného jako kdyby se ani nesoustředili. Přitom. Válka světů. Má dnes velmi oblíbenou kulisu Anglie přelomu století. A je tam invaze Marťanů, když už nic jiného, měla by být její adaptace aspoň trochu zábavná. Tahle tedy není. S předlohou nakládá značně svévolně, opět ve snaze ji aktualizovat, myšleno vyjadřovat přes ni dosti primitivní a na současnost zaměřený komentář. Hlavními hrdiny jsou Amy (Eleanor Tomlinsonová) a George (Rafe Spall) – dvě volnomyšlenkářské duše, které, ach, ta upjatá britská společnost ostrakizuje, protože spolu žijí „na hromádce“. Jejich jediným přítelem je vědec, lépe řečeno vševědec Ogilvy (Robert Carlyle), ten je taky ostrakizovaný, jeho upjatí spoluobčané ho totiž podezírají, že by mohl být gay. Do toho přilétnou Marťani a začnou tu upjatou společnost kosit. Pomatená britská generalita v tom nejprve vidí příležitost – získá marťanskou výzbroj a britský imperialismus tím dosáhne kosmické dimenze. Marťani ovšem v tom ohledu nespolupracují a kosí ostrovany dál. George a Amy jsou rozděleni. Najdou se? Obrazy z jejich putování se střídají se scénami z časů po odchodu návštěvy z kosmu, kdy zbylý lid zase žije v područí náboženského a nacionalistického tmářství, Amy by s tím měla něco dělat...

Válka světů - BBC
Válka světů - BBC

I Wellsova předloha črtá nějakou paralelu mezi britským kolonialismem a invazí z kosmu, nemlátí jí ale čtenáře po hlavě jako lopatou. Autoři nové adaptace ovšem věří, že publikum potřebuje právě tohle. Tudíž považují za nutné zařadit úmornou dialogovou scénu, v níž George reakcionářskému bratrovi zdlouhavě vysvětluje, že se Marťani k pozemšťanům chovají úplně stejně jako Britové ke kolonizovaným národům. S plus minus podobnu invencí a přesvědčivostí vyjadřují i ostatní společensky angažovaná stanoviska. Story a její provedení jsou zároveň velice odbyté, jako kdyby autoři pro samou společenskou odpovědnost zapomněli, že příběh o invazi Marťanů by mohl být taky trochu napínavý, nebo dokonce strhující. Nakonec i zpodobnění těch návštěvníků z vesmíru je odvozené a nudné. Adaptace velmi zvolna kodrcá mezi nevynalézavě napsanými a natočenými peripetiemi. S logikou si nikdo hlavu moc neláme, dojde i na tak opotřebované pomůcky jako ztráta paměti jedné z hlavních postav. Scéna, která měla představovat emocionální vrchol minisérie, má blízko k nezamýšlené parodii, všichni – včetně Marťanů – se v ní začnou chovat jako pitomci a všechno se to tváří vážně až tragicky. „Poinvazní“ dějová linka ovšem končí obrazem nové naděje, příběhu jejího naplňování už je publikum naštěstí ušetřeno. Zatím. Ale kdoví. Třeba budou mít v televizi zase poradu a někdo se během ní vytasí s dalším skvělým nápadem...

 

18. ledna 2020