Seriál, který v panice ustupuje od provokativní premisy

Je správné být quislingem?

Seriál, který v panice ustupuje od provokativní premisy
Je správné být quislingem?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před třemi roky měla premiéru první sezona norského seriálu Okupace (Okkupert), dílo přitáhlo mezinárodní pozornost především svou v tehdy aktuální politické situaci explozivní zápletkou. Byla to spekulativní fikce, zachycovala dění v Norsku potom, co část země je okupována ruskou armádou. Moskva se tehdy proti seriálu diplomaticky ohradila, možná trochu zbytečně. Po odvysílání druhé řady, již během podzimu uvedla ČT, už žádné diplomatické protesty nezazněly, nebyl k tomu totiž nejmenší důvod, skoro naopak – ze zmateného děje seriálu vycházejí Rusové skoro nejlíp. Nevím, jestli to byl autorský záměr, ten seriál od začátku a v druhé sérii zvlášť působí dojmem, že jeho autoři žádný jasnější záměr ani neměli, prostě se těch osm dílů snažili nějak, jakkoli, dotlačit k finále. Jako kdyby, jak se říká, „nebyl čas na hrdinství“, situace vyžadovala přestat brát ohledy na zastaralé koncepty, jako jsou postavy a jejich vývoj, elementární uvěřitelnost, vůbec smysl. Text obsahuje zásadní spoilery.

Politická fikce může být divácky velice vděčná, zvlášť v době, jako je tahle, kdy je politika i společnost znejistělá a dezorientovaná, v tom stavu se mohou přiklonit ledaskam a může to přinést rychlé a třeba i zásadní změny. Vzhledem k tomu se v širším slova smyslu politická fikce na obrazovkách a plátnech objevuje docela málo. Jistě, existuje docela úspěšný Domek z karet, který přichází s novou řadou potom, co se kvůli skandálu se sexuálním obtěžováním zbavil hlavního představitele Kevina Spaceyho. Do sfér čiré politické spekulace už zamířila i série Ve jménu vlasti, činí tak s výrazně proměnlivými výsledky – po hodně špatné šesté sérii přišla docela slušná sedmá. Agniezska Hollandová chystá minisérii odehrávající se v alternativní historii Polska, v níž nedošlo k pádu železné opony. Česko má svého Tondu Blaníka. Po spekulativní politické fikci existuje poptávka, nemalá část publika všech možných přesvědčení by se jistě ráda potěšila plastickým vyobrazením všech možných katastrof, které by lidstvo či jeho část mohly v budoucnu z politických důvodů potkat. Zároveň ale doba politické fikci nepřeje – je na ni trochu moc rychlá, co se jeden rok jeví jako zásadní hrozba, velké téma, je zase zakrátko zapomenuto, připravit film nebo ambiciózní televizní seriál přitom trvá docela dlouho – minimálně dva roky, pokud jde všechno nepravděpodobně dobře. A především. Napsat aspoň trochu smysluplnou politickou fikci od autorů vyžaduje hlubší zájem o politiku, než je obvyklé, chce to víc než jenom přečíst si občas zprávy, znát víc než veřejnou tvář politiky nebo její karikaturu. Možná právě na tohle tvůrci norské Okupace doplatili. Jejich dílo je sled někdy atraktivních situací, často hraných na efekt, nečekaných zvratů a v předcházejícím ději neukotvených zvratů. Není za ním rozpoznatelný nějaký hlubší (nebo aspoň nějaký) vhled, konzistentní postoj. 

Seriál Okupace se v titulcích hrdě hlásí k tomu, že vznikl na základě ideje (nápadu) světoznámého norského bestselleristy Joa Nesbøho, těžko říct, jakou skutečnost ten titulek popisuje – že by jednou seděl Nesbø v baru a řekl kamarádovi, že by bylo fajn natočit seriál o tom, jak Norsko okupují Rusové? Těžko říct. Námět a scénář jsou v každém případě dílem týmu vedeného Erikem Skjoldbaergem a Karianne Lundovou. První sezona popisovala počátek okupace a její příčiny. Samotná premisa seriálu dokládala, řekněme, velmi volné nakládání autorů s geopolitickými skutečnostmi. Značně neústrojným způsobem spojovala motivy ruské expanze a globálního oteplování. Klimatická změna se projevuje čím dál drastičtěji, Norsko má ekologicky velmi uvědomělou vládu v čele s premiérem Jesperem Bergem (Henrik Mestad), která odmítne nadále dodávat Evropě ropu a plyn, místo toho připraví zázračný projekt získávání energie z thoria. Když ho Berg chce odhalit světu, je už ale pro Norsko pozdě. Unie se totiž domluvila s Ruskem, které přepadne a okupuje norská surovinová naleziště a dodávky do Evropy obnoví. Chová se tedy proti vlastním zájmům exportéra ropy a plynu, který rád používá surovinovou závislost jako prostředek nátlaku. Berg zůstává v čele vlády, je mezi dvěma ohni, nechce vyprovokovat Rusy reprezentované nesmlouvavou velvyslankyní Sidorovovou (Ingeborga Dapkunaiteová) k dalším a třeba ještě drastičtějším akcím, bezmocně sleduje, jak si uzurpují další a další vliv. Zároveň potřebuje udržet pod kontrolou projevy norského odboje, které by podle něj mohly vést ke krvavé a pro Nory nutně neúspěšné konfrontaci. Peripetie děje mohly místy působit jako vycucané z prstu, některé situace nedávaly moc smysl. Ale dilemata, která stála před Bergem, měla nějakou váhu a byla podávána jako také morální.  Otázka, co je vlastně správné udělat v situaci okupace části země cizí mocností, byla v seriálu nějak (ne nutně přesvědčivě nebo zajímavě) přítomná. Různé postavy pak během první sezony docházely různým, někdy třeba dost paradoxním odpovědím, to vše pod tlakem situace, v níž mohlo jít o život. Paradoxní byl i osud premiéra Berga – ve finále první sezony skončil v řadách právě toho ozbrojeného odboje, k němuž měl dřív značné výhrady, a vyzval obyvatelstvo ke vzdoru (jak by měl takový vzdor vypadat, zjevně neměl tušení ani Berg, ani autoři seriálu).

Protivníci i padouši zároveň. Zkorumpovaný eurokomisař Anselme (Hippolyte Girardot, vlevo) a norský expremiér Berg (Henrik Mestad). - Foto: Česká televize

Ve druhé, osmidílné sérii bylo zachováno všechno to, co v té první moc nefungovalo, a autoři neochvějně eliminovali těch pár věcí, které se jim zpočátku povedly. V první části nové řady jaksi zneplatní vyústění té první – děj poskočí o několik měsíců. Jesper Berg už není mezi odbojáři, ale ve švédském exilu, odkud se snaží rozehrávat svoje politické hry. Taky se proměnil z muže rozpolceného mezi loajalitou k zemi a drsnými požadavky reálpolitiky se stal plnokrevným padouchem – autoři to odhalují postupně. V zájmu dosažení politických cílů je schopen lhát, ale taky podvádět, a dokonce zabíjet – vojáky spojenecké země v rámci operace pod falešnou vlajkou, idealistické norské mladíky, kteří mu s tou operací pomohli. V míře zlotřilosti se Bergovi rovná evropský komisař Pierre Anselme (Hippolyte Girardot), zkorumpovaný dekadent, který má na krizi v Norsku eminentní zájem – spolu s ruským oligarchou Minnikovem (Vytautas Kaniusonis) chce norská naleziště převzít a komerčně využívat. Jako parta psychopatů ze seriálu vychází norský odboj. Opírá se o ozbrojené složky, jejichž příslušníci i šéfové trpí bludnou představou, že proti cizí okupaci je potřeba nějak bojovat. Je to zachmuřená a patriarchální parta v čele s bývalým šéfem královské gardy (co by taky mohlo reprezentovat překonaný a archaický svět lépe), přitahuje narušené a asi taky deprivované jedince mužského pohlaví. Neštítí se ničeho – plánování teroristických útoků, politických vražd, dokonce ani únosů dětí ne. Pak je tu ještě nenásilný odpor mladých internetových aktivistů, s těmi se jakžtakž dá mluvit, taky je mezi nimi nemálo děvčat.

Naštěstí jsou v tom zlém světě taky síly dobra, především Anita Ryghová (Janne Heltbergová), bývalá Bergova milenka (její spor s expartnerem se tedy „globalizuje“, autoři na tuhle notu ale moc nehrají) a spolupracovnice, která se do čela vlády dostane spíš shodou okolností, ale osvědčí se – aspoň v očích autorů. Dělá, co je potřeba, jde Rusům na ruku, občas způsobem, který je skutečně velice zarážející, jenom není jasné, jestli si autoři jsou míry té kolaborace vědomi. Mladá žena, osamělá profesionálka, která se stará o nemocnou matku – ve světě dnešní televize nemůže být nic než kladná hrdinka. Zatímco Bergova figura byla v první sérii nějak rozpolcená, v postavě Anity Ryghové autoři žádný rozpor nenacházejí, prostě žena na svém místě. Podobně i Martin Djupvik, šéf tajné služby, která bojuje výhradně proti domácímu odboji, seriál neukáže, že by se nějak pokoušela hatit ruské zájmy, taky sympaťák, v jedné krizové situaci mu rupnou nervy, ale to se dá pochopit. Proč by se taky proti okupantům měl někdo stavět, když jsou to takoví sympaťáci. Velvyslankyně Sidorovová sice působí jako ledová královna, ale má pochopení a slovo drží, ruská strana je ve druhé sezoně Okupace spíš mimo zorné pole, pokud něco udělá, nic hrozného to není. Premiérka a ambasadorka se vždycky nějak rozumně domluví. Zvláštní věc. Seriál, který nalákal publikum na aktuální a provokativní premisu, od ní v panice ustupuje a možná si toho kvůli provozním záležitostem ani není vědom. V jedné scéně premiérku Ryghovou kdosi obviní z quislingovského jednání. Vlastně pro to má dost důvodů. Ale nakonec to vypadá, že pro autory Okupace je v situaci, kterou pro své postavy zkonstruovali, ta nejlepší volba se quislingem stát. Mohlo se to stát nějak bezděčně, ve snaze něco honem vymyslet a moc se s tím nepárat. V hektické televizní produkci je něco takového dobře možné. Alternativní vysvětlení jsou docela zneklidňující.  

4. listopadu 2018