Kdo na svět pohlíží výhradně prizmatem čísel, nemusí vnímat vraždění v Ostravě jako víc než jednorázovou a nepochybně strašnou událost. Zločiny vrahů, jako byl Ctirad V., ale také v sobě mají jakousi temnou sílu, která přesahuje jejich bezprostřední dopad. Kromě mrtvých za sebou nechávají i řadu traumatizovaných lidí a také otřesenou společnost, které někdo děsivým způsobem připomněl prostou pravdu: Může se to stát i tobě. Samozřejmě že ta pravděpodobnost je extrémně nízká, mizivá. V Česku k podobným případům dochází velmi zřídka – Olga Hepnarová, Zdeněk Kovář, který před necelými pěti roky zastřelil osm lidí v restauraci v Uherském Brodě, střelba ve vinohradské nemocnici v Praze letos v březnu, kde pachatel zabil jednoho člověka, útok nožem na studenty ve Žďáru nad Sázavou v roce 2014.

Vražedné násilí v Česku a dalších zemích Západu pro lidi obecně nepředstavuje nějakou vážnou, akutní hrozbu. I ve Spojených státech, kde k podobným případům, jako byl ten ostravský, dochází nejčastěji (počet takových útoků v zemi s 300 miliony obyvatel kolísá kolem pětadvaceti ročně), celkový počet násilných smrtí klesá. Důvod toho otřesu je ale kromě samotného strašného skutku v emoci, postoji k životu, který někdy (pokud zločin není zaměřen proti nějaké konkrétní skupině lidí) vyjadřuje. Jakési generalizované nenávisti ke všemu a všem, představa „mohl bych to být já“ je pravdivá ne v tom smyslu, že by její naplnění bylo pravděpodobné (není ani v nejmenším), ale že vrah by, kdyby bylo po jeho, nejradši zavraždil všechny. Zabil ale jenom ty, na které „dosáhl“. V postavě osamělého střelce jako kdyby se koncentrovalo všechno to hrozné a potenciálně zničující, co je pro současnou společnost charakteristické – osamocení, bezvýchodnost, odcizení, agrese, která je sama sobě smyslem, prostředkem formulace nějakého perverzního stanoviska. Děsivý a zvrácený pokus naplnit dávný romantický ideál odejít v boji proti přesile, vyrazit do posledního beznadějného útoku, radši shořet než pomalu vyvanout... Zároveň ale takový vrah může děsit svou prázdnotou, možná podobnou smrti, již kolem sebe šíří. Strojové pohyby, oči bez výrazu, absence citu.

Taková může být rozšířená představa podobného vraha, málokdy je ale naplněna stoprocentně, o Ctiradovi V. se píše, že se považoval za smrtelně nemocného, jehož chorobu zdravotnický systém odmítá vzít na vědomí. Jeho vraždění tedy byla forma pomsty za iluzorní příkoří, jinými slovy bylo výrazem nějakého chorobného stavu, strašlivým symptomem nemoci. Odbýt podobné skutky jako činy nemocných lidí je ale nemístná redukce (většina pachatelů navíc nenaplňuje kritéria psychiatrické diagnózy) a může to také být nemístně optimistické – až jednou budeme umět jejich nemoci léčit, přestanou se podobné věci dít. Nejvíc znepokojivá se na vraždění tohoto typu zdá absence motivu. Rozhodně se o ní dá mluvit z hlediska obětí – vraždící střelci si je nevybírají, nemají k nim většinou žádný vztah (s výjimkou těch, kteří patří k nějaké specifické skupině, na niž konkrétně chce pachatel zaútočit). Většinou ale oběti podobných střelců umírají prostě proto, že se ve špatnou chvíli ocitly na špatném místě. To, že k vraždění vůbec došlo, ale nějaký motiv má, pachatelé ho někdy před činem i nějak popíší – třeba v nějakém „manifestu“ (zbytečně vznešený výraz). Jenomže i tady je namístě pochybnost – jak moc vážně se jejich slova vůbec dají brát? Ne nutně, že by ve svých vývodech vědomě lhali, třeba prostě odmítali, nedokázali vidět pravdu.

Dvaadvacetiletý Eliot Rodger před pěti roky zavraždil pět mladých žen a jednoho muže, před činem zveřejnil 141stránkový text, ve kterém popisuje svůj život a motivy, jež ho k jeho skutku vedly, dominantní mezi nimi je sexuální frustrace, pocit křivdy z toho, že Rodger nezažil sex, že nepřitahoval ženy. Je mi dvaadvacet „a nikdy jsem nepolíbil holku“, stěžuje si ve videu, které natočil těsně před vražděním. Svůj čin označil za „den odplaty“, pomsty na společnosti, která mu odepřela sexuální naplnění. Je tohle motiv? Eliot Rodger by jistě souhlasil. Ale znamená to, že všechno mohlo být jinak, kdyby ten mladý muž měl větší štěstí při pokusech seznámit se? Jeho text není jenom dokladem frustrace, ale také odpuzujícího velikášství, výplodem hodně „zatemněné“ mysli. Je tohle taky důsledek jeho nenaplněného života? Nebo spíš byla ta Rodgerova frustrovanost, postoj žen k němu, taky nějak motivovaná – prostě je na něm něco odpuzovalo a vzhledem k tomu, jak skončil, tak právem? Jakousi děsivou ironií se právě tenhle vrah po smrti stal předmětem uctívání. Je obdivovaný v internetových skupinách tzv. incelů, mladíků žijících v nedobrovolném (involuntary) celibátu. Někdo v tom třeba může vidět hodně černou legraci...

Samozřejmě jsou ty manifesty, videa a další formy poselství světu součástí snahy zviditelnit se, která také bývá hnací silou zločinu samotného. Zvrácené naplnění touhy vystoupit z anonymity, otisknout se ve chvíli smrti do dějin. I proto existuje tendence vrahům tohoto typu jejich chvíli slávy odepřít, nepsat o nich moc, nedělat z nich sice strašáky, ale proslulé. Jistě je v tom i jakási spravedlnost. Muž, který v Ostravě zachránil vlastní dceru za cenu vlastního života, si jistě zaslouží být připomínán a oslavován, ne tak člověk, který ho zavraždil. Je lepší, když v obecném povědomí existuje příklad členů náboženské komunity amerických amišů, v jejichž škole zavraždil Charles Roberts osm dětí, a oni pak vzali mezi sebe jeho vdovu a postarali se o ni. Roberts může být zapomenut. Nejde ale jenom o morální hledisko, mlčení nebo aspoň střídmé informování o osobách vrahů může mít i preventivní účinek. Podle některých psychologů jsou totiž hromadné vraždy jaksi nakažlivé, dojde-li k nim, stává se jejich opakování pravděpodobnější. Pokud se stanou jejich pachatelé známými, jejich slova diskutovanými, ukazuje se tak potenciálním vrahům, že jejich cíl – temná proslulost – je dosažitelný. Také budou tak slavní, když se budou dost „snažit“. A na hlubší úrovni se podobné vraždění jeví jako možná cesta, východisko. Co lidé dělávají, když jsou izolovaní, frustrovaní, připadají si anonymní? Co je v takovouhle chvíli adekvátní reakce? Každý už ví, že mezi možnostmi je i tahle. Hodně hromadných vražd je také sebevraždami – příběhy „slavných“ vrahů mohou ukazovat lidem, kteří zničeni nenávistí chtějí skončit svůj život, způsob, jak tu sebevraždu ještě „vylepšit“.

Pachatelé hromadných vražd také často znají historii podobných skutků, na své předchůdce často různými způsoby odkazují nebo je chtějí trumfnout v počtu obětí. Asi nejznámější případ střelby ve škole je vraždění na Columbine High School v americkém Coloradu v roce 1999. Podle časopisu Mother Jones inspiroval dalších 74 uskutečněných či plánovaných a včas odhalených zločinů (ty provedené měly dohromady 86 obětí), vraždění v Columbine nějak napodobovaly. Čtrnáct pachatelů se snažilo zaútočit na výročí masakru v Columbine, třináct hromadných vrahů dalo nějak najevo, že jejich ambicí bylo překonat počet obětí v Columbine, nejméně deset jich ke střelcům z coloradské školy – Ericu Harrisovi a Dylanu Kleboldovi – vzhlíželo, tři dokonce vykonali na místo jejich zločinu „pouť“. Harris s Kleboldem se přitom sami inspirovali jinde. Jejich cílem bylo překonat počet obětí teroristického útoku v Oklahomě, kde Timothy McVeigh v roce 1995 zabil 168 lidí, do jedenáctého září to byl nejkrvavější teroristický čin na americké půdě. Harrisův a Kleboldův plán v tom ohledu nevyšel, protože selhaly bomby, které nechali ve školní jídelně a v autech před školou, kam studenti utíkali po začátku střelby.

Mediální bojkot hromadných vrahů se sice může zdát prospěšný, nikdy ale nemůže být úplný, zvlášť v současnosti, kdy existuje množství informačních kanálů včetně těch neoficiálních. A i mediální možnosti a dosah samotných pachatelů se s novými technologiemi zvětšuje – odstrašujícím příkladem může být terorista Brenton Tarrant, který letos v březnu zastřelil desítky lidí v mešitě v Christchurchi na Novém Zélandu a vraždění v přímém přenosu vysílal na internetu, po vraždách se šířilo dál. O hromadných vraždách se často píše jako o moderním jevu, charakteristickém právě pro současnost a pro západní civilizaci. Není to tak docela pravda, k podobným zločinům docházelo i v dřívějších dobách i jiných kulturách – viz třeba amok známý z jihovýchodní Asie. Současnost ale v něčem rozšiřuje jejich možnosti. Už to nemusejí být jenom ti naprosto izolovaní osamělci, kteří se propadají do vlastních běsů, jsou s nimi sami, jako zřejmě byli Ctirad V., a – slovy policejní psycholožky Ludmily Čírtkové pro ČRo – „uvaří se ve vlastní hlavě“. Mohou se k nim přidat i lidé podobně izolovaní, kteří ale tráví život na internetu, taky mají svou bublinu. V jejich případě je to ale temná komunita lidí s podobnými „zájmy“, v níž nacházejí zvrácený pocit sounáležitosti a která ten jejich propad může ještě urychlit.